Titul vyvinula společnost Westwood Studios, jež se později stala jedním z předních tvůrců strategických her. Na úspěch Duny totiž navázala sérií Command & Conquer, kterou dodnes řada lidí hájí takřka až fanaticky.
Otázkou však zůstává, proč Duna vyšla s číslovkou dvě a s "prvním dílem" nijak nesouvisí. Ten totiž původně vyjít vůbec neměl. Vyvíjel ho tým Cryo Interactive a vydavatelství Virgin se tvorbu hry pro její nevalné kvality rozhodlo zastavit. Vývojáři však i přesto hybrid adventury a strategie dokončili a Virgin nakonec kvůli honbě za penězi vydání povolil.
O tom však lidé z Westwoodu netušili. Svou Dunu tak vytvářeli v domnění, že to bude jediná licencovaná hra. Výchozím materiálem byly excelentní knihy Franka Herberta, které posloužily jako zdroj inspirace. Knižní sága je obdivuhodně propracovaná a popisuje strhující svět plný nezvyklých souvislostí.
Příběhovým pozadím pro souboj jednotlivých stran je zoufalá situace panovníka Fredericka IV z domu Corrino, který nutně potřebuje cenné koření sloužící jako vesmírné platidlo. To lze objevit pouze na planetě Arrakis, a Frederick proto jednotlivým rodům nabídne její správu.
Ta připadne straně, která panovníkovi dodá nejvíce koření. Výsledek tak vyvolá válku mezi trojicí zúčastněných rodů. Z knih se ve hře objevují Atreidové i Harkonnenové, které vývojáři doplnili ještě o třetí frakci nazvanou Ordos.
Ačkoliv se často hovoří o výrazné herní inspiraci ve strategii Herzog Zwei, autoři to při vzpomínkách na tvorbu Duny nevidí tak jednoznačně. Nepopírají, že právě Herzog Zwei vyzkoušeli a v určité míře je ovlivnil.
Hlavním zdrojem nápadů byl však operační systém Mac Os pro počítače Apple, který tehdy přišel s revolučně intuitivním ovládáním. Vše bylo poprvé možné ovládat pouze myší bez složitých příkazů a řady zkratek.
Genialita a revolučnost Duny tak spočívala právě ve zjednodušení ovládání. Ale i tak je tehdejší systém z dnešního pohledu zastaralý. Postavy sice bylo možné označovat myší, nikdy jste však nemohli zvolit větší počet jednotek zároveň. Neexistovalo ani "kontextové klikání". Tedy že by jednotka sama od sebe vykonala akci v závislosti na cíli. To přinesla teprve série Warcraft.
V Dune II bylo vždy třeba zvolit bojovníka a zadat mu konkrétní příkaz. Na výběr byl pohyb, ústup, útok, či hlídání vybraného místa a na pravé tlačítko myši hra zkrátka nereagovala. Inovativnost hry však tkvěla ještě v řadě dalších prvků, které pak většina následujících her kopírovala.
Například zmizely mřížky pro pohyb, objevilo se stavění základny a pro tvorbu jednotek bylo třeba těžit suroviny. V řadě předchozích her oproti tomu bylo běžné, že jste pro vytvoření vojáka či bojového stroje jen vyčkali několik kol.
Z herních inspirací tvůrci zmiňují například božskou hru Populous a vlastní titul Eye Of The Beholder. Do pojetí Duny se také z nemalé části promítly diskuse s tehdejším viceprezidentem vydavatelství Strategic Simulations Inc. Tím byl Chuck Kroegel, který strategický žánr označoval za skomírající druh.
Lidé z Westwoodu však věřili, že v tomto odvětví zůstává citelný prostor pro inovace. A ač je to z dnešního pohledu již těžké rozeznat, vizuální inspirací se stal film Duna z roku 1984 od režiséra Davida Lynche.
Kdyby část kódu fungovala, mohla být hra ještě revolučnější
Rozdíly mezi jednotlivými stranami v Duně II nebyly dramatické. Bylo však možné objevit i jednotky s odlišnou dynamikou.
Dům Atreidů například mohl vytvářet sonické tanky, Harkonnenové měli k dispozici nukleární tanky, které mohly na rozkaz explodovat, a tanky strany Ordos střílely nervový plyn, kvůli kterému nepřátelští vojáci chvíli bojovali proti vlastním jednotkám.
Po vzoru knižní předlohy se také na mapě objevovali píseční červi, kteří s oblibou požírali hráčovy armády. Jedinou záchranou byl útěk na skály, či betonový povrch.
Autoři pozdějších modifikací navíc odhalili, že titul zahrnoval o poznání propracovanější umělou inteligenci. Protivníci měli být schopní znovu stavět obranu a provádět komplikovanější útočné manévry. Herní skripty však byly plné chyb, a tyto koncepty tak ve vydané verzi nebyly funkční.
I tak ovšem vývojáři odvedli od původních prototypů úctyhodný kus práce. Brett Sperry, který byl jedním z návrhářů, sám prvotní verze hry označuje za nudné. Autoři však koncept rozšiřovali a vylepšovali tak dlouho, až ve výsledku původní návrh téměř nepřipomínal.
Ve hře se například objevily překážky, hráčova základna, vytváření jednotek i válečná mlha, tedy mapa zahalená černotou, kvůli které bylo jednotlivé části třeba nejprve prozkoumat a následně již zůstávaly viditelné.
Výsledek vyšel v roce 1992 a na evropském trhu nesl název Dune II: Battle for Arrakis. Jinde ho však hráči znali jako Dune II: The Building of a Dynasty. Tak jako tak se okamžitě stal hitem a vytvořil nový žánr. Ten ostatně vývojáři i pojmenovali, přímo na herním obalu se totiž psalo Dune II: a realtime strategy game (strategie v reálném čase).
Pokud si chcete připomenout kus herní historie, můžete si Dune II zahrát přímo v prohlížeči. Webovou verzi lze i ukládat.
