Aljašský malamut je jedním z nejstarších severských plemen vůbec. Zřejmě se jedná o potomky domestikovaných vlčích hybridů, již přicestovali s paleolitickými lovci ze Sibiře do Severní Ameriky zhruba před čtyřmi tisíci let.
Malamut sloužil inuitským kmenům žijícím na nehostinné Aljašce. Vzhledem k jejich kočovnému životu bylo zapotřebí vždy odvézt veškerý majetek.
Pro tento lid však malamuti nikdy nebyli pouze užitkovými zvířaty. Vždy k nim chovali respekt a úctu a měli s nimi silné pouto. Kmen Mahlemutů, po kterých získalo toto pozoruhodné plemeno své pojmenování, se snažil chovat pouze psy s přátelským charakterem a velmi si na jejich povaze zakládal, na rozdíl od jiných inuitských kmenů.
Mahlemuti drží tyto psy do dnešních dní. Nevyužívali je pouze k tahání saní s nákladem, ale psi jim sloužili i jako skvělí pomocníci při lovu medvědů, tuleňů a mrožů. Vášeň pro tah i lov si v sobě malamuti nesou dodnes.
Existují i čistě bílí malamuti
Aljašský malamut se bezpochyby řadí mezi plemena, která svým vzhledem připomínají huňatého medvídka. Je to silný, mohutný, kompaktní a dobře stavěný pes s hlubokým hrudníkem. Má velmi dobře vyvinuté svalstvo.
| Původ plemene: | USA |
|---|---|
| Účel plemene: | Saňový pes, společník |
| Další názvy: | Alaskan Malamute |
| Uznání: | FCI skupina 5 |
| Velikost v kohoutku: | Ideální výška psů činí 63,5 cm, u fen 58,5 cm. |
| Hmotnost: | Ideálně u fen 34, u psů 38,5 kg |
| Průměrný věk: | 12 let |
| Pořizovací cena: | 15 až 25 000 Kč, zahraničí 1 500–3 000 eur |
Jeho hlava je široká s trojúhelníkovitýma ušima. Dobře osrstěný ocas je nesený nad hřbetem. Standardem uváděná ideální výška činí u psů 63,5 cm a u fen 58,5 cm. Ideální hmotnost je pak u psů 38,5 kg a u fen 34 kg.
Jelikož jsou zde uváděna pouze ideální čísla, je logické, že v reálu se vyskytují psi i feny pod i nad těmito hodnotami. Zejména v Evropě se upřednostňují především samci mohutnější a také vyšší, než uvádí standard, zato v USA se naopak upřednostňují jedinci blížící se uvedenému ideálu.
Vybíráte mazlíčka? Zkuste náš Atlas psů |
Hustá srst je obohacena tvrdou krycí srstí a značně hustou podsadou. Zbarvení srsti je různé a v podobě pláště se vyskytuje od světle šedé, středních odstínů šedé po černou, dále sobolí a jejích odstínů až po červenou.
Bílá musí vždy převažovat a nachází se na spodní straně trupu, tlapách, částech končetin a také z části na obličeji. Občas se vyskytují i čistě bílí jedinci, kteří jsou ale velmi vzácní.
Malamut není psí rasa, ale životní styl
Zkušení chovatelé Radovan a Ivana Lysákovi žijí s aljašskými malamuty více než 25 let. Z jejich chovatelské stanice s názvem Inditarod pochází mnoho nejen výstavně úspěšných psů.
Manželé Lysákovi se k chovu dostali náhodou. „Prvního malamuta jsme si pořídili v roce 1994, je to tedy 26 let. A proč malamuti? Jeden moudrý člověk řekl, že malamut není psí rasa, ale životní styl. A ano, to souhlasí,“ povídá Radovan Lysák.
„Před prvním malamutem jsem vlastnil výlučně lovecká plemena, jako je německý krátkosrstý ohař, český fousek, jagteriér, jezevčík a německý drátosrstý ohař. K malamutům mě prakticky přivedla moje žena. Jezdil jsem totiž za kamarádem na Českomoravskou vysočinu. Byl to veterinář a současně chovatel malamutů. Jednou jela manželka se mnou a osud byl zpečetěn – domů jsme přivezli prvního psa. Za necelý rok na to si žena prosadila i první fenu, a to byl ten rozhodující moment,“ vysvětluje.
Přátelí se se všemi, i se zloději
Tento severský pes působí velmi důstojně a vyvolává přirozený respekt. Ve skrytu duše se však jedná o velice citlivého a milého psa s velmi přátelskou povahou, a to i vůči cizím lidem.
Jak je malamut obřím milovníkem rodiny, tak stejnou měrou je i špatným hlídačem. I když dokáže neznalého člověka odehnat svojí mohutností, tak jediným nebezpečím pro zloděje je to, že jej doslova „ulíže k smrti“.
Musí vědět, kde je jeho místo
Aljašský malamut není úplně typickým psem. Je dosti nezávislý, ale přesto vyžaduje společnost.
„Je to smečkové zvíře, a i vaši rodinu bere jako smečku. Proto je důležité, aby pochopil, kde má ve vaší rodině místo. Pokud to pochopí, je to zlatíčko. I samci jsou až na výjimky velmi mazliví. Ale mazlivost je doménou především fen,“ říká chovatel.
Přítulnost je u fen malamuta doslova zakořeněná. Právě feny zahřívaly a hlídaly kromě svých štěňat i děti Inuitů, zatímco psi chodili s muži na lov.
Tah i lov jsou jeho velká vášeň
Aljašský malamut byl po staletí veden k práci, a právě ta je pro něj přirozená. „Tahání břemen ho neobtěžuje, naopak z toho má radost a velmi se k této činnosti hodí. Tahání saní, různých vozíků, jezdců na kolech, koloběžkách, lyžích a mnoho dalšího,“ popisuje Lysák.
ZajímavostiPrvní aljašský malamut byl do Česka dovezen roku 1980 chovatelkou Hanou Petrusovou. V červnu roku 1981 se narodil první vrh tohoto plemene u nás. Bílí malamuti jsou poměrně vzácní. Ač se jedná o standardní zbarvení, někteří rozhodčí na výstavách i někteří chovatelé jej neakceptují právě pro jejich barevnou odlišnost. Velmi hrubým odhadem se na celém světě nachází 300 až 400 bílých jedinců. Rekord nejvíce bílých štěňat ve vrhu drží chovatel z USA – narodilo se mu celkem 12 bílých štěňátek. V České republice se zřejmě nachází jen jeden bílý malamut. |
V zápřahu i tahu těžkého břemene je malamut skutečně odborníkem. Nepatří mezi tak rychlé psy, jako jsou například sibiřští huskyové nebo evropští saňoví psi, ale zato má ohromnou výdrž a úctyhodnou sílu.
Malamutovou další vášní je lov. „Pokud však budete mít zvládnutou jeho poslušnost, tak vás tím nepřekvapí,“ říká chovatel. S loveckými pudy se pojí i malamutův vynikající čich.
„Má stejně jako všichni severští psi naprosto nepřekonatelný nos. My jsme některé naše malamuty využívali i při myslivosti. Dokáže aportovat zvěř, zejména z vody. Díky svému výbornému čichu dokáže najít téměř cokoliv,“ pokračuje chovatel.
Přátelský charakter tohoto plemene z něj dělá i výborného adepta na canisterapii. „Na canisterapii jsme využívali některé naše feny. Jejich trpělivost, něžnost a opatrný přístup zejména k dětem byly fascinující,“ dodává Lysák.
Hodí se především ke sportovně založenému člověku
Zaměstnání a pohyb jsou pro toto plemeno velmi důležité, ač by se to při jeho „medvědím“ vzhledu nemuselo zdát. Jestliže mu nedopřejete dostatek aktivit, začne se nudit a nudící se malamut pak vymýšlí všemožné vylomeniny, které se jeho majiteli nemusí zamlouvat.
„Aljašský malamut je aktivní plemeno psa, nehodí se proto pro každého. Vyžaduje, aby se mu jeho majitel hodně věnoval a rozhodně by o jeho pořízení neměl uvažovat člověk, který nevede aktivní život a není zásadový při výchově,“ upozorňuje chovatel Radovan Lysák.
Jestliže však svého malamuta správně vychováte, získáte vynikajícího psího společníka. Pokud člověk příchod malamuta do rodiny zvládne, tak se mu jeho pes odvděčí opravdovou láskou – je velmi oddaný.
Klíčem ke šťastnému soužití s tímto plemenem je tedy důsledná, ale pozitivně vedená výchova, nikoliv tvrdé zacházení. Případný zájemce o malamuta by měl počítat s tím, že malamut má na některé věci vlastní názor a může být hodně tvrdohlavý.
Vodu miluje k zbláznění
I když je to velký pes, může žít v bytě, pokud mu jeho majitel dopřeje dostatek vydatných procházek. Pokud žije na zahradě, nevyžaduje psí boudu. Stačí mu krytý přístřešek, kam by se mohl schovat před nepříjemným přímým sluncem a deštěm. Tito psi mají rádi o všem přehled, proto je vhodné, aby se na jeho pozemku nacházelo nějaké vyvýšené místo, odkud by mohl sledovat okolí.
Vzhledem k jeho aktivnímu založení by měl denně chodit na delší procházky. S malamutem je také vhodné navštívit nějakou vodní nádrž, kde by se mohl vykoupat.
Pokud narazíte při procházce na louži, s největší pravděpodobností se do ní ihned vrhne. Je milovník vody. Nerozhoduje, jestli je v rybníku, řece, v bazénku nebo v kaluži.
Jedinci k chovu musí podstoupit povinná vyšetření
Aljašský malamut je obecně zdravý pes, ale i přesto se u něj kvůli jeho mohutnosti mohou objevit zdravotní problémy. „V Česku se u malamuta provádí celá řada zdravotních vyšetření. Zčásti se jedná o povinná vyšetření při zařazení do chovu, zčásti vyšetření dobrovolná. Z těch povinných jde o rentgenové vyšetření kyčelních a loketních kloubů a vyšetření očí, konkrétně na šedý zákal a progresivní retinální atrofii, cože je degenerace sítnice,“ vysvětluje Lysák.
Díky zodpovědnému přístupu chovatelů a chovatelských klubů tohoto plemene se úspěšně snižují tato zdravotní rizika a v mnohých případech došlo i k jejich eliminaci.
Pozor na nebezpečné osiny
Malamut se řadí k plemenům, jejichž srst je takzvaně samočistící. Pokud se ušpiní a dáte mu možnost dobře vyschnout, tak z něj po otřepání špína doslova opadá.
Srst by se měla jednou za čas pročesat a v době línání by se měla všechna stará srst za pomocí kartáče odstranit. Ač by se to nemuselo na první pohled zdát, tento seveřan naše letní teploty s přehledem vydrží právě díky tomu, že v létě všechnu zimní srst „shodí“.
V malamutově husté srsti se může občas objevit takzvaný hot spot, což je nepříjemná svědivá zapařenina. „Na zapařeném místě pes přijde o srst, kůže mu zhrubne a ztmavne a následně ho velmi svědí,“ vysvětluje chovatel.
V létě by se pak majitel malamuta měl zaměřit na takzvané osiny, což je malý zbytek klásku z vysokých trav zapíchnutý nejčastěji v tlapce nebo v uchu. Malamuti díky své husté a bohaté srsti tento problém doslova přitahují.
Osina nikdy nevyjde ven sama od sebe a může se zavrtat teoreticky velmi hluboko. Díky jedinečnému tvaru se totiž po zapíchnutí do těla vždy pohybuje vpřed – nikdy zpět.
