RECENZE: Skull & Bones jsou přesně takové, jaké jsme čekali. Dokonale průměrné

Po deseti letech vývoje, mnoha odkladech a planých slibech připlouvá naprosto průměrná hra, na kterou nejspíš brzy všichni zapomenou.

Málokdo čekal, že jednou z nejpamětihodnějších součástí očekávaného třetího pokračování série Assassin’s Creed z roku 2012 bude spíš okrajová nadstavba námořních bitev. Designérům z Ubisoftu se ovšem tehdy podařilo uhodit hřebíček na hlavičku a o rok později už jsme v pokračování s podtitulem Black Flag na palubě lodi trávili velmi zásadní část hry. Ne nadarmo se z něj stal jeden z nejoblíbenějších dílů série vůbec, a pokud se nějaká kritika objevovala, paradoxně šlo hlavně o stesky nad tím, že je vlastně škoda, že se téma pirátství a námořních bitev musí prát o výsluní s věčným sporem hašašínů a templářů.

Ubisoft tak začal naprosto pragmaticky pracovat na spin-offu, který hodí zápěstní čepele a špičaté kápě definitivně přes palubu a dá hráčům víc toho, oč žádají. Nejspíš ani v nejdivočejších nočních můrách však producenti a manažeři nečekali, že tento nápad začnou z firemních chatů definitivně vymazávat až v únoru roku 2024.

V historii existuje jen málo projektů, které prošly takovým vývojovým peklem. Co se vlastně v kancelářích v Singapuru těch deset let dělo, můžeme spíš odhadovat skládáním mozaiky z postupně zveřejňovaných dílků insiderů (a dost možná se to jednou dozvíme v celé šokující kráse). Prakticky je zřejmě osud Skull & Bones výsledkem totálního selhání kreativní vize a pevného vedení, které vedlo k nekonečným změnám, neshodám a restartům vývoje. Jenže tam, kde by i to nejméně soudné studio sahalo ke zrušení v zájmu ušetřených peněz, zasáhl fakt, že je singapurská pobočka Ubisoftu částečně financována státními penězi a tak projekt prostě musel vyjít.

Tolik pro kontext. Jsou Skull & Bones opravdu tak příšerná hra, jak všichni tvr… ehm, jak naznačuje příběh jeho vývoje? Inu, pravda je, jak už to tak bývá, poněkud složitější. Kontroverzní hra Ubisoftu je, i když se to na první pohled nemusí zdát, vlastně ukázkovým příkladem moderního looter shooteru (a zároveň i ukázkovým příkladem moderní hry jako služby a ukázkovým příkladem naprosto průměrné hry).

Základní hratelnostní smyčka spočívá v brázdění vln notně kondenzovaného indického oceánu, námořních bitvách, nakupování a prodávání surovin a nekonečného vylepšování lodě/í. Právě honba za o něco výbušnějším dělem a o něco robustnějším plátováním je v podstatě jedinou motivací, která vás nutí dál hrát. To úzce souvisí s hromaděním stříbra, ostatních prémiových herních měn a výrobních surovin. A to je vlastně všechno, co pro pochopení Skull & Bones potřebujete.

Vlna za vlnou

Samozřejmě se nevyhýbám jemné ironii. Právě v bohatosti hratelnosti ale Skull & Bones výrazně ztrácejí. Kormidlování a bitvám (ke kterým se dostaneme) je nadřazena řada nepříliš zajímavých a vlastně docela odfláknutých systémů.

Zahrajte si zdarma

Na všech platformách je k dispozici trial verze, která vám umožní zahrát si osm hodin. Pokud jste hráli betu, můžete pokračovbat v rámci trialu tam, kde jste skončili.

Určitou štábní kulturu dění ve hře dávají klasické úkoly, které se však kreativitou zastavily někde na úrovni „jeď tam, potop loď a najdi poklad“ v tisíci obměnách. A je v zásadně jedno, jestli vám ho udílí jedna z hrstky rádoby důležitých postav nebo anonymní nedabovaný paňáca na jednom z mnoha navštívitelných ostrovů. Nejen za plnění úkolů získáváte místní variantu zkušenostních bodů, proslulost, která vás posouvá po žebříčku nejobávanějších pirátů, a na oplátku si tak odemykáte možnost nakupovat nové plány a vyrábět stále lepší lodě a účinnější zbraně.

Pro jejich výrobu potřebujete spoustu surovin. Ty je možné získat naprosto bizarní minihrou při těžbě v přírodě, obchodem nebo je tahat z vraků potopených nepřátel. Plnění nákladového prostoru je vlastně alfou a omegou postupu ve Skull & Bones, má to ovšem svá úskalí.

Zmíněná těžba je totiž zpracovaná opravdu jen rytmickou minihrou, která navíc trpí zásadním input lagem, kvůli kterému stejně vždy musíte tlačítko zmáčknout o něco dřív, než se ukazatel skutečně nachází v indikovaném perfektním momentě. Obchody vám zase často maří to, že mají obchodníci roztroušení po světě jen velmi omezené zásoby. Nejzábavnější je tak ve výsledku číhačka na všudypřítomné obchodní lodě, kterým zásoby vezmete hezky postaru – střelným prachem.

To tak trochu zavání tím, že je hraní Skull & Bones úmorný grind. Ve skutečnosti ale zrovna tento aspekt na hře tak strašný není. I na nejlepší lodě a velmi nebezpečné (obyčejné) zbraně nahromadíte suroviny velmi rychle, pokud víte, kam se pro ně vydat, a vyjma nejmocnějších exotických kousků jsem neměl pocit, že by mě autoři surově tahali od čerta k ďáblu. Také je fajn, že není problém většinu výzev řešit i sólo bez pomoci jiných hráčů, Skull & Bones tedy nejsou v tomto ohledu nijak frustrující.

RECENZE: V akční řežbě Helldivers 2 naučíte emzáky významu svobody

Grind se pocitově skrývá až v později odemčeném systému pašeráctví. V rámci něj za zády ostatních produkujete speciální rum a zásoby silných opiátů a postupně budujete pašerácké impérium, přičemž pak kontraband rozvážíte pěkně ručně k obchodníkům (v takových zakázkách nesmíte využívat rychlé cestování), zatímco vám zatápí ostatní hladoví piráti. Jde sice o jeden z klíčových prvků endgame obsahu, odměny ale nejsou kdovíjak závratné a ceny především kosmetických předmětů v přidruženém obchodě jsou notně krvavé. Systém těžby a produkce, který je závislý na skutečném čase, mi navíc nepřišel moc zábavný, na druhou stranu vás nikdo nenutí trávit s pašeráky čas.

Kromě toho je pak svět plný dalších aktivit včetně mimořádně chráněných flotil obchodníků s lákavými odměnami, dobývání pevností a plundrování měst, po zuby ozbrojených legendárních lodí, zběsilých rejdů pokladů a tak dále. Nemůžu se ovšem zbavit dojmu, že po vyzkoušení všech variant, objevení celého světa a vylepšení lodě už budete jen obtížně hledat důvod, proč se do hry vracet.

Jádro funguje, ostatní moc ne

Pokud bych chtěl, abyste si z čtení recenze něco odnesli, je to můj hodně ambivalentní dojem. Některé prvky prostě na Skull & Bones fungují. Základní kámen v podobě námořních soubojů je minimálně stejně zábavný jako před deseti lety. Šarvátky jsou akční, frenetické a jednoduše pochopitelné. Díky velmi široké paletě zbraní ale dostáváte mnohem víc možností, jak se dostat nepřátelům na kobylku.

Nejen designem lodí Ubisoft jasně dává najevo, že ho nějaký realismus nezajímal. Nejsem sice odborník na mořeplavbu sedmnáctého století, jsem si ale jistý, že po sobě tehdy lodě jen stěží pálily bateriemi raket, obřími výbušnými minomety nebo mimořádně přesnými torpédy. To je ale ve výsledku úplně jedno, ve hře vám totiž tato variabilita dovoluje taktizovat a jasně nastavuje pravidla toho, jaké prostředky fungují ideálně za jakých okolností.

Kromě toho mi sedly i některé další prvky. Už jsem zmínil, že vylepšování a zkrášlování lodě je vlastně velmi návykové a zbytečně vás nezatěžuje grindem. Často také hra umí vyčarovat velmi působivou atmosféru, dobře pracuje s počasím a hudbou, vypjaté souboje v bouřích umí být docela napínavý zážitek, a když vám do uší začne posádka prozpěvovat alkoholem prosáklý popěvek, rozlije se vám úsměv na tváři. Ano, byl bych škarohlíd, kdybych tvrdil, že jsem se u Skull & Bones docela často dobře nebavil a rád se do hry nevracel.

Jenže pak je tu zástup naprosto bizarních designových rozhodnutí nebo technických přešlapů. Předně hra není kdovíjak působivá audiovizuálně. Tedy… spíš je ošklivá a moc dobře nezní. Graficky působí snad až na efekty moře velmi zastarale, textury jsou rozmazané, modely vesměs spíš průměrné a například ve městech jsem se střetával s naprosto bizarním problémem rozmazaných titulků, které působily, trochu jako kdyby mi hra byla do konzole streamována. Z hlediska zvuku mě zase zarážely odfláknuté efekty nebo stále se opakující hlášky členů posádky.

Určitou část hry také strávíte na nohách ve větších usedlostech (hubech) nebo menších táborech. Ty jsou sice celkem pěkně vymodelované a unikátní, jinak je ale pěší vložka úplně zbytečná. Kromě obligátní povinnosti někam doběhnout a vykopat tam poklad totiž vůbec s prostředím neinteragujete a jen topornou chůzí běháte od jednoho NPC k druhému. Ve výsledku tak jde jen o zdlouhavou interaktivní variantu menu.

RECENZE: Nevolejte krotitele duchů, Banishers jsou perfektní náhradou

Ve zmíněných hubech navíc k některým nabídkám máte přístup odkudkoli jen stisknutím jednoho tlačítka, což sice na jednu stranu omezuje frustraci, na tu druhou ale ukazuje, že by to takhle vlastně fungovalo mnohem lépe. Na druhou stranu, klasické nabídky, třeba správa inventáře, jsou typickou ukázkou chaotického bordelu, ve kterém se překrývá jeden popisek s druhým a trvá hodiny, než se pořádně zorientujete.

Ve výčtu nelogičností a přešlapů toho můžeme ještě najít spoustu. Pokud se vydáte cestou agrese a potopíte jinou loď, na chvíli si tím nakreslíte na záda terč frakce, které loď náležela. Ano, zdejším indickým oceánem se sice plaví britské, francouzské, holandské nebo domorodé lodě a autoři se snaží budovat jakousi iluzi územní náležitosti, s diplomacií si však hlavu lámat nemusíte. I když v nějaké části moře rozpoutáte hotovou apokalypsu a potopíte polovinu nepřátelské flotily, stačí se pár desítek vteřin bez střelby plavit jinam, konflikt tím ukončit a můžete hned s klidem připlavat k hlavnímu městu dané frakce a klidně v něm odprodat celý lup. Chápu, že jde o další formu omezování frustrace, svět Skull & Bones tak ale ještě víc působí jako tupá a mrtvá kulisa.

Tomu neprospívá ani fakt, že minimálně na poměry Ubisoftu není herní svět moc zajímavý. Ano, je rozlehlý a najdete na něm i docela pitoreskní místa, hlavně ty ve vnitrozemí Afriky, jinak ale není okolí vyvedeno moc detailně a především prakticky vůbec není zapamatovatelné. A vzhledem k tomu, že většina pevniny je určena hlavně k tomu, abyste ji vyplenili, vlastně pro budování většího vztahu se souostrovími nemáte důvod.

Vlastně moc nevím, jak závěrem hodnotit technický stav. V obecné rovině mi hra fungovala na Xboxu Series X uspokojivě, nenarážel jsem na výraznější propady snímkování nebo zásadnější bugy. Ke konci testování jsem ale narazil na nepříjemné záseky a odpojování ze serveru, což s sebou přináší velmi nepříjemné nezvratné ztráty drahocenného nákladu. Ten je pro mě mimochodem taky trochu nepochopitelný. Pokud pod nepřátelskou palbou jdete ke dnu, stačí se za malou úplatu nechat oživit opodál a v nejhorším případě v nejbližším doku. Prakticky vždycky tak máte příležitost zajet ztracený náklad ze dna oceánu vyzvednout a přijde mi, že hra moc neumí neúspěch trestat, vyjma chvilky ztraceného času.

Na každé pozitivum a mírně nadprůměrný prvek nacházím nějakou nedotaženost a negativum. Skull & Bones v současnosti neuspokojí ani milovníky kompetitivního hraní, protože je PvP nabídka osekaná na kost. V praxi tak jde hlavně o hru pro ty, kteří svou dopaminovou dávku hledají v levelování, vylepšování a honbě za o chlup vyšším poškozením kanonů na pravém boku. Nic proti nim, i já se dokážu s tímhle relaxem do určité míry ztotožnit. Víc toho ale nečekejte, protože jinak Skull & Bones jedou přísně podle šablon a ničím nepřekvapí. Uvidíme, jestli dokážou autoři neúspěch, stejně jako třeba v případě For Honor, překlopit poctivým dodáváním nového obsahu a postupným laděním základních prvků.

Po deseti letech vývoje a s krvavou AAAA (takto hru označil šéf Ubisoftu) cenovkou 70 dolarů je ale faktem, že bychom si jako hráči zasloužili o něco víc než naprosto průměrnou námořní akci a pocit, že jde o další hru, která začne být zajímavá až po letech podpory. Pokud vůbec úvodní kodrcání přežije.