Konečně zase parádní kampaň z druhé světové. Recenze Call of Duty: WWII

Call of Duty se po devíti letech konečně vrací do druhé světové války. Hra nabízí velkolepou příběhovou kampaň, robustní síťovou složku pro hraní ve více lidech a hororově pojatou kooperaci, v níž masakrujete nacistické zombíky. A zatímco kampaň splnila to, co jsme očekávali, multiplayer má rezervy.

Po návratu do historického zasazení se v případě Call of Duty volalo už hodně dlouho. Zatímco před deseti lety nám druhá světová už lezla krkem, nyní jsou fanoušci naopak přesyceni válčení na bojištích budoucnosti. Za letošním Call of Duty: World War II stojí autoři ze Sledghammer Games, což je studio, které je podepsané pod díly Modern Warfare 3 a Advanced Warfare. World War II byla vyvíjena necelé tři roky a po loňském vesmírném dobrodružství má ambice napravit sérii pověst. Podařilo se to?

Call of Duty: WWII

Bratrstvo neohrožených

Ve Word War II hrajete za texaského vojína Ronala „Reda“ Danielse, který se spolu se svou šestičlennou jednotkou vylodí v Den D v Normandii. Danielse a jeho jednotku čeká osvobozování Paříže, lítá bitva v zasněžených Ardenách nebo zachraňování civilistů v německých Cáchách. Vůči příběhu jsem byl jako v případě každé válečné hry spíše skeptický. Čekal jsem spoustu klišé, patosu a nezajímavé postavy bez špetky charakteru. A ačkoliv WWII rozhodně není Dunkerk, hra mě ve výsledku dokázala příjemně překvapit.

Nechci toho příliš mnoho prozradit, ale na rozdíl od konkurence se letošnímu CoDu opravdu podařilo znázornit silná pouta, která ve válce mezi vojáky vznikají. Hlavní motivy té osobnější linky příběhu lze shrnout jako přátelství a vyrovnávání se s vlastními démony. Že to tentokrát funguje, je zásluhou kvalitního scénáře, solidních hereckých výkonů, ale i famózních filmečků, které po technické stránce stěží hledají konkurenci. Vlastně jediné, co bych příběhu vytkl, je to, že z šestice vojáků je čtyřem evidentně dopřáno více pozornosti než zbylým dvěma.

Call of Duty: WWII

Obecně lze říct, že v akčních hrách hodně pomáhá, pokud je vám spolubojovník prakticky užitečný. A tady přichází pro veterány série poměrně velká novinka. Jednotliví členové vaší jednotky mají totiž speciální schopnost, kterou můžete po čase aktivovat. Váš nejlepší přítel Zussmann vám tak může v nouzi hodit lékárničku, seržant Pierson znázorní siluety všech okolních nepřátel, Stiles má zase kouřové granáty, pomocí kterých si přivoláte dělostřeleckou podporu. Funguje to skvěle a jde to ruku v ruce s příběhem a myšlenkou hry. Pomáháte si přežít.

Překvapivý je i návrat k lékárničkám, kterých můžete nést omezené množství. Potěší i další detaily jako možnost převrhnout stůl a použít ho jako improvizovaný kryt. Další zajímavou novinkou je to, že v rámci jednotlivých misí lze občas vykonávat hrdinské skutky a zachraňovat ostatní vojáky nebo zajímat vzdávající se Němce. Přeji vám hodně štěstí, během frenetických přestřelek je docela umění přestat pálit na všechno, co je ve hře oblečené do německé uniformy. Každopádně to funguje, a pokud se mi třeba nepovedlo někoho zachránit, nebo jsem zastřelil vzdávajícího se Němce, cítil jsem se dost špatně.

Jinak se ale WWII hraje jako většina předešlých Call of Duty. Nejsou zde žádné odemykatelné perky nebo speciální kamufláže, a přestože úrovně někdy dávají hráči nějaký prostor k improvizaci, je to lineární hra.

Call of Duty: WWII

Paris, je t‘aime

Velkou devizou kampaní Call of Duty většinou bývá i perfektní tempo a různé akční scénáře, jimiž vás hra neustále zásobuje. World War II je v tomto ohledu perfektní, ačkoliv heroické, bombastické momenty jak z filmů od Michaela Baye jsou někdy až moc. Na druhou stranu jich není ale tolik. Klasické přestřelky jsou samozřejmě vaším denním chlebem, ale dojde i na překvapivě dobře zpracované pasáže v letadle a tanku, při nichž neovládáte Danielse.

Výborná mise v Paříži se pak řadí k tomu vůbec nejlepšímu, co kampaně Call of Duty za čtrnáct dlouhých let nabídly. V první polovině hrajte za členku francouzského odboje v přestrojení a musíte nejprve infiltrovat nacistickou centrálu. Pasáž jak vystřiženou z Hanebných panchartů pak vystřídá velkolepá noční bitva, v rámci které Němce vykopete z Paříže. Posledním CoDům podobně silná mise chyběla. 

Kampaň mi ve výsledku zabrala něco mezi šesti a sedmi hodinami, což je v sérii standard. Není pravdou, že by první a druhý díl byl delší, prvenství v tomto ohledu s přehledem náleží předloňským Black Ops 3. Dovedu si tedy sice představit, že by příběh byl o něco delší, na druhou stranu podobně kvalitní akční jízdu si milerád zopakuji. 

Pochválit musím i povedenou grafickou stránku, která vynikne především u modelů jednotlivých postav. V multiplayeru je citelně horší, ale v kampani si není moc na co stěžovat, už s ohledem na plynulost, se kterou hra na konzolích běží. Výborný je i zvuk a hudba připomínající soundtracky válečných filmů.

Call of Duty: WWII

Něco pro sociály

O Call of Duty se podle mého názoru nepravdivě tvrdí, že stojí především na multiplayeru. Znám spoustu lidí, kteří CoD hrají, ale k on-line složce bych je přitom nedostal ani rozžhavenými vidlemi. Je World War II dílem, který sérii získá nové fanoušky, nebo přiláká ty, kteří nad sérií už zlomili hůl? Můj dojem je spíše takový, že hra cílí na stávající komunitu milionů hráčů, kteří si hru kupují rok co rok. Osobně mi to ani moc nevadí. Od velkých map a vojenské techniky je tu Battlefield, který se do druhé světové s největší pravděpodobností také brzy podívá. Tím rozhodně nechci říct, že by multiplayer World War II byl bezchybný. Popravdě mi toho vadí víc, než jsem při hraní bety čekal.

Ale popořádku. Hraní bez dvojitých skoků a neomezeného sprintu hře ohromně prospělo, stejně jako reálné zbraně z druhé světové války při jejichž používání jsem chrochtal blahem. Možnost skočit do lehu je vítaná výpůjčka z Black Ops, kterou využijete při hraní módů orientovaných na plnění úkolů. Samotné hraní, střílení a pohyb je prostě ve stylu Call of Duty – rychlé a přesné. Za mě tedy jednoznačná spokojenost, takhle jsem se bavil naposled u Modern Warfare 3.

Call of Duty: WWII

Systém divizí nahrazující Pick 10 se mi jeví jako krok zpátky, který hráče zbytečně omezuje. Kupříkladu nyní sekundární zbraň nést prostě musíte a povolený máte jeden jediný perk.

V době psaní recenze ještě není zpřístupněn Ranked Mode, který bude k dispozici od prosince. V minulosti, například u Black Ops 3, to fungovalo tak, že vám hra odemkla všechny doplňky, které jste pak použili při vybavování třídy vaší postavy. Klasický multiplayer je totiž naopak odemykáním a levelováním posedlý. Pomáhá to návykovosti, osobně mám tento styl rád, ale v případě WWII je toho už trochu moc.

Ve hře je spousta kosmetických doplňků, které získáváte otevíráním krabic s náhodně generovaným lootem, zatím se však nejedná o žádné nové typy zbraní. Hra se silně inspiruje v Destiny, což je nejvíce vidět v sociálním prostoru velitelství, v němž se s ostatními hráči můžete pohybovat mezi jednotlivými zápasy. Vyzvednete si tam časově omezené kontrakty, jejichž splněním získáte zmíněné krabice s lootem, trénujete používání scorestreaků, zkoušíte zbraně, vyzýváte protihráče na krátkou bitku jeden na jednoho nebo třeba hrajete osmibitové retro (čtete správně).

Call of Duty: WWII

Nejsem úplně přesvědčený o tom, že Call of Duty zrovna toto potřebovalo, ale všechno to jde velmi snadno ignorovat a na velitelství si oběhat třeba jen kontrakty a odměny v podobě herní měny, za niž lze nakupovat specifické kosmetické doplňky. V brzké době autoři zpřístupní i možnost vytvářet si vlastní zbraňové kamufláže, zatím můžete svůj talent vystavit na obdiv jen při sestavování emblému.

Je třeba zdůraznit, že multiplayer World War II je totální anarchie, kde jde veškerá autenticita do háje. Může se stát, že při hraní narazíte na černošku v německé uniformě a celkový systém kosmetických doplňků je nastaven tak nějak, jaksi, pitomě. Hrajete totiž de facto buď za Američany, nebo Němce a ve hře slyšíte buď americkou angličtinu, nebo němčinu. A protože si pár chytrých hlav řeklo, že čím víc lootu, tím lépe, uniformy jednotlivců mohou být třeba sovětské, italské nebo holandské. Sice pokud si třeba odemknete sovětskou uniformu, hra vám ji při hraní za německou stranu sebere, ale za Američany vám ji nechá. Vedle tohoto šílenství je Battlefield 1 reálnou historickou simulací.

Co se obličejů týče, autoři argumentují snahou o to, aby se v multiplayeru našel každý. Ok, tak proč v základní nabídce obličejů chybí asiat (nebojte, asiatky tam jsou)? Proč nepřidat raději nástroj na vlastní úpravu obličeje? Trapas.

Call of Duty: WWII

Válčení on-line

Alfou a omegou multiplayeru jsou herní mapy. Drtivá většina z nich je naprosto výborná a drží vysoký standard nasazený betou. Většina map nabízí spoustu míst, kde lze zaujmout strategické pozice při obraně kontrolních bodů, nebo pokud si budete chtít počíhat na nepřátele během starého dobrého deathmatche. Nezapomnělo se ani na snipery a mapy Aachen a především Gustav Cannon jsou pro ně jako dělané. 

Naopak mě nenadchly mapy Flak Tower a USS Texas. Nejde o to, že by byly špatné, ale Flak Tower mi silně připomínal Breach z Black Ops 3 a USS Texas situovaný na lodi téměř kopíruje Hijacked z Black Ops 2. Nejsou to přímé kopie a rozložení architektury a chodeb je trochu jiné, přesto mi i taková podobnost vadila.

Porodní bolesti multiplayeru

Během prvního víkendu jsem se při testování hry na PlayStation 4 setkal s řadou problémů souvisejících s hraním multiplayeru. Hře občas trvalo celou věčnost, než jsem se dokázal připojit do hry, v sociálním prostoru často chyběli ostatní hráči a hra mě několikrát vykázala do menu mimo multiplayer. Podobné problémy nejsou v sérii Call of Duty obvyklé a je otázka, jak moc to souvisí s implementací sociálního prostoru do systému hry. Je velmi pravděpodobné, že vývojáři problémy brzy odstaní, ale pokud plánujete nákup nyní, buďte si vědomi aktuální situace.

Trapný je ovšem celkový počet map. Když nepočítám předobjednávkovou mapu Carentan, je na výběr pouhá devítka map, což je v sérii těžký podprůměr. Ještě horší to je u nového módu War, kterému jsou vyhrazeny jen tři mapy, a tedy jen tři odlišné válečné scénáře. Tady to bolí ještě víc, War je totiž výborný a pro progamingovou komunitu to je vyloženě zlatá žíla. 

Hráči se v něm rozdělí na obránce a útočníky. Útočníci musí splnit sérii po sobě jdoucích úkolů, zatímco se fronta posouvá směrem k obráncům. Jeden ze scénářů tak zachycuje vylodění v Normandii. Útočníci musí nejprve po vylodění přežít palbu obránců, poté zničit komunikaci uvnitř bunkru a nakonec vyhodit do povětří německou artilerii.

Call of Duty: WWII

Obecně se říká, že v jakémkoliv multiplayeru se musíte naučit znát jednotlivé mapy. V módu War to platí dvojnásob a je jedno, za kterou stranu hrajete. Odměnou vám bude skvělý herní zážitek. Není to tak velkolepé jako bitvy v Battlefieldu 1, ale má to více soutěživý nádech. Všechny tři mapy jsou výtečné, ale jejich počet je s prominutím prasárna. Jak je možné, že Call of Duty na minulé generaci konzolí, jejichž vývoj měly na starosti dva střídající se vývojářské týmy, nabízelo více map? Zatímco EA od Season Passu ve střílečkách upouští a snaží se sjednotit komunitu, v Activisionu na to jdou přesně opačným způsobem a stále více tlačí na pilu.

Call of Duty: WWII

Walking Nazi Dead

Třetí složkou multiplayeru je zombie mód a z toho si letos odnáším spíše negativní dojem. Sledghammer Games vedou autoři zodpovědní za první dva díly horroru Dead Space, tým se tedy pokusil mrazivou atmosféru přenést do zombie módu, který je jinak proslulý bláznivým humorem. Extrémně nechutné detailní modely zombíků jsou jak vystřižené ze seriálu Walking Dead, ale tím veškerá chvála končí.

Mapa je totiž v porovnání s prací Treyarchu, ale i loňským zombie šílenstvím v Infinte Warfare zoufale neoriginální a strach se samozřejmě vůbec nedostaví. Dá to přece rozum. Hraní v kooperaci je přece spolehlivý zabiják jakéhokoliv hororového pojetí a zde je to navíc umocněno i tím, že vydržíte citelně více ran než v předešlých zombie módech. 

Hra se vás snaží více navádět k plnění jednotlivých úkolů, abyste postupovali jejím bizarním příběhem, ale bere se moc vážně a v rámci hektické střelby a úprků nevnímáte ani prostředí, ani hlas šíleného nacistického vědce zprostředkovávajícího vám kousky příběhu. I systém perků, tříd a speciálních schopností je skoro až příliš přebujelý a bude vám dlouho trvat, než ho celý pochopíte.

Call of Duty: WWII

Navíc mě prostě mrzí, že toho zombíci nenabízí víc. Kde jsou ty časy, kdy Modern Warfare 3 obsahoval multiplayer s šestnácti mapami a propracovaný Spec Ops mód se stejným počtem úplně jiných map určených pro kooperaci? I v porovnání s Black Ops 3 toho World War II nabízí méně, přestože na rozdělené obrazovce jde kromě zombíků hrát i klasický multiplayer s poměrně inteligentními boty.

Takže si to nakonec shrňme. Vedle vymodleného návratu do historie nabízí CoD: World War II jednu z nejlepších kampaní v sérii. Převážně povedenému multiplayeru tu něco chybí, tam něco přebývá a zombíci jsou sice hezky hnusní na pohled, ale jejich zpracování nejde ruku v ruce s tím, o čem by měl tenhle mód být. Jinými slovy, Call of Duty se tak vrací tam, kde ho má zafixována většina hráčů. Někdy naprosto exceluje, jindy kroutíte hlavou. Uvidíme se za rok.