Padesátiny jsou pro gorily výjimečný věk. Ve volné přírodě se dožívají zhruba čtyřicítky, díky veterinární péči, které se jim dostává v zoologických zahradách, se věk prodloužil. I tak je podle chovatele Marka Ždánského na světě jen kolem desítky goril, které se dožily tak úctyhodného stáří. Mimochodem patří k nim i babička Kamba, kterou znáte ze Zoo Praha.
Připomeňte, kdo je Assumbo.
Patří mezi gorily nížinné a narodil v Jersey v Durralově zoologické zahradě. Od roku 1991 do roku 1999 byl v Praze. Tehdy jsem mu dělal ošetřovatele s tím, že v devadesátém devátém, když se boural starý pavilon, jsem ho odvezl do Rostocku v Německu, kde je vlastně dodnes. V té době, když se boural starý pavilon a stavěl se nový ve spodní části zoo, musely gorily odjet do jiné zahrady, tehdy společně se samicí Nigrou. Už tehdy byla letitá, narodila se v roce 1962. Od toho roku jsem se s Assumbem neviděl až do loňska, a tehdy mne pozvali, ať přijedu na jeho padesátiny. Protože pro gorilu je taková dlouhověkost vzácná událost.
Jaká byla oslava?
Byla to velká sláva, protože on je tam takový stařešina rodu, takový dědeček v důchodu. Zůstal ve výběhu sám a měl tam připravený dort a další pamlsky, tak seděl a cpal se. Já jsem mu třeba přivezl papáju, protože v Praze ji měl rád, ale na ni se vůbec nedostalo, protože to už by asi praskl, jak hodoval.
A v jaké byl podle vás kondici?
Myslím, že vypadá velmi dobře, chuť ho neopustila, tu měl vždycky dobrou. Pak jsme odešli, ale já se tam pak vrátil, ať máme trošku soukromí, a trošku jsme si mohli popovídat. Hlavně jsem měl radost, že na mne po takové době reagoval a že je v té skupině spokojený.
Byl to hrozný žebrák. O víkendech, když uhodila devátá hodina, šel do výběhu, sedl si na kraj a nastavil ruku. S výrazem „týden jsem nežral“.
Marek Ždánský
Jak si ho pamatujete, když byl ještě v Praze?
Vlastně to byla moje první gorila, kterou jsem ošetřoval, a nebylo to s ním moc jednoduché. Tehdy jsem byl osmnáctiletý kluk. Přišel jsem k němu, chtěl jsem mu něco dát a on to okamžitě po mně hodil. Vlastně jsme byli zhruba stejně staří. Měl svoji specialitu. Když neměl chuť, tak klidně po mne hodil do obličeje exkrementem.
To nevypadá jako idylický vztah...
Zpočátku se o něj starala starší kolegyně, která ho trochu rozmazlovala, možná také trochu protestoval proti té změně. Ale když jsem se už o něj začal starat sám, řekl jsem si, že je čas ho to odnaučit. Nakonec to šlo docela snadno. Jednou jsem ho krmil přes mříž a vidím, co má opět v ruce. A tak mu říkám: Tak koukej, jestli po mně hodíš to ho..o, tak celou tuhle misku hodím do koše a ty nedostaneš celý den najíst. Samozřejmě hodil a já jsem jídlo vyhodil a on nic nedostal. Díval se na to celý šokovaný, zřejmě nevěřil, že bych to mohl dodržet. Ale od toho dne už to nikdy neudělal. Zřejmě metoda, která by svědčila i některým lidem.
Pak už byl vzorný?
Byl fajn, ale spojuji si s ním jeden z nejhorších zážitků, které jsem v zoo zažil. Asumbo totiž utekl a dostal se dokonce mimo barák, to byl jeden z nejhorších útěků v Zoo Praha. Na uzavíracích mechanismech došlo ke zkratu, oboje dveře zůstaly otevřené a Assumbo vyběhl ven. Napřed mě naháněl, podařilo se mi utéct. Měl 190 kilo, kdyby mi dal facku, tak je po mně. Tenkrát nebyly mobily, abyste někomu zavolali o pomoc. Podařilo se mi vyskočit oknem a běžel jsem do kanceláře, ať volají veterináře. A mezitím Assumbo tím oknem vylezl taky. Najednou se ocitl mimo prostor, který znal, na trávníku, který neznal. Tehdy měly gorily výběh betonový, takže to byl pro něj šok.
Měl 190 kilo, kdyby mi dal facku, tak je po mně.
Marek Ždánský
Jenže když jsem se na něj díval, vyběhlo za zatáčku malé dítě, které předběhlo maminku s kočárkem. Já ve snaze zachránit to dítě chytil a utíkal jsem s ním pryč. Maminka si pochopitelně myslela, že jí nějaký úchyl chce dítě unést. Prostě zmatek nad zmatek. Mezitím už se blížil vozík s veterinářem a jeli jsme k pavilonu. Jenže Assumbo obhlížel svůj pavilon zvenčí, jak ho neznal, a narazil tam na pána s berlemi. Pán, jak byl v šoku, odhodil berle a utíkal. Já je tam měl na památku té události, dokud jsem byl v zoo, ale nikdo se o ně nepřihlásil. Možná zoo udělala zázrak a naučila chromého chodit.
Tak to jste si s ním užil legrace...
Měl ještě jeden výrazný rys. Byl to hrozný žebrák. O víkendech, když uhodila devátá hodina, šel do výběhu, sedl si na kraj a nastavil ruku. S výrazem „týden jsem nežral“. Což vedlo k tomu, že mu lidi dávali párek v rohlíku, různé křupky a další nesmysly. Výsledkem bylo, že mu pak bylo blbě. Tak jsem udělal to, co se dělá malým dětem, když je chcete odnaučit od dudlíku. Namočí se do pepře. Vydlabal jsem jablko, nacpal jsem do něj sáček pepře a přemluvil jsem nějaké kolemjdoucí, aby mu ho hodili. A skutečně, Assumbo udělal ten svůj žebrácký výraz „týden jsem nejedl“. Jenže oni ho netrefili a to jablko se dokutálelo k samici, která nikdy nežebrala a sežrala ho. A odnesla to dvakrát. Jednak ji pálila huba a jednak dostala ještě nabančíno od Assumba, že mu to sežrala. Tak tomu zlozvyku jsem ho tedy neodnaučil.
Ale teď už to asi nedělá?
Myslím, že ne. Třeba když jsem se ptal na ty exkrementy, tak v Rostocku se s tím nesetkali. Asi se zklidnil s věkem.
