„Člověk se vyvinul jako lovec mamutů a dalších velkých savců, takže po několik tisíciletí na souši poměrně silně redukoval a decimoval jejich populace. Nicméně v oceánech velcí savci přežili mnohem déle, protože člověk měl limitované možnosti se do toho oceánu dostat, no a potom s vývojem technologií to vzalo poměrně dramatický a rychlý spád, to bylo zhruba v novověku a zejména s nástupem průmyslové revoluce,“ popisuje vědec.
Trvalo to podle něj asi 200 let, než začaly tyto druhy kytovců přežívat na pokraji vyhubení – okolo 10 % procent jejich obvyklého stavu. Ale třeba u u plejtváka obrovského, což je největší tvor, co kdy žil na této planetě, se dodnes neví, jak to s jeho populací vypadá.
„Představte si to jako velký kámen, který se dá do vrcholu klenby, který ji drží gravitací. Když ho odstraníme, tak se klenba hroutí a něco podobného zřejmě my dneska vidíme na souši a zejména v moři,“ přirovnává.
Podle biologa je vše velmi provázané. Velryby jsou obrovské organismy, takže v moři přesouvají obrovská kvanta prvků živin. Říká se tomu velrybí pumpa.
Velryby se živí často až v takové hloubce, kam nedosvítí slunce a pak vyplavou na povrch, kde se zbavují trusu močí. To znamená vlastně obrovskou dávku hnojiva pro mikroskopické řasy, které tam rostou.
A nakonec to živí celý mořský ekosystém, protože řasy živí zooplankton a ryby. Právě migracemi velryb se hnojivo přenáší z těch na živiny velmi bohatých polárních oblastí do teplejších oblastí.
„Když velryba uhyne, tak velká část velryb spadne na dno oceánu. To je takový specifický habitat, o kterém téměř nic nevíme, kde je extrémní chlad, extrémní nedostatek živin. Velryby jsou tedy podstatnou složkou, která vytvoří ostrov živin, který po staletí může celý ekosystém vyživovat. Je pravděpodobné, že stovky nebo možná tisíce druhů závislých na těch mrtvolách velryb, mohlo vyhynout,“ popisuje uzavřenost přírodního potravního systému Pavel Hulva.
V Rozstřelu se biolog zamýšlel i nad tím, zda se dokážou přizpůsobit změnám teploty oceánů. „Velryby jsou velmi inteligentní savci, mají také něco jako kulturu, to znamená znalosti třeba o místech zimování a rození mláďat, Určitě si je předávají z generace na generaci,“ tvrdí.
Jakým způsobem a jak rychle se velryby dokážou adaptovat, se zatím neví, protože velryba, jak se zjistilo nedávno, se může dožít třeba až 200 let. To znamená, že je to dlouhověký organismus a určitě se dožívá vyššího věku než člověk.
Jestliže je i pro mnohé lidi vývoj dnešní společnosti takový až jako překotný, že se třeba špatně adaptují, tak určitě je to velký problém i pro tato zvířata. A kromě potravy tam jsou další třeba záležitosti.
Například lodní provoz, který zvyšuje rizika srážek s lodí nebo hluk, který v tom oceánu je právě díky technice, která tam operuje. „A k tomu přistupují další problémy jako třeba mikroplasty, které dneska jsou velkým problémem v celém ekosystému,“ připomíná.
Celý záznam pořadu Rozstřel najdete v přiloženém videu nebo si ho můžete poslechnout ve formě podcastu.
