„Jaký to byl rok? Vzhledem k tomu, že jsme začínali poměrně pozdě, protože jsem převzal klub až v polovině dubna a museli jsme zařídit spoustu organizačních záležitostí, tak hodně náročný,“ přiznává jednapadesátiletý rodák ze Zlína, který má ve sbírce svých úspěchů i bronzovou medaili ze světového šampionátu v roce 1993.
Podařilo se vám dát dohromady solidní tým?
Myslím, že ano. Neměli jsme sice nejlepší hráče, ale se všemi jsme pracovali a byli jsme konkurenceschopní. Uplynulou sezonu bereme jako odrazový můstek.
Jinými slovy, nebyl to žádný zázrak, ale ani propadák?
Zkrátka šlo o první zkušenost se vším všudy. Ať už zmíníme výběr hráčů, či organizaci mužstva. Z velké neznámé jsme se dostali do stavu, že už víme, co nás čeká. Plánování je mnohem víc naprogramované.
Hráče pro svůj tým jste loni v červenci hledal také v České republice, konkrétně na dvoudenním kempu v Brumově. Kolik jich nakonec bylo?
Dva. Ale musím přiznat, že tehdy jsme ještě ani moc nevěděli, jaké typy bychom chtěli najít a co od nich očekávat. I v tomhle směru jsme letos mnohem sebevědomější. A navíc, tentokrát neděláme v Česku kemp pouze pro juniorský tým San Diego Sabres, je určený i pro hráče, kteří na tom nejsou hokejově zas až tak skvěle, ale mají zájem jít do Spojených států studovat. A při studiu hrát hokej.
Existuje nějaký věkový limit?
Náš program je pro hráče od 14 do 20 let. Jde v podstatě o jakési tři vrstvy. Buď mohou kluci hrát středoškolský hokej (St. John Bosco), mládežnický (Junior Reign 14 AA – 18 AAA) nebo juniorský. A je to celé pod hlavičkou buď Anaheim Ducks, Los Angeles Kings, nebo Junior Reign.
I váš druhý výběrový kemp se bude konat v Brumově?
Jeden už jsme měli v dubnu v Kroměříži a další bude 21. a 22. července opět v Brumově. Jednou z myšlenek, kterou bych na něm rád prezentoval, je ta, že se otevírá příležitost především pro ročníky narození 1998 a 1999. Tím, že se v Česku zredukovala juniorská soutěž, tihle kluci už v ní nemohou hrát, a proto si myslím, že by mohli zkusit zahraničí. Nikdo jim nebude bránit.
Stále mluvíme pouze o mladých hokejistech, jenže existují i dívky, které si vybraly právě tenhle sport. Zahrnuje váš program i nabídku pro ně?
Samozřejmě. Dokonce si myslím, že mají větší šanci se dostat díky hokeji na prestižní školy. V Kalifornii je totiž dívčí hokej velmi populární.
Od začátku tvrdíte, že vaším cílem není dostat do zámoří pouze hokejisty s ambicemi hrát na top úrovni...
Přesně tak to je. Nedělám kempy proto, aby se kluci dostávali do NHL, naopak, mnozí si ji nikdy nezahrají. Ale mohou se pak vrátit do Česka a působit tady v některé nižší soutěži dospělých. Každopádně se vrátí sebevědomější, přemýšlivější. Víte, dnes není mezi Amerikou a Českou republikou až takový rozdíl. I tady jsou velcí talenti, velké firmy, ale jde o to, aby se mladí dostali na nějakou stáž, získali zkušenosti a zdokonalili se například v angličtině. A když jim tohle umožní hokej na místě, kde je pěkné podnebí, oceán, tak proč toho nevyužít.
Kromě zmiňovaných dvou tuzemských hráčů působil ve vašem klubu také český trenér, bývalý dlouholetý jihlavský útočník Petr Kaňkovský. Proč jste si vybral právě jeho?
Tři roky jsem trénoval jeho syna Karla. Věděl jsem, že Petr působil dlouhá léta jako trenér v Německu, a tak jsme se domluvili na spolupráci. Petr je velmi pracovitý trenér a manažer. Jsem rád, že tady bude pokračovat v další sezoně, i když v trochu jiné roli. Jednak bude nově asistentem generálního manažera, jednak zůstane i u týmu jako jeden z trenérů. Věřím, že budeme schopni vytvořit mužstvo, do kterého budou kluci rádi chodit.
Trenér Tomáš Kapusta (vlevo) sice žije už řadu let v Americe, ale pravidelně se vrací i do České republiky. Na tréninkové kempy.
Už loni jste říkal, že hráči musí dodržovat určitá pravidla, disciplínu. Bylo potřeba loni řešit nějaký kázeňský přestupek?
My jsme měli hodný tým. Možná někdy až moc. (usmívá se) Spíš bych tady viděl jiný problém, který souvisí s dnešní mládeží – nedostatek komunikace. Ti kluci najednou musí zastupovat sami sebe, vyřizovat si věci, které nezbytně potřebují, a nespoléhat se při tom na rodiče. Ovšem někdy je to pro ně hodně těžké. Dnešní generace je jiná, je potřeba ji tvarovat.
Snažíte se s mladými držet v určitých směrech krok? Pochopit je? Nebo si žijete ve světě adekvátním svému věku?
Samozřejmě, že se musím přizpůsobovat i tomu, co vidím. Mám na mysli například sociální média. A taky se snažíme dělat trénink zábavnou formou. Metody se v tom- hle směru hodně změnily. Dřív byl trenér od týmu dost oddělený, na- opak dnes se stává jeho součástí. A buď ho tým přijme, nebo ne.
Klub San Diego Sabres jste si pořídil před rokem, nezalitoval jste někdy, byť třeba na malou chvilku, svého rozhodnutí?
Zajímavá otázka. Já si myslím, že cokoliv děláte, pro cokoliv se rozhodnete, vždycky je to nějaký krok do neznáma. Ono je hezké zůstat ve vodách, které dobře znáte, je to pohodlné, ale zase přijdete o možnost rozšířit si svoje obzory. Každá nová cesta obnáší pochybnosti. Vždycky existuje riziko, že to nemusí vyjít. Ale taky naopak, že se něco povede.
A vám se to povedlo?
Někteří lidé někdy něco neudělají, protože o tom nic neví. Potřebují určitý impulz, někoho, kdo je popostrčí. Postaví jim most. A o tohle se snažím. Svůj hokejový program beru jako jednu z možností ukázat mladým lidem, jak se dostat do Ameriky a získat tady nějaké zkušenosti pro další život.
Neleze vám někdy už hokej tak trochu krkem? Nemáte tendence od něj utéct někam, kde o něm nebude ani zmínka?
Takové tendence mám dost velké. (směje se) Ale nemůžu si to dovolit. Největší klid zažívám, když mám tým pohromadě a vím, že může sezona začít. Pomáhá i to, že v klubu máme výborný kolektiv. A jinak se odreagovávám tak, že jezdím na kole, stále ještě hraji hokej, a kdykoliv můžu, snažím se trávit čas s rodinou.
