RECENZE: Vynikající strategie Mario + Rabbids Sparks of Hope vznikala s láskou

Spojení ikonických postaviček od Nintenda s bláznivými králíky od Ubisoftu se před pěti lety přetavilo v povedené dobrodružství založené na tahových soubojích. Vynikající pokračování nás bere do vesmíru.

Když šéf Ubisoftu Yves Guillemot uvedl na herním svátku E3 2017 legendárního japonského vývojáře Šigerua Mijamota, aby společně představili novou hru Mario + Rabbids Kingdom Battle, všimli si diváci plačícího muže v publiku.

Yves Guillemot a Shigeru Miyamoto na E3 2017

Oním mužem byl Davide Soliani, kreativní ředitel hry, velký fanoušek Nintenda, který se netají tím, že právě Mijamoto inspiroval celou jeho kariéru. Mario + Rabbids slavili úspěch, takže o rok později vyšlo neméně povedené rozšíření Donkey Kong Adventures. Nyní Davide Soliani a jeho tým, který mezitím nabobtnal na trojnásobek, přichází s pokračováním.

Pokud jste původní hru nehráli, co se nějaké návaznosti týče, vůbec to nevadí. Sparks of Hope jsou novým, samostatně fungujícím příběhem, který se víc než na původní hru odkazuje na ikonické hry Nintenda. Hlavní inspirací je jedna z nejlepších her vůbec, Super Mario Galaxy. Také ve Sparks of Hope budeme cestovat vesmírem. Cílem je zastavit tajemnou entitu Cursa, která se snaží vysáváním energie z planet ovládnout celou galaxii. Pohlcuje přitom Sparky, což je kombinace hvězdiček Luma ze Super Mario Galaxy a králíků Rabbids.

Rozuzlení zodpoví všechny hlavní otázky a obsahuje i moment překvapení, který ovšem fandové díky náznakům odhalí už dřív. Každopádně platí, že vlastní cesta, která nás zavede skrz pět rozličných planet, je zábavnější než samotný cíl.

Hru lze rozdělit na dvě části. V té první, dobrodružné, se volně pohybujete po herním světě, plníte různé výzvy a řešíte převážně jednoduché hádanky. Většina z nich je založena na tom, že něco někam vložíte či přenesete – má to své kouzlo a vytváří to iluzi dobrodružné výpravy. Každý z pěti světů má nějaký motiv, například pirátský ostrov či melancholická podzimní planeta. A každý trápí nějaký problém, spojený právě s temnotou, po jehož vyřešení uvidíte, jak se svět opět rozsvítí, probudí k životu a rozkvete do barev.

Můžete jít rovnou za cílem, ale upřímně, byla by to škoda. Každý svět má i svůj vedlejší příběh čekající na vyřešení a spoustu nepovinných aktivit, které nezahrnují jen souboje, ale i hádanky, sbírání mincí na čas či útržky informací, které vám odhalí víc o herním světě či nepřátelích. Ochudili byste se také o řadu absurdních dialogů či třeba nové skiny pro zbraně.

Nepovinný obsah má rysy metroidvanie, takže na některá místa se můžete vrátit s nově získanou schopností a dostat se dál. Tvůrci byli naštěstí příčetní, takže nemusíte absolvovat šílené klikaté cesty, stačí, když si z horního patra spustíte například žebřík, takže při další návštěvě po něm rovnou vylezete. Dále tu jsou vlajky, které slouží k rychlému cestování, takže v případě vyzobávání věcí se můžete soustředit rovnou na vlastní obsah.

Svižné, přesto taktické souboje

Hlavním pilířem hry jsou ovšem souboje, které připomínají Xcom. Každý hrdina má ve svém tahu dvě akce, díky několika specifikům je ovšem výsledek podobně dynamický a rychlý jako například Gears Tactics se třemi akčními body.

Základním mechanismem pro pohyb je týmový skok, který umožní jedné postavě skočit na druhou, a plachtit tak po omezený čas dál. Vzhledem k tomu, že pohyb není fixován na akci, si můžete s jednou postavou doběhnou na své maximum, přepnout se na druhou, skočit jí na hlavu a chvilku plachtit.

Pokud jste se takto dopracovali například k trubce či skokánku, dostanete se ještě dál. Neříkám, že je to takticky výhodné, jen tím chci ilustrovat, že pohybová dotace je v případě potřeby v rámci sehraného týmu opravdu velká. Pohyb ukončí až například výstřel ze zbraně, ovšem ani to neplatí stoprocentně. Některé postavy mají talent, který jim umožní pohybovat se i po výstřelu. Všechny nepřátele v dosahu lze skluzem srazit, což jim trochu ubere život – ani toto není akce, jež váš připraví o akční bod.

S jednou postavou tak můžete například skluzem vyřídit tříčlennou skupinku goomb, skočit kolegovi na hlavu, odplachtit dál, abyste se mohli trefit do schovaného nepřítele za překážkou, vystřelit, odběhnout se schovat za překážku a aktivovat speciální schopnost. Volnost pohybu v soubojích mě hodně baví, dává totiž prostor vymýšlet různé manévry, případně plánovat únikové cesty.

Na začátku máme šest hrdinů, v průběhu hry si zpřístupníme další tři včetně fenomenálního Bowsera, který používá něco na způsob bazuky. Výhodou je, že střela z bazuky ignoruje částečné skrýše, útok je plošný a může ničit překážky. Druhou schopností je vyvolání mechanických koopa robotů na klíček, kteří pochodují směrem k nejbližšímu nepříteli a při kontaktu explodují. Často fungují skvěle jako návnada, takže nepřátelé si vás nevšímají.

Hrdinové získávají spolu s úrovní i bod, který mohou investovat v talentových stromech, konkrétně do oblastí zdraví, pohyb, zbraň a technika. Nečekejte nějaké orgie, ale minimálně první polovinu hry, když není bodů nazbyt, se můžete zamýšlet na různými buildy a synergiemi. Například zmíněný Bowser může jít cestou vylepšování bazuky nebo právě výbušných robotů.

Standardně do soubojů nastupují tři hrdinové. Na začátku to jsou v rámci seznamovacích misí dva, zcela výjimečně pak čtyři. Svůj tým si můžete postavit podle sebe, respektive podle situace, hra vám jen v několika málo případech určí některé postavy povinně. Před započetím bitvy si můžete bojiště v klidu prohlédnout, včetně nepřátel, a zjistit tak například, na které útoky jsou náchylní a vůči kterým rezistentní. Podle toho si navolíte svoji sadu hrdinů.

Například Luigi je klasický odstřelovač, princezna Peach ochrání štíty před útoky, zatímco Mario Rabbid se nejlépe cítí v přední linii, kde jako brawler bojuje na blízko. Rabbid Luigi je schopný svým diskem zasáhnout až sedm cílů naráz, zatímco Mario umí vystřelit na dva různé cíle a v tahu soupeře si pohlídá jejich pohyb.

Cíle mise jsou různé, od klasického „poraz všechny“ přes ničení určitých prvků na mapě po ochranu objektu či obyčejné přežití. Bitvy jsou dynamické a moc se nevyplatí otálet, protože po čase se začnou tvořit portály, z nichž přicházejí další nepřátelé. Některé stihnete zavřít, některé nejdou vůbec, každopádně pár vyhrocených okamžiků, v nichž jsem splnil cíl mise na poslední chvíli, jsem zažil.

Samozřejmostí jsou souboje s bossy. Z videa znáte bitvu na vlaku, kterou honí housenka Wiggler. Nelíbil se mi jen pátý boss, který byl, stejně jako jeden z předchozích, založený na tom, že jsem ho musel porazit třikrát, než byl skutečně konec. To není příliš zábavné, určitě šlo vymyslet něco nového.

Kořením soubojů jsou Sparky, které můžete přiřazovat k hrdinům – nejprve jednu, pak dokonce dvě. Každá Sparka má primární a sekundární vlastnost. Electroid například přidá bleskový útok k základním útokům, což může natropit víc škody, pokud je třeba nepřítel na tento typ útoku náchylný, zatímco vás ochrání. Pulser zase oživí padlé hrdiny, zatímco Toxiqauke vyvolá tři zraňující jedové vlny atd. Řadu Sparků objevíte právě plněním nepovinných úkolů a pokud jich sesbíráte dostatečné množství, podíváte se i na jinak nepřístupná místa, v nichž vás čeká tuhý souboj a pěkná odměna.

Co se technického zpracování týče, nejlépe se mi hrálo v handheldu. V dokovací stanici mimo souboje mi přijde, že hra není vždy úplně plynulá. Audiovizuální zpracování je lahůdkové. Obtížnost si můžete nastavit hodně podle sebe.

Co se herní doby týče, vyzobával jsem jen první svět, zatímco zbylými čtyřmi a epilogem jsem prosvištěl, abych stihl napsat recenzi, a dostal se na 23 hodin. Je ovšem patrné, že ve hře jsou ještě další hodiny obsahu. Osobně jsem velmi spokojen a doufám, že Davide Soliani neřekl ve spojení s Nintendem své poslední slovo. Toto je hra, z níž je patrné, že vznikala s láskou, ne jen jako pokračování pro prachy.