Loni si od navijáků a výstavních úlovků odskočil do záře reflektorů a nablýskané parády taneční soutěže. Rytmy samby ani waltzu ale kroky Jakuba Vágnera už neprovázejí.
„Se StarDance mé tancování začalo a zároveň skončilo,“ říká slavný rybář, který se s kamerou v zádech tentokrát vydal na toulky za rybami po Česku. A i když o nebezpečné dobrodružství na své cestě nezavadil, putování domovinou ho nezklamalo.
„V Severní Americe jsou místa, kde jdete třeba třicet mil a míjíte jen pole s kukuřicí. Tady se krajina pořád mění. Ohromně si to užívám,“ říká.
Na podzim se budete pravidelně objevovat na obrazovkách České televize v novém dokumentárním pořadu. Znovu se v něm vydáváte za rybími legendami, ovšem tentokrát po Česku. Jak moc je těžké narazit na nějakou legendární či obří rybu, aniž by člověk překročil hranice republiky?
Řekl bych, že to paradoxně může být těžší než v zahraničí, kde bojujete s velkou rozlohou nejrůznějších lokalit, neprostupností terénu nebo také s neznalostí potřebných informací. V České republice máte ten problém, že všechno je menší, a tím pádem je tu na březích mnohem více rybářů, kteří jsou místní a svou lokalitu a své ryby moc dobře znají.
Když pak na takové místo přijedete na pár dní a myslíte si, že vy budete ten objevitel, který se setká se zdejší rybí legendou, je to trochu problém. Jinak ale každá řeka, potůček, rybník a velké přehrady mají své legendy z rybí říše nebo právě staré rybáře, kteří u vody strávili život. To jsou vlastně také legendy. Podívají se na nebe a dokážou vám říct, jestli má vůbec cenu se dnes vypravit k vodě.
Dá se takovým rybářským předpovědím, kterým předchází zadumaný pohled na oblohu, věřit?
Jsou věci mezi nebem a zemí, které zkrátka fungují. Pokud je to člověk, který doopravdy u té dané konkrétní vody vyrostl, tak mohou fungovat podvědomé věci, které si ani nemusí uvědomovat. Třeba v deseti letech jdete k vodě, zrovna je jaro, něco kvete, a ten den se vám opravdu zadaří.
Staří rybáři se podívají na nebe a řeknou, jestli má vůbec cenu se dnes vypravit k vodě. Jsou věci mezi nebem a zemí, která zkrátka fungují. |
Díky okolním vjemům, které si vůbec nepřipustíte, se vám tento den a vzorec toho dne zapíše do mysli. O třicet let později najednou v mozku něco sepne a řeknete si: Jo, dneska to bude dobrý! Přitom ale vůbec nevíte proč. Možná je to právě tím, že před třiceti lety to zafungovalo stejně. Nemůžu skálopevně tvrdit, že to tak je, ale tohle je mé vysvětlení.
Když jsme spolu dělali rozhovor před několika lety, popisoval jste některé hodně vypjaté adrenalinové momenty z vašich cest za rybami po světě. Dá se skutečné dobrodružství, třeba i zavánějící nebezpečím, prožít na výpravě tady v Česku?
Nejnebezpečnější situace, která se vám tady může přihodit, je asi když jedete po D1 nebo když zakopnete o větev v lese. (smích) Česká republika je jedna z nejbezpečnějších zemí na téhle planetě. Hrát si tady na velké dobrodružství, když pět kilometrů od vás je nějaké nákupní centrum, je trošku, víte…
Rozumím. Představuji si, že každý rybář má nějaký svůj vysněný druh, který ho fascinuje víc než ostatní. Zkrátka je to ryba, kvůli které ho to k vodě táhne nejvíc. Máte takovou i vy?
V dětství to pro mě byl stoprocentně úhoř. Tahle ryba, která vypadá jako had, mě fascinovala. Dokáže žít pod vodou, svým způsobem dokáže žít i na souši a už to, že cestuje tisíce kilometrů do Sargasového moře, je neuvěřitelné. Navíc jsem vyrůstal na knížkách Oty Pavla a filmech Karla Kachyni, takže k úhořům jsem měl vždycky velmi blízko.
Později to pomyslné prvenství v mých očích převzal sumec. Je to naše největší ryba, která je navíc chytrá, dožívá se šedesáti let, tedy téměř jako člověk. Má také obrovskou sílu, i v tom je její magie. Musím ale říct, že čím déle ryby chytám, tím víc si uvědomuju, že největší vítězství je, že když chytnu pěticentimetrového okouna, pořád z něj mám radost.
Čím to je?
Asi je v tom pořád ta vášeň. Sice může člověka udolat, když se věnuje něčemu příliš intenzivně, příliš dlouho a je to monotematické, ale díky tomu, že revírů je tolik, a díky tomu, že hodně cestuju jak po zahraničí, tak po české krajině, je tahle vášeň pořád živá.
Mimochodem Česká republika je pro mě nádherná v tom, jak je rozmanitá. Když jste někde v Severní Americe, jsou místa, kde jdete třicet mil, potkáte jednu kukuřičnou farmu a dalších čtyřicet mil míjíte zase jen kukuřici. Je to pořád stejné, kdežto tady u nás mám pocit, že co deset kilometrů je krajina jiná. V tomhle si to tady hrozně užívám.
Před pár měsíci jste díky StarDance zabrousil do tanečního světa. Zůstal vám po téhle zkušenosti tanec v životě, jako to bylo u mnoha účastníků předchozích ročníků? V soutěži se vám dařilo, takže určitě přišly nějaké nabídky na vystoupení.
Tanec jsem odmala obdivoval. Celá moje rodina jsou nejen muzikanti, ale i šikovní tanečníci, ostatně moje maminka byla baletkou stejně jako její sestry. Mě samotného ale k tanci nikdy nic nepojilo, nikdy jsem se tomu nevěnoval.
Jakub Vágner
|
Od začátku jsem své taneční partnerce řekl, že StarDance to u mě začíná, ale stejně tak i končí. I když jsem zjistil, že bych se tím následně mohl velmi slušně živit, tak jsem nechtěl dělat žádná vystoupení na plesech a nic podobného. Není to můj sen. Tancovat někde pro lidi s dvojkou v žíle mě nikdy neohromovalo.
To zní, jako byste se při soutěži spíš trápil.
Kdepak, když už jsem do téhle show šel, ani jednou jsem toho nelitoval, i když to bylo hodně náročné po všech možných stránkách. Hodně mi pomohla moje dosavadní fyzička. To, že jsem se dostal tak daleko, vůbec nebylo talentem. Myslím, že za tím byla jen a jen brutální dřina.
Vraťme se ještě naposledy k rybaření. Kde je podle vás vaše zatím největší slabina? Co je váš největší nedostatek?
Čas. Život je velmi krásný, ale je moc krátký. Strašně rád bych se tomu, co dělám, věnoval co nejdéle, abych do všech tajů a zákoutí všech těch nádherných míst stihl nahlédnout.
Kvůli situaci, která nás všechny v uplynulých měsících postihla, jsem zrušil spoustu výprav. Původně jsem měl být velkou část tohoto roku mimo republiku. Když si spočítáte, kolik máte hodin produktivního času, vynásobíte to rokem a to vynásobíte třeba čtyřiceti lety produktivního života, tak dostanete číslo, které je šílené. Zjistíte, že tohle je to množství času, které máte na své plány, a že není moc veliké. Nerad marním čas, takže jakmile to bude možné a nebudu nikoho ohrožovat, okamžitě vycestuji. Nemůžu zatím prozradit, kam to bude, ale nebudou to běžné turistické destinace.
