Jen málokterá hra dokázala válku podat zajímavým způsobem a díky interaktivitě zprostředkovat hráči nevšední zážitek, který u knihy nebo filmu nenajde.
V minulé anketě na téma zábavnost versus realismus počítačových her jste se s námi zamýšleli nad tím, co je pro vás ve hrách přednější. V redakci jsme se víceméně shodli na zábavnosti, ale našlo se dost čtenářů, kteří nás ujistili, že realistický zážitek rozhodně nepovažují za druhořadý. Ačkoliv jsem jedním z těch, pro něž je zábavnost her na prvním místě, donutila mě anketa zamyslet se nad tím, jaký má taková preference dopad na podobu her zpracovávajících válečné téma.
Premiéra jménem Bismarck
První nápad zasadit počítačovou hru do prostředí válečného konfliktu přišel v době, kdy byly hry ještě v plenkách. Za takovou premiéru se považuje hra Computer Bismarck z roku 1980. Jejími autory jsou programátoři Joel Billings a John Lyons, kteří zároveň byli jedinými zaměstnanci studia Strategic Simulations Inc. Computer Bismarck byl tahovou strategií, která se inspirovala pravidly deskových her. Hráč ovládající britské námořnictvo se v ní pokoušel potopit německou bitevní loď Bismarck s jejími obránci. Hra vyšla v roce 1980 a možná vás překvapí, že už tenkrát ji bylo možné hrát jak proti sobě, tak proti počítači.
Computer Bismarck platí za vůbec první válečnou hru. Jeho krásu doceníte i bez 4K displeje.
Od vydání Bismarcku letos uplynulo 38 let a je nezpochybnitelné, jak ohromný kus cesty hry za tu dobu ušly. A tím nemyslím jen technickou stránku. Aktuální herní generace je toho dobrým příkladem. Jakkoliv se nám totiž může zdát, že se pokroky v grafice oproti minulosti poněkud zpomalily, hry jako by šly do sebe a snažily se stále častěji zprostředkovávat dospělejší zážitky. Jasně, i nyní vznikají projekty jako Goat Simulator a podobné nesmyslně půvabné šílenosti, ale přibývá titulů snažících se zprostředkovat pocity a myšlenky, které donutí hráče více přemýšlet. I proto je zvláštní, jak jsou hry z prostředí válek vůči podobným tendencím odolné a místo invence se raději přidržují zažitých konceptů.
Ačkoliv jsem článek začal u strategií a her z tohoto žánru se od dob Bismarcku vyrojilo ohromné množství, jsou tyto hry svým způsobem limitované žánrem. Strategie vás totiž stylizují do role velitele a chladnokrevného stratéga, pro nějž jsou vojáci surovinou. Ovládáte v nich tak velké množství postav, že jejich smrti nevěnujete příliš velkou pozornost. Mohou to být skvělé hry a je pravda, že zmíněná „surovinová“ perspektiva je vlastně zajímavý úhel pohledu, jakým lze válčení prožívat. Jenže díky logice velitelského cynismu a výsledné odtažitosti se vytrácí děsivost války, kterou tyto hry nedokážou efektivně zprostředkovat.
Company of Heroes 2 své předchůdkyni ostudu nedělala. Pokud si chcete zahrát kvalitní strategii z druhé světové, dál nehledejte.
Říkejte mi neprůstřelný Nicholas
Ale znamená to, že jakmile se ve hře nacházíte na bitevním poli, začnete se automaticky cítit jako bezmocný pěšák, který se pouze snaží dožít se konce války? Právě naopak, spíše si celé to válečné peklo budete ještě víc užívat. Těmi největšími „viníky“ jsou samozřejmě střílečky jako Call of Duty nebo Battlefield, v nichž jako akční hrdinové postřílíte celé divize nepřátel a pokud vás snad někdo náhodou trefí, schováte se za balvan a vaše bebí po pěti sekundách zázračně zmizí.
Ne že by šlo o nějakou degeneraci, ve starších hrách totiž stačilo šlápnout na všemocnou lékárničku, která vás vždy podobně zázračným způsobem dokázala dostat zpátky na nohy. Výsledek? Po minutách strávených ponižujícím plazením jste se takto uzdravení mohli vrhnout proti nepřátelským kulometům, protože jste prostě věděli, že těch pár zásahů bez problémů rozdýcháte.
Ať už to byl Medal of Honor, Battlefield, nebo Call of Duty, podobné hry mi tak trochu připomínají film Kód Navajo, kde neprůstřelný Nicholas Cage naskakoval do křížové palby nepřátel, jejichž muška byla přesná asi jako puška z cinknuté pouťové střelnice. O filmech s božským Chuckem Norrisem ani nemluvě. Je zvláštní, že zatímco nad zmíněnými filmy s nezničitelnými hrdiny tolik lidí ohrnuje nos, u her podobné nesmysly tolik nevadí. Snad je to i proto, že tady jste tím nepřemožitelným hrdinou s bleskurychlými reflexy vy sami a jako takoví si jste zatraceně jistí, že si těch pomyslných tisíc zářezů na pažbě vaší zbraně určitě zasloužíte.
Česká trilogie ArmA je nástupcem legendární Operace Flashpoint.
Jde to i jinak
Pokud patříte k odpůrcům takových stříleček, je vám pravděpodobně známo, že existuje i alternativa. Českou simulaci Operace Flashpoint nebo sérii ArmA našincům netřeba představovat. Taktici jistě vzpomenou i na Hidden & Dangerous a Full Spectrum Warrior, ale třeba i některé díly série Ghost Recon. K nim se přidávají realističtější multiplayerové akce. Pokud je vám blízké téma první světové války, tak jste už pravděpodobně slyšeli o titulu Verdun, naopak hráči preferující stalingradské peklo z druhé světové si už mnoho let užívají populární Red Orchestru.
Tento druh her dokáže mnohem lépe zprostředkovat to, co k válce neodmyslitelně patří, a sice strach o svůj život a o životy vašich spolubojovníků. Spoustu času tu strávíte v lehu na zemi bedlivým sledováním horizontu a dvakrát si rozmyslíte, než se rozhodnete pohnout z místa.
Ale vzhledem ke své komplexnosti působí některé zmíněné tituly nepřístupně, navíc mají tendenci trpět velkým množstvím bugů a nepříjemných glitchů. Jiným zase chybí kvalitní příběh a lidštější postavy. Speciálně v taktických akcích jsou vaši spolubojovníci vlastně také především nástroje a suroviny a na jejich lidskou stránku se zapomíná. Co se týče online her, velký rozdíl mezi schopnostmi nováčka a veterána spoustu hráčů odradí a brání takovým hrám získat ještě větší popularitu. Ale jiní je právě proto naopak milují.
Spec Ops: The Line se bohužel moc neprodával, ačkoliv působivějších válečných her za posledních pár let moc nevzniklo.
Jde vůbec nalézt nějaký kompromis mezi akčním pojetím a simulací? Osobně se mi velmi líbila první mise v Battlefieldu 1, kde hra po smrti hráčem ovládané postavy pokračovala dál a hráč se pouze ujal kontroly nad jiným pěšákem v poli. Díky této paradoxní ,,nesmrtelnosti“ hráče to vlastně bylo extrémně jednoduché, přesto šlo o nejpůsobivější a nejoriginálnější moment z celé hry. Možná by stálo za to s podobným konceptem experimentovat dál. Jak by asi vypadala hra, která by jej aplikovala na celou kampaň?
Výzva by nebyla v tom hru dohrát, ale hrát co nejlépe a co nejopatrněji a ztratit během hry co nejméně vojáků. Představte si, že by se vaše postava dostala do situace, kdy by se mohla obětovat pro ostatní vojáky. Jak jinak by podobná scéna působila, než když víte, že vás v případě neúspěchu čeká prostý restart a znovuzrození pár sekund před krizovým momentem. Hra by tak mohla vyprávět působivý příběh, který by byl zároveň interaktivní a hráč by byl za jeho výsledek přímo odpovědný – což je něco, co film nebo kniha zprostředkovat nedokážou.
Hra Brothers in Arms připomněla populární seriál Bratrstvo neohrožených, originalitu nabízí japonská Valkyria Chronicles.
Tahle moje válka
Je totiž pravda, že příběhy válečných her mají tendence využívat klišé a napodobovat slavné filmy. Někdy to nebývá nutně na škodu a není problém si je i tak užít. I proto považuji kampaň posledního Call of Duty za jednu z mých vůbec nejoblíbenějších. Slavná je v tomto ohledu taktická akce Brothers in Arms nebo veleúspěšná strategie Company of Heroes. Špatně nedopadla ani dvojrozměrná jednohubka Valiant Hearts nebo šokující akce Spec Ops: The Line, kterou by fanoušci žánru rozhodně neměli minout. Na Playstationu se asi největší chvály dostalo vynikající japonské strategii Valkyria Chronicles, jejíž fiktivní konflikt okatě imituje reálie bojů v Evropě během druhé světové války.
Jenže opět platí, že zmíněné hry mají onen klasický nedostatek, který zbytečně sdílejí s filmy a knihami. Příběh bývá z větší části naskriptovaný, a hlavní hrdinové jsou tak v podstatě neustále v bezpečí, dokud na ně tedy podle scenáristů nepřijde řada.
This War of Mine ukázala válku z pohledu civilistů. Byl to vrcholně depresivní zážitek.
I proto je mojí dosud nejoblíbenější hrou z válečného prostředí nezávislý titul This War of Mine, který znázorňoval válečné utrpení z pohledu civilisty. Nikdy jste tu totiž nemohli vědět, zda vinou těžko předvídatelných okolností některá z vašich postav neztratí život. Byla to hra plná nejistoty, riskování a neustálých voleb, které rozhodovaly o životě a smrti nejen vašich, ale i ostatních postav. A je příznačné, že ačkoliv to byl titul, který byl z mého pohledu téměř dokonalý, zdráhal bych se pro něj použít slovo „zábavný“. This War of Mine je totiž pekelně depresivním zážitkem, u kterého jsem se necítil vůbec dobře.
Válečná tematika samozřejmě zasáhla do spousty dalších žánrů, stále však platí, že tvůrci jen obtížně navozují myšlenkové pochody a stavy, které by takovému zasazení odpovídaly. Experimenty jako This War of Mine dokázaly, jak velký potenciál v tomto ohledu hry vlastně mají. Nezbývá než doufat, že podobně zajímavých her uvidíme více.
