RECENZE: Aliens: Dark Descent je parádní a náročná vetřelecká strategie

Vesmírní mariňáci mají hodně těžký život. Ti, co uvízli na planetě Lethe, si ale takto svou kariéru určitě nepředstavovali. Vetřelci znovu začali běsnit a tentokrát to odnáší celá planeta. Tindalos Interactive přesedlal z temného univerza Warhammer 40K do podobně temného univerza Alien a změna mu očividně sedne.

Vetřelčí universum dřív bylo silné. Zdálo se, že ustojí jakékoliv vrtochy. Jak se ukázalo, revoluční tvůrčí vizi spolutvůrce Ridleyho Scotta nikoliv. Místo, aby navázal na zajetý lore, tak demytologizoval celé univerzum tím nejdebilnějším způsobem v historii kinematografie. Rozzuřil fanoušky a zničil odkaz kultovní značky dřív, než to bylo v Hollywoodu cool. Prometheus byl ještě fajn. Nepochopený remake scénáře k původnímu Vetřelci, jak si ho vysnil Dan O’Bannon. Ale Covenant, to už chtělo notnou dávku tvůrčí senility. Poslední kvalitní přírůstek byl Alien: Isolation z roku 2014. Od té doby to pro uslintaný postrach kolonií vypadalo bledě.

K novému počinu Tindalos Interactive jsem byl opatrně optimistický. Real-time strategie (RTS) s vetřelci, to nezní úplně jako funkční kombinace. Jenže vývojáři zaváleli a žánr RTS si uzpůsobili tak, že se Aliens: Dark Descent může právem nazývat survival horor. Takto intenzivní a vtahující strategii hledám v paměti těžko. Možná tak vynikající Abomination: The Nemesis Project z roku 1999, kterým se v Tindalos Interactive nejspíš notně inspirovali.

Příběh Aliens: Dark Descent se odehrává na planetě Lethe. Další z mnoha kolonií Weyland-Yutani. Stejně jako na LV-426 i na Lethe dojde k vetřelčí epidemii. Aby se zabránilo šíření, spustí se celoplanetární karanténa. Nepříjemná zpráva pro vojenskou loď USS Otago tou dobou na orbitě. Loď poškozená střelou z orbitálního děla přistane na povrchu. Zatím jen s matnou představou, co se to na planetě děje, z lodi vyráží první výsadek mariňáků.

V posledních letech se plazí na povrch zahozené scénáře k vetřelčím filmům. Některé jsou hodně šílené, kupříkladu scénář k Alien 3 od Williama Gibsona. Jiné až příliš umírněné bez sebemenší invence. Aliens: Dark Descent by v pohodě snesl zfilmování a nemusel by se za nic stydět. Nemá problém s originálními nápady, ale nesnaží se o přehnanou revoluci. Přesně takový by měl být každý přírůstek do zavedeného univerza. Scénář je slušný, až na pár momentů v závěru. V představách tvůrců asi vypadaly dramaticky a epicky, ale jejich provedení mi připomnělo over the top teatrální momenty z Resident Evil 5.

První mise je krásnou připomínkou Aliens. Kde jinde by měl začít výsadek mariňáků, než v opuštěné kolonii? Pojetí vetřelců se nezměnilo. Pořád mají nejraději unášení kolonistů a jejich oplodňování. První kroky v kolonii Dead Hills byly sebejisté. Mám přeci pod palcem koloniální mariňáky, ty největší drsňáky pod sluncem. Vzpomněl jsem si na badass bandu z USS Sulaco, která kosila xenomorfy po desítkách.

Jenže ne, toto není ten „hmyz“ z druhého dílu, který chcípne po pár ranách z M41A. V Aliens: Dark Descent jsou vetřelci tou nevypočitatelnou hrozbou, co nás tak děsila v prvním dílu. Bližší seznámení s xenomorfem skončilo po pár sekundách. Čtyřčlenná banda drsňáků se svíjí na zemi. První má utrženou ruku, druhý díru v hlavě, třetímu se tělem propaluje silná kyselina a čtvrtého vetřelec vleče za hlavu do hnízdečka na trochu toho xenosexu s facehuggerem.

Aliens: Dark Descent

Aliens: Dark Descent

I nejslabší jedinec, pokud si nedáte pozor, zmasakruje celou skupinu během vteřin. První misi na několikátý pokus všichni přežili, jen jeden přišel o ruku, druhého donesli k výsadkové lodi v kómatu a dva poslední byli zralí na polstrovanou celu. Všichni nakonec dostali povýšení a ten bez ruky jako bonus protézu. To je ještě docela úspěšně splněná mise.

Jako jeden muž

Aliens: Dark Descent je hardcore strategie. Může za to přístup tvůrců, šroubujících obtížnost už od počátku prudce nahoru nejen tuhostí nepřátel, ale i nemilosrdností herních mechanismů. Ve hře je neúspěch součástí hratelnosti. Absence klasického ukládání pořádně zvedá adrenalin. Manuálně ukládat lze jen v zabezpečených místnostech, což stojí drahocenné materiály. Jinak jsou od sebe automaticky uložené pozice vzdálené klidně i víc jak půl hodiny.

Hrou jsem se prokousával šnečím tempem. Postup nelze uspěchat. Musíte být pomalí a metodičtí, po mapách jsou bedny s municí a nástroji, lékárničky i materiály nutné pro upgrady. Ty budete potřebovat pro úspěšné zvládnutí celé hry. Vzhledem ke kruté nevypočitatelnosti nepřátel je možné, že budete obtížné pasáže opakovat hned několikrát. Čistý čas misí v průměru je asi hodinu a půl, ale po započítání všech loadingů se klidně dostanete i na tři – čtyři hodiny za misi. Autoři šponují napětí, perfektně navozují pocity paranoii a nerozhodnosti, které k filmové trilogii patří. A aby toho stresu nebylo málo, dojde i na odpočty času.

Pořád budete na vážkách, zda se nestáhnout zpět na Otago a nevylízat si rány. Utéct z boje není srabáctví. Jenže s každým promrhaným dnem na lodi se globální vetřelčí hrozba zvyšuje – riskovat a nasadit pro zbytek mise nováčky nebo počkat až se vzpamatují mazáci? Nebo jít cestou nejvyššího odporu a donutit zkušené mariňáky jít až za hranici možností s tím, že se možná cestou úplně zblázní? Hra snad poprvé v historii značky pořádně ukazuje dopady xenomorfů na psychiku a skoro koketuje s kosmickým hororem, což je příjemná změna.

Aliens: Dark Descent

Stres a psychické poruchy jsou pro mariňáky stejně nebezpečné, jako vše rozežírající kyselina. A pokud jim nedopřejete odpočinku nebo trochu toho morfia, tak jejich výkonnost v misi půjde prudce dolů. Na Otago si klidu také moc neužijete. Budete zde léčit, zkoumat nové vybavení, povyšovat a specializovat své mariňáky a na konci dne řešit eventy. Samé lahůdky, kde žádné z rozhodnutí není příznivé. Vojáci se od třetí úrovně profilují na pět tříd, každá s vlastním setem možných dovedností a vybavení.

Od tradičních žánrů RTS a RTT (Real-time tactics) se titul v mnohém liší. Vojáci se nedají ovládat jednotlivě. Celou skupinu řídíte jako jeden organismus. Mariňáky nelze strategicky rozmístit. Kamkoliv je pošlete, jdou jako skupina. Jednotlivým mariňákům lze dávat jen specifické úkoly: hackni dveře, otevři bednu, postav obrannou věž. Nebo využívat jejich speciálních schopností a útoků za pomalu se generující akční body. Mimo to budou vždy držet semknutou formaci.

Pro konzervativce, kteří hledají tradičnější strategický zážitek, to může být těžko stravitelný koncept. I toto kontroverzní rozhodnutí ve výsledku hře pomáhá budovat autentickou atmosféru, má ale i stinnou stránku. Jelikož nejde ovlivnit pozici, často se stane, že nelze útočit konkrétní schopností, protože voják, který s ní disponuje je v zákrytu. Hodně by pomohlo mít aspoň možnost měnit formaci, ale ta chybí. Protože akce dokáže být hodně frenetická, dobrým pomocníkem je taktická pauza aktivovaná spacebarem při rozdávání rozkazů.

Mise mají zajímavou dynamiku, od stealth, po tower defense a agresivní ofenzivu. To vše střídající se dle vašeho stylu hraní. Královny se snadno popudí. Pokud budete v častém kontaktu s vetřelci, agresivita hnízda poroste. Bude na vás posílat haldy nepřátel, silnější typy vetřelců a na mapě se objeví víc patrolujícím xenomorfů. Na úroveň agresivity hard už nemáte šanci a je čas pelášit na pár dní na Otago, aby se hnízdo zklidnilo. Takový vetřelčí praetorian má většinu útoků insta-kill i pro nejvycvičenější mariňáky a pokud se dostane až k vám, je to pro tým nejspíš konečná.

Proto je nutností stealth. Opatrným postupem a vyhýbáním se střetům lze udržet úroveň aktivity nízkou. Oči budete mít neustále na detektoru pohybu a každé rychlejší zapípání senzoru vám zvýší tep. A pokud vás přeci jen hnízdo zmerčí, nastane čas na defenzivu. Postavit strážné věže, které se tak osvědčily na LV-426, zaminovat cesty a připravit se na vetřelčí hněv. Nebo ještě lépe, utéct k obrněnému výsadkovému vozu a využít i jeho smrtící arzenál. Ze statického detektoru pohybu lze vytvořit přetížením i návnadu, která naláká vetřelce ke své pozici.

Aliens: Dark Descent

Aliens: Dark Descent

Strategií, které lze uplatnit, je víc než dost. Stealth byl podle statistik misí asi 85 procent celé mé hry. Přesto, pokud ve hře něco nefunguje úplně na sto procent, je to stealth. Ten by zasloužil trochu dopilovat a lépe znázornit, za které překážky se lze skrýt a které jsou jen na ozdobu – pokud prcháte za třímetrovou bednu, čekáte, že vás skryje stejně dobře jako metrový barel. Což není vždy pravidlem.

Z planety se vás nebudou snažit vyštípat jen vetřelci ale i lidé. Boj proti nim je odlišný, víc mobilní. Využijete možnost střílet z krytu i rychlé přebíhání mezi pozicemi. Pravý opak toho, co platí na vetřelce. Herní styl se díky tomu příjemně obměňuje postupem kampaní.

Trocha toho nechtěného děsu

Pokud zbožňujete estetiku prvních dvou filmů, tak je vizuálně hra pastva pro oči. Je to fanouškovský servis od první až po poslední misi, s mnoha odkazy na rozmáchlé vetřelčí univerzum. Ve hře nechybí ikonické výsadkové lodě, APC i známý zbraňový arzenál. Dokonce i mluva mariňáků a hudba vám bude povědomá.

Titul je slušně vyladěný, pěkný a běží až na pár frame dropů hladce. Ale technicky ještě potřebuje na PC dopilovat druhou polovinu hry. Prvních asi šest misí jsem zápolil jen s vysokou obtížností, ale od šesté mise to vypadá, že testeři už měli dost a usnuli na klávesnici. Začal jsem bojovat i s bugy. Šlo o dost ošklivé chyby z kategorie: tu misi, co jsem hrál několik hodin, musím restartovat, protože nechce fungovat trigger. Hodně záleží, v jakém pořadí plníte v misi hlavní a vedlejší úkoly. Pokud se hře něco na vašem postupu nelíbí, nemusí vás pustit dál. Dalším doslovným blokem je zaseknutí mariňáků ve zdech. Tam naštěstí stačí „jen“ načíst pozici. Když se to stane po tom, co jste konečně dokončili ten ultra těžký boss fight, tak je to k vzteku. Jsou to specifické bugy, které snad vychytají tvůrci co nejdřív.

Autentická atmosféra zaručena

Náročná originální strategie, která perfektně vystihla atmosféru jednoho z nejkutlovnějších sci-fi fenoménů, to je Aliens: Dark Descent. Kontroverzní hratelnost je ku prospěchu a stratégům nabízí nové výzvy, se kterými se poprat. Pokud máte k vetřelcům kladný vztah, tak vás hra nemůže zklamat. Konečně se xenomorf probírá z letité hibernace.