V srpnu 1968 do městečka nejdříve přišli polští vojáci, ale pak je na dlouhých 22 let vystřídaly sovětské jednotky. V té době měla Rokytnice zhruba 1 700 obyvatel, proti tomu sovětský kontingent čítal až tři tisíce lidí.
Rokytnice tak zažila doslova šok. Místní se rázem dostali do menšiny, po městě se říkalo, že vojáci spali v malých kasárnách na směny, a rýsoval se jeden konflikt za druhým.
„Musel jste dávat pozor, protože vám všechno sežrali, jablka, švestky. Dávali jsme sem ruské cedule, jak se mají chovat k přírodě. Láďa je šel vyvěšovat, vzal si štafle, ale zapomněl kladivo. Když se pro něj vrátil, štafle už byly pryč,“ vyprávěl pamětník Vladimír Hudousek.
V době invaze mu bylo sedmadvacet let, bydlel v domě kousek pod kasárnami a pracoval v místní továrně vyrábějící stroje na údržbu železnice.
Ve volném čase působil jako dobrovolný strážce Chráněné krajinné oblasti Orlické hory. A právě kvůli přírodě se s vojáky často dostával do křížku, a to až do osmdesátých let.
„Oni třeba bez povolení skáceli strom u starého kostela, když jsem si na to stěžoval, nikoho to nezajímalo. Soudruh mi odpověděl a byl konec,“ popsal jeden z mírnějších případů, jež si zapsal v roce 1987.
V Rokytnici se podle něj děly daleko závažnější věci. Rusové třeba vjížděli vojenskými auty do potoka a přímo uprostřed je myli. V okolí založili několik smetišť, kde skončila uhynulá prasata, nákladní pneumatiky nebo rezavějící autobusový vlek. Jindy zase tanky rozjezdily obdělávané pole a cestou do kasáren zanesly bahnem komunikace.
„Tady po silnici projelo sto tanků na Klášterec, tam byla posádka. Po nich zbyl nános snad dvacet čísel. Místo, aby to vzali radlicí, klidně i z keřů na vaší zahradě nalámali větve, udělali si takové koště a zametali,“ vzpomínal Hudousek.
„Když kolem nás v noci jezdily tanky, kolikrát mi nešly otevřít nebo zavřít dveře, jak ty otřesy trhly barákem,“ vzpomněl také Josef Januš.
V Rokytnici sídlil motostřelecký pluk, v nedalekém Klášterci nad Orlicí protitankový oddíl a dělostřelecký pluk. Střelnici měly východně od Rokytnice v údolí Rokytenky a Hvězdné. Dodnes jsou v terénu patrné betonové kryty či krátery po explozích. Pod zemí zůstávají i zbytky několika skládek, které vojáci v okolí Rokytnice živelně zakládali. Pamětníci popsali, jak vojenská auta i několikrát denně najížděla na skládky a náklad všemožného odpadu hořel už na korbě.
„Rusák to řídil, v kabině seděli tři Asiati a protože jim nefungovala sklápěčka, hrnuli to dolů lopatami. Byly tam i bedny od munice nebo granáty. Občas to na skládce bouchalo,“ řekl jeden z místních chalupářů, který má dům na dohled od jedné z bývalých skládek.
Nepořádek před sovětskými paneláky na sídlišti v Rokytnici v Orlických horách.
Panelové domy pro sovětské důstojníky, v popředí kotelna a vlevo polní prádelna.
Avšak ne všichni vojáci se podle pamětníků chovali stejně. Někteří byli slušní a vzdělaní.
„Někteří byli velice solidní a snažili se vše udržovat, jiní byli bordeláři. Po zahradách se kradlo, ale i někteří naši se snažili jim sebrat, co se dalo,“ přiznal Jan Štefko.
Vojáci s místními lidmi rádi obchodovali. Prodávali třeba kradený benzin, ale i věci, které tehdy v Československu nebyly k dostání. Na obchod s nimi jednou doplatil i Vladimír Hudousek. „Měli tři druhy benzinu a na ten nejlepší auto přímo letělo. Pak mě však chytili a dostal jsem pět měsíců podmíněně, že jsem koupil 20 litrů benzinu a dalekohled,“ vypráví Hudousek.
Vykopou nás jako Němci
Protože měli Sověti v městečku převahu, začalo se v Rokytnici spekulovat, že místní obyvatele vystěhují a zřídí si v horách velkou základnu. Fámy přiživilo i rozšíření silnice od Rychnova. Mluvilo se dokonce o tom, že pod pevností Hanička se plánuje stavba letiště.
„Manželka kádrováka z okresního národního výboru říkala mojí ženě, že se pro nás ve Vamberku staví sídliště a celá Rokytnice přijde vystěhovat. Vůbec jsme nevěděli, co je na tom pravdy. Vždycky někdo něco přinesl a my si říkali: ‚Panebože, oni nás odsud vykopou. Jako tehdy Němci‘.“ připomněl Vladimír Hudousek vystěhování českých obyvatel Rokytnice v roce 1938, kdy pohraničí připadlo Německu.
Ve městě se i střílelo. To když Rusové zabrali byt určený pro českou rodinu a postavili k němu hlídku nebo když se jeden z vojáků opil a dva dny před jeho otevřením rozstřílel okno čerstvě vybudovaného kulturního centra Družba. „Měli jsme z toho srandu, že si to zničili sami,“ podotkl Hudousek.
