Při play-off připomíná třinecká Werk Aréna nedobytnou ocelovou pevnost. O víkendu ledovou plochu dobyl Litvínov. O to těžší bylo proniknout do útrob, Oceláři nepouštějí veřejnost na tréninky.
Do kabiny se nedostane nikdo nepovolaný, kontakt s hráči je výjimečný. Sehnat třineckého útočníka Jiřího Polanského k rozhovoru pro MF DNES proto nebylo jednoduché. Svědčí to o důležitosti zápasů o Masarykův pohár.
Třinec je nejbohatším klubem v extralize s nejvyššími ambicemi, druhé místo se ve Slezsku bere jako neúspěch. „Všichni hráči v extralize chtějí vyhrát titul, jen naši šéfové to řekli veřejně a pro hráče je to lepší. Protože od začátku víte, co po vás chtějí, a víte, co musíte pro ten úspěch udělat. Nechci hrát v Třinci jenom proto, abych si zahrál. Tlak možná je letos o malinko větší kvůli nové aréně,“ tvrdí útočník Polanský, který působí v Třinci už od svých juniorských let.
Jak byste popsal proměnu třineckého týmu z běžného extraligového celku ve velkoklub?
Opravím vás. Přišel jsem do klubu, kde už tehdy byli Marek, Havlát, Pletka, Král a mnoho jiných osobností. Byl to celek s nejvyššími ambicemi, klub s obrovskou silou a jako mladého mě to přitahovalo. Nic se nezměnilo. Kluci v juniorce to mají teď stejně - můžou hrát proti Klepišovi, Rothovi, Irglovi, vystřelit na Hamerlíka, Hrubce, hráče mohou sledovat, jak se chovají na ledě, v kabině. Já jsem stál za plexisklem a sledoval jsem třeba Honzu Marka, jak dělá zasekávačku. Sledoval jsem střední útočníky Peterka či Bonka. Od každého jsem se snažil něco vzít. Byli to výjimeční hráči.
Vy jste si Třinec zamiloval, že? Proč?
Měl jsem štěstí a prosadil se do kádru a Třinec mi přirostl k srdci. Mám tu rodinu, vychovávám děti. Když vezmu známé na výlet, jsou překvapení. Kamarádi rybáři říkali, že řeka Olše je jednou z nejkrásnějších u nás. Pro cyklisty jsou tu krásné terény. Každý si najde něco svého. Taky tu mám lidi, na které se můžu kdykoliv obrátit. V Brně jsem byl do 16 let, to je velkoměsto. Tady je to takové rodinnější.
Když si chcete vyčistit hlavu od hokejových starostí, jdete do přírody?
Největší relax je, když vidím, že mě vítají dcery ve dveřích, můžeme si hrát. Zajít na ryby. Podávají mi návnady. Chytíme pstruha, žena nám ho udělá na večeři. To jsou věci, které sice nesouvisí s hokejem, ale díky němu je můžu mít.
Zaznamenal jste Francouzův tweet: „Polsko, vítej!“ po příjezdu do Třince? Urazil vás?
Nesleduju sociální sítě. Doma od hokeje vypínám. Takže to nemůžu komentovat.
Ale určitě jste slyšel, že se o Třinci mluví jako o týmu „žoldáků“. Vaše přezdívka je „Polda“, musíte být polda také v kabině?
Určitě ne. Přicházejí sem hotoví hráči se zkušenostmi z NHL a evropských lig, vědí, jak se mají chovat v kabině i na ledě. Nesetkal jsem se s ničím výjimečným. My služebně starší jsme se učili od předchozích kapitánů a přenášíme to automaticky dál. A je naprosto přirozené, že sem přicházejí hvězdy. Třinec je malé město a nemůže vyprodukovat dvacet špičkových hráčů.
Co říkáte na to, že vlastní fanoušci vyhánějí z klubu Štefanu Ružičku?
Nechci to komentovat, nezlobte se.
Vás mají naopak rádi. Přesto - nepřijdete si jako nedoceněný hráč?
Ne, pro mě je největší ocenění, že mám okolo 700 zápasů za Třinec. Každý rok chci hrát co nejlépe za Oceláře, abych se udržel v kádru a budoval si lepší pozici. Nikdy jsem nepřemýšlel, že udělám dobrou sezonu a půjdu do zahraničí.
Mrzí vás, že jste se nikdy neprosadil do reprezentace?
Jsem šťastný, že jsem do národního týmu aspoň nakoukl a měl jsem možnost poznat slavné hráče. Ale upřímně říkám, že jsou vhodnější centři. Karty byly vždycky rozdány jinak a já se nezlobím. Mohl jsem se soustředit na svůj klub, možná mi to pomáhalo k lepším výkonům tady.
V letošním finále jste dvakrát překonal skvělého gólmana Pavla Francouze. Máte nějaký speciální recept?
Kdybych něco vymýšlel, bylo by to na škodu. Je jednoduché se podívat na video, ale na ledě se musí hráč vždycky sám rozhodnout. Někdy je to o důrazu, síle a přesnosti střelby. Na štěstí moc nevěřím. Musíme se v zakončení uvolnit.
Stále věříte v obrat?
Samozřejmě. Kdybychom nevěřili, nejeli bychom do Litvínova. V semifinále jsme vedli 2:0 a z Prahy se vraceli za stavu 2:2, ani jsme se nenadechli.
