„Hrůza. Tož hrůza. To nám přišlo špatné. Bylo to, jako by reprák šustil celou dobu. Buď to udělat kvalitně, nebo vůbec, to je můj názor,“ usmíval se dobře naladěný zlínský kouč Martin Hamrlík a vesele pálil dál.
„Bylo to, jako když hlásí u nás v Malenovicích rozhlas a hasiči říkají, že bude zastavená voda, a ozývá se chrastění tři..., chrrr..., tři. A já říkám Marky, tak já nevím, asi nebude voda, to je jedno. Radši ne, chlapi, musí to mít i trochu úroveň. Možná jste to v NHL viděli, ale myslím, že asi ta hala v NHL je jinačí než tady v Olomouci,“ srovnával nesrovnatelné.
Stařičká plecharéna je tématem mnoha vtípků i narážek a ušetřena nebyla ani tentokrát. „Za mě říkám ne. Kdyby tu měla být stejná kostka jako ten rozhlas, tak ji radši nestavte. Pak by to šlo asi jen ze dvou stran a jinak nic,“ uzavřel Hamrlík.
Ne každý měl tak odmítavý názor, domácí útočník Jan Káňa i gólman Beranů Libor Kašík se reprodukované kulise nebránili. „Je to lepší než úplně ticho,“ mínil Kašík. „Prvních deset minut to bylo až moc nahlas. Přišlo mi, že to je jak v přerušené hře, takže jsem se na to ptal rozhodčího. Pak to trochu ztlumili a bylo to akorát.“
Byl to pokus, placebo, které mělo hráčům lépe navodit pocit zápasu. Do opravdové atmosféry měly reproduktory jistě daleko. „Vnímal jsem to, ale není nad to, když jsou tu plné tribuny, to se shodneme všichni. Bez nich je hokej smutný. Jako každý sport,“ připomněl olomoucký kouč Zdeněk Moták.
