Dvaadvacet hodin, přesně tak dlouho nám trvala cesta z Čočíkova bytu v centru Prahy do hotelu Garden Suites na v Los Angeles. Zde strávíme několik následujících nocí, abychom zde mohli částečně odpočívat a zejména zpracovávat kvanta materiálu za účelem aktuálních novinek, reportáží a videoreportáží pro vás, naše čtenáře v České republice, kteří chtějí mít co nejkomplexnější přehled o novinkách z letošního ročníku největšího mezinárodního herního veletrhu na světě – Electronic Entertainment Expo (E3), který začíná ve čtvrtek 17. května v 9 hodin zdejšího času (18 hodin středoevropského letního času) na zdejším výstavišti Convention Center.
Naše cesta začala v úterý zhruba ve čtyři hodiny ráno, kdy jsme vstávali na letadlo do Bruselu, které z pražského letiště Ruzyně startovalo v 6:30. Cesta do Bruselu byla až na mírné turbulence vcelku bezproblémová, České Aerolinie měly nejkrásnější letušky ze všech tří letů (prostě to byly Češky :o)), které jsme absolvovali, a také jejich jídlo bylo bezkonkurenčně nejchutnější. Bohužel, pěkný zážitek z letu i z hladkého přistání kalila dvouapůlhodinová čekací doba na spoj do Dallasu, který vypravovala belgická letecká společnost Sabena. Alespoň jsme tak mohli poprvé otestovat roaming, abychom se ujistili, že Čočíkův Paegas i můj nový Oskar roamují z Bruselu zcela bez problémů.
Po několika telefonátech do práce a domů jsme konečně mohli nastoupit do letadla, a ačkoliv se nepovažujeme za žádné vidláky, mohli jsme se začít divit špičkovému vybavení, které nás zde čekalo. Poprvé jsme se totiž s Čočíkem setkali s obrazovkami. Tedy, ne tak docela poprvé, obrazovky v přední části jednotlivých řad v letadle nejsou samozřejmě nijak neobvyklé, video se při podobných zaoceánských letech pouští běžně a součástí bývají i vlastní sluchátka a telefonní přístroj pro uskutečnění hovoru prostřednictvím satelitu, vlastní LCD displej pro každého cestujícího jsme však na běžném letu nezažili a byli jsme příjemně překvapeni. Mohli jsme si vybrat z pěti různých videokanálů (každý film navíc ve čtyřech jazykových verzích), zhruba pětadvaceti hudebních kanálů, podrobných informací o letu a, věřte nebo ne, i z několika různých her. A tak se na BonusWebu dočtete i to, jak se paří v letadle (a věřte, že nebudeme popisovat, jak jsme s Čočíkem hráli GameBoye :o)).
Poměrně dobrý zážitek ze zhruba desetihodinové cesty (to víte, stále nás krmili nejrůznějšími lahůdkami, nosili nám pití, dostali jsme i dobrou oříškovou zmrzlinu a tabulku čokolády, navíc tu byly ony LCD displeje a na nich všechno, na co si vzpomenete), který umocnilo jasné počasí nad Amerikou a tudíž naše možnost vidět americký kontinent z ptačí perspektivy, však zkazilo přistání, asi nejhorší ze všech tří letů, které jsme cestou do Los Angeles absolvovali. Namísto plynulého klesání mi to připomnělo spíše kutálení se dolů po schodech a zkušený virtuální a méně zkušený reálný letec Čočík jej okomentoval takto: „Tohle přistání mi připomíná ženu za volantem, která při rozjíždění rychle pustí spojku. Auto pak taky namísto plynulé jízdy poskakuje.“
Dlouho jsme však o tom přemítat nemohli, na přestup jsme neměli příliš mnoho času, neměli jsme ani palubní lístek a čekaly nás dlouhé fronty před imigračním úředníkem a před celnicí. Tyto jsme úspěšně přečkali, pokecali jsme s imigračním úředníkem i slečnou na celnici, obě debaty proběhly bez nejmenších problémů a my jsme byli vpuštěni do Ameriky a mohli jsme tak spěchat na let do L.A. No a když jsme dorazili k příslušnému terminálu, zjistili jsme, že při posunu času jsme byli tak aktivní, že jsme si jej posunuli o hodinu dopředu navíc a tím pádem jsme na let do L.A. přišli příliš brzy. Prohlédli jsme si tedy pár texaských letištních obchůdků, Čočík si koupil pravý texaský klobouk ala J.R. (Džejár z TV seriálu Dallas :o)) a my poté nasedli do letadla mířícího do Los Angeles.
Počasí nám opět přálo a mohli jsme si vychutnat pohled na americká města, osady, pozemky, lesy, pláně, řeky i hory. A mohu vám říct, že už je mi jasné, kde se vývojáři legendárního SimCity či Transport Tycoona inspirovali. Americké domy jsou vystavěny na čtvercových pozemcích, pole jsou taktéž zcela shodné čtverce naskládané vedle sebe, silnice jsou rovné a vzájemně na sebe kolmé, prostě všechno, co můžete vidět v SimCity a v případě infrastruktury třeba v Transport Tycoonu. Navíc to není ani nijak zajímavý pohled, kdybych to přirovnal k počítačové hře, jde o obyčejný 2D povrch s nezáživnými a nepříliš propracovanými zeleno-
hnědými texturami bez jakýchkoliv nerovností v krajině či čehokoliv podobného, ostatně snad něco uvidíte na fotografii pořízené přes okénko letadla (lépe to vážně nešlo, připravujeme ale video, kde je všechno vidět krapet více). A protože ten pohled nebyl dlouhodobě zajímavý ani pro nás, většinu cesty z Dallasu do Los Angeles jsme s Čočíkem prospali. Aby také ne, z Dallasu jsme odlétali v 14:53 jejich času (v České republice bylo 22:53), v Los Angeles jsme přistávali s půlhodinovým předstihem v 16:45 místního času (v České republice 1:45 v noci).
Zhruba v 18 hodin jsme se taxíkem dopravili i do našeho hotelu kousek od výstaviště, vybalili veškerou techniku, zjistili jsme, že roaming na Paegasu zlobí, vlastně lze jen odesílat a přijímat SMSky, neboť každý hovor míří na nějakou španělskou elektronickou hlasatelku. Oskar se pro jistotu nechytal ani trošku, a to ani v Los Angeles, ani dříve v Dallasu, kde Paegas fungoval zcela bez problémů. Alespoň jsme měli důvod okamžitě zjistit, že internetová kavárna se nachází hned za rohem a surfování stojí pouhé tři dolary za hodinu. Při té příležitosti jsme se také zašli občerstvit do McDonalda vzdáleného od hotelu cca 50 metrů, kde jsme si dali „Super size menu“. Jak to vypadalo, si snad uděláte představu na základě této fotografie, kdy jsme kelímek Coca Coly vyfotili pro srovnání vedle notebooku. Jen doplním, že se do něj vejde více než jeden litr Coca Coly a celé menu přišlo na cca 4,5 dolaru (cca 180,- Kč), nicméně porce byla zhruba 2x větší než u XL menu v Čechách a ani jsme to menu nedokázali celé spořádat, ačkoliv jsme se přejedli k prasknutí.
Když jsme přišli na pokoj, bezmocně jsme ulehli do postele, nastartovali notebooky a začali pracovat. Jako zvukovou kulisu jsme si chtěli pustit MTV, ale chvíli nám trvalo, než jsme jej našli – na programu číslo 96. Namísto smrště hudebních novinek a klipů jsme se však dočkali
jen nějaké „děsně ulítlé“ soutěže podobné podobně ulítlým rádoby-zábavným pořadům na TV Nova, potěšilo snad jen to, že se zrovna tento díl točil na hradě Křivoklát v České republice, takže jsme se krásně pobavili u české angličtiny, na druhou stranu se já s tou svou angličtinou nemám čemu smát, alespoň se s ní však necpu do americké televize.
To bylo ale všechno, co jsme během prvního dne naší cesty zvládli. V době, kdy hodiny v Los Angeles ukazovaly něco po desáté hodině večerní zdejšího času a naše laptopy s neaktualizovaným časem informovaly o tom, že v České republice je už středa, sedm hodin ráno, odhodlali jsme se užít si zasloužený odpočinek. Na jednom z notebooků jsme ještě nechali přes noc přepočítávat video k připravovanému článku o tom, jak se paří hry v letadle, nic víc už jsme však nestihli. Tedy, něco přeci jen ano. Fámy o tom, že Američané jsou poněkud při těle, nejsou jen fámy, a když vám někdo řekne, že najít v Americe štíhlou a pěknou slečnu je jako hledat jehlu v kupce sena, věřte, že si nedělá srandu. My během prvních pár hodin v USA na žádnou takovou nenarazili, a to jsme jich určitě viděli stovky.
PS: Při našich reportážích můžete nabýt dojmu, že zhruba jeden den trvá, než články pošleme do České republiky a než je zde Mondy s Alenkou zveřejní na webu. Není tomu tak, vše způsobuje devítihodinový časový posun. S výjimkou dneška, kdy jsme si trošičku přispali, budeme totiž články, obrázky a videa posílat do Čech brzy ráno (kolem 8-9 hodiny), u vás doma však bude v tuto dobu pozdní odpoledne (17-18 hodin).
