Army of Two: The 40th Day nabízí popcornovou akční zábavu

Pokud jste si první díl hry akce Army of Two oblíbili jako my, jistě jste se těšili na pokračování. V tom případě je ale na místě značná dávka opatrnosti, protože výsledek svého předchůdce prakticky v ničem nepřekonává a dalo by se říci, že místy snad i lehce zaostává. Akce sama o sobě je výborná, ale to je bohužel zhruba tak všechno.

Army of Two: The 40th Day

Původní hra si získala oblibu chytlavou akční složkou, dvojicí sympatických svalovců, vtipem a v neposlední řadě i možnostmi kooperativního multiplayeru, ke kterému koncept dvou hlavních postav přímo vybízí. A neurazil ani příběh, který Salema s Riosem, zdejší hrdiny, protáhl kolem celého světa.

O to je smutnější, že druhý díl sází především na zmíněné kooperativní hraní a ostatní aspekty hry se zjevně dostaly na vedlejší kolej. Třeba již jen tím, že se celá hra kompletně odehrává v Šanghaji, což na pestrosti rozhodně nijak nepřidává.

To sice samo o sobě vypadá hodně atraktivně, ale realita je taková, že jste po celou dobu ve městě, případně v interiérech, a náznakem exotiky jsou pouze nápisy čínskými znaky a sem tam nějaký ten červený lampión, aby se neřeklo. Nejeden pamětník pak jistě se slzou v oku vzpomene na dávný Deus Ex, v jehož podání tehdy před lety Hong Kong vyrážel dech.

Můžete se s parťákem domluvit, rozebrat si strážné a "synchronizovaně" je postřílet.

Jakýmsi útlumem prošli i dva hlavní protagonisté. Sice jsou to samozřejmě pořád ukrutné hory masa, ale zdá se, jako by jim trochu došel řízný humor a snad tak nějak i chuť k životu vůbec. Pravda, zažili a viděli toho už oba hodně, ale nadneseně řečeno, to hráče nezajímá. Ti chtějí opět ty dva rambiče s šovinistickým přídechem. Jistým vtipným zpestřením je možnost zahrát si kámen, nůžky, papír v okamžicích, kdy se nestřílí. Přesto se nám ale "hraní na kytary" v prvním dílu líbilo více.

Naproti tomu akční část hry je stále stejně jakostní a sama o sobě si opět zaslouží pochvalu. Má tempo, má spád a v kombinaci s dobře odladěným ovládáním jistě opět zaujme většinu akčně laděných hráčů.

Stejné pochopitelně zůstaly i základní principy, kdy je potřeba se v prvé řadě zodpovědně krýt za nejrůznějšími objekty a ve vhodných chvílích vysílat svého druha ve zbrani na taková místa, abyste tím získali co největší výhodu proti nepříteli.

Hlavním důvodem pro toto počínání je opět ukazatel agresivity, nazývaný zde Aggro, jenž vám umožňuje odlákat pozornost nepřátel. Když po nich budete vytrvale pálit, zaměří se na vás, zatímco vašemu parťákovi, příhodně schovanému někde na druhé straně, budou věnovat značně menší pozornost (v krajních případech prakticky žádnou) a on jich tak bude moci pár sejmout v naprostém klidu a nerušen. A když se zase protivníci zaměří na něj, sypete to z hlavně bez problémů vy.

Menší problém ale spočívá v tom, jak jsou akční pasáže za sebou řazeny. Pokud se akčním hrám někdy vyčítá schéma "vystřílet, dojít o kousek dál a zase všechno vystřílet", pak Army of Two: The 40th Day je typickým zástupcem této skupiny. Snahy o zpestření zde sice jsou, ale upřímně řečeno, jejich účinek je přinejmenším diskutabilní.

Tento stereotyp je ještě podtržen i tím , že jste stále ve stejném městě a příběh taky není nic co by vás zrovna zvedalo ze židle. Takže ve výsledku budete mít skutečně dojem, že pouze střílíte a občas popoběhnete o kousek dál, což je vzhledem ke kvalitám akce přinejmenším nezdvořilé.

Zmíněná občasná zpestření jsou dvojího druhu: zachraňování rukojmích a morální volby. V prvním případě čas od času narazíte na skupinku nepřátel, kteří zajali jednoho či více civilistů a je na vás, zda se je rozhodnete zachránit. Ovšem ani pokud budete chtít být za ty největší klaďase, nemusí být výsledek ideální.

Je totiž potřeba nejprve zlikvidovat stráže, ale když se to nepovede dostatečně svižně, jsou rukojmí zastřeleni. Likvidaci lze provést třemi způsoby. Zaprvé se můžete s parťákem domluvit, rozebrat si strážné a "synchronizovaně" je postřílet. Druhou možností je utlouct je ručně nebo chytit velitele a donutit ostatní ke kapitulaci. No a třetí možností je se vzdát, kleknout si na kolena a v okamžiku, kdy se pozornost i pohyb stráží obrátí k vám, bleskurychle jako správní kovbojové tasit skryté pistole a opět to všechno postřílet.

Trochu zamrzí i několik viditelných skriptů.

Druhou kratochvílí, zpestřující dobu mezi ukrutnými přestřelkami, jsou okamžiky, kdy se musíte rozhodnout pro jednu z možností. Již před vydáním hry bylo na světě video, které to názorně ilustrovalo. V jednom okamžiku se dostanete ke zbraním, ale v tom přijde ochranka. Musíte zvolit, zda si je vezmete nebo ne. Následně se spustí komiksově laděná sekvence, na níž vidíte, co jste svým rozhodnutím způsobili. V tomto konkrétním případě, pokud tedy necháte zbraně na místě, uvidíte, že je hlídač nakonec stejně prodal teroristům.

Zajímavé je, že ačkoliv je v tomto případě vaše rozhodnutí ohodnoceno kladně, výsledek zase až tak úplně optimistický není, respektive obecně být nemusí. To je určitě velice dobrá idea, ale bohužel se ji rovněž nepodařilo dotáhnout do konce. Takovýchto momentů není ve hře nijak mnoho a ani se nepovedlo je prezentovat tak, aby vás dokázaly opravdu vtáhnout.

I to tak ve výsledku přispívá k tomu, že celkový dojem ze hry je jaksi jalový oproti tomu, co jsme po povedené jedničce čekali. Na druhou stranu jsou ale tyto okamžiky vcelku vítanou motivací pro opakované hraní.

Jak již ale bylo řečeno, hraje se to celé velmi příjemně, a tak si to znovu alespoň jednou ještě dáte. Zvláště když hra není nijak dlouhá. Je rozdělena na sedm kapitol, přičemž pokud se vám vyhnou častá opakování, zabere vám každá z nich řekněme hodinku, a to i s průzkumem lokací (rozhodně není kam bloudit) a hledáním útržků radiového vysílání (v celé hře jich je pouze 14) či nových zbraní nebo dílů k jejich vylepšení.

Vylepšování zbraní

Jelikož jsou hlavními hrdiny hry žoldáci, dostávají samozřejmě za splněné úkoly žold. A co s ním? No přece utrati za zbraně a jejich vylepšení. K dispozici je docela dost kousků a každý z nich je popsán několika parametry jako ovládání, přesnost nebo Aggro. Za uspořené peníze si pak můžete každý kousek ještě vylepšit, ovšem pokud dané vylepšení zvýší hodnotu některého parametru, velmi často ji sníží u některého jiného. Je tedy potřeba trochu rozvažovat a rozhodně není řešením naházet na zbraň to nejdražší. Pro stylaře tu pak je i možnost měnit povrchovou úpravu zbraní.

Příjemným bonusem pak je, že pokud hra najde ve vaší konzoli uloženou pozici z prvního dílu, tak se vám nějaké ty bouchačky zpřístupní už na začátku hry. A to jistě potěší, protože zbraně nejsou žádná láce a rovnou zapomeňte na to, že byste si při jednom průchodu hrou nakoupili a vylepšili všechno.

Co se týče opakování, tak z něj není potřeba mít strach, samozřejmě pokud budete hrát na obtížnosti odpovídající vašim schopnostem. Narazili jsme ale na dvě místa, ktará byla potřeba opakovat několikrát. Ani ne proto, že by byla kdovíjak obtížná, ale zejména proto, že několikrát po sobě zemřel počítačem ovládaný kolega. Další důkaz, že tato hra je tvořena hlavně pro kooperativní hraní.

Ostatně nasvědčuje tomu i design prakticky všech lokací. Skoro na každém kroku tak vidíte místa, která jsou vytvořena se zcela jasným záměrem, aby jeden šel tudy a druhý tamtudy. V singleplayeru ale mnohdy ztrácejí svůj význam, protože když na to přijde, tak to vždycky nějak ustřílíte i sami. Ačkoliv počítačem řízený parťák až na pár epizodních výjimek rozhodně není žádné máslo, nestřílí jen tak dovzduchu, aby se neřeklo, a pomůže vám z několika značně akutních situací.

Trochu zamrzí i několik viditelných skriptů. Jde v nich zejména o to, že dokud na několika místech nepostoupíte na nějakou kótu, tak nepřestanou přibíhat noví a noví protivníci, ani kdyby vaše muška byla sebepřesnější. Pokud se ale dostanete dopředu, tak nepřátelé "ustoupí". Teoreticky tak lze tyto úseky proběhnout docela rychle, přestože se na první pohled tváří hodně výhružně.

Graficky hra vypadá dost slušně, v některých momentech dokonce snad až přehnaně. Řeč je například o Riosovi, jehož tvář je tak zjizvená, až vypadá spíše uměle a některé odlesky by se hodily spíše do reklamy na nerezové nádobí než ke dvěma mariňákům.

Zvuky jsou bez problémů a je mezi nimi několik velmi povedených detailů jako například možná ne úplně realistické, ale zato maximálně stylové ťukání prázdných nábojnic o zem. Naproti tomu dabing by si hra zasloužila lepší. Chlapi jsou v pohodě, ale "kamarádka na vysílačce" je klasicky videoherně afektovaná, a Rus, kterého potkáte ve druhé půlce hry, má až nepřirozeně ruský přízvuk.

Celkově nás tedy Army of Two: The 40th Day spíše lehce zklamala. Akce je to pořád velice dobrá, ale po výborném debutu jsme prakticky po všech stránkách čekali alespoň o kousek více. Nabízí se přirovnání k filmům: místo akčního trháku jsme dostali popcornovku pro široké publikum.