„O tomto projektu se jednalo v Praze už několik let. Volaly po tom hlavně sociální služby, které zabydlovaly své klienty,“ vzpomíná vedoucí pražské nábytkové banky Tomáš Valenta. Podle něj o otevření zasadila nejvíce radní Milena Jonová z Magistrátu hl. m. Prahy, které se podařilo myšlenku prosadit.
Nábytkovou banku si nepředstavujte jako bývalý slavný bazar nábytku na Libeňském ostrově, kam každý může odnést vše, co mu doma překáží. Banka například nepřijímá starý čalouněný nábytek, výjimka platí pro nové zabalené kousky.
Může mít i drobné vady, které je možné snadno opravit například výměnou kování nebo výměnou hran u nábytku z laminátu.
S prvním rozjezdem pomohla například Nadace Olgy Havlové, díky jejím kontaktům se podařilo naplnit banku z 50 až 60 procent. Zapojit se mohou i jednotliví občané.
Odvoz nábytku je zdarma
„Zpočátku se soustředíme na základní nábytek podle hesla kdo má židli, ten bydlí. Takže židle, stoly, postele, skříně. Ale už se nám ozývají lidé i s tím, kteří nabízejí i elektrospotřebiče a teď už jen záleží na tom, jak se domluvit s našimi pracovníky, kdy si mohou přijet je vyzvednout,“ popisuje Valenta s tím, že cílem je, aby bylo možné vybavit byt v podstatě komplet na klíč včetně ubrusu i vázičky.
Více informací o nábytkové bance najdete zde |
Nábytek mohou věnovat jak právnické, tak i fyzické osoby. Nejjednodušší je poslat e-mail přímo vedoucímu banky Tomáši Valentovi , kde budou jednotlivé kousky vyfocené, aby mohl posoudit stav nábytku. Nechce z banky dělat sběrný dvůr a v jejích podmínkách se ostatně píše, že si vyhrazují právo nábytek nepřijmout.
Jakmile se zájemce o darování dostane do pořadníku, pracovníci nábytkové banky mu zavolají a domluví se, kdy si mohou přijet nábytek vyzvednout. Za odvoz občan samozřejmě nic neplatí, musí jen podepsat smlouvu o darování.
Pro koho je banka určena?
Některá omezení platí i pro příjemce. Do nábytkové banky nemůžete přijít „z ulice“ jako do běžného bazaru. Služby jsou primárně určené pro lidi, kteří se stěhují do sociálních bytů, pro lidi pro hmotné nouzi či lidi opouštějící azylové domy.
To jsou většinou lidé navázaní na některou ze sociálních služeb, která pomáhá s koordinací tak, aby bylo vybavení „přímo na míru“ potřebného. „Ale může existovat i maminka samoživitelka v nouzi, která se může právě rozhodovat, zda zaplatit nájem, nebo koupit novou skříň. Ať se nebojí zavolat a určitě ji neodeženeme,“ vyzývá Valenta.
Na závěr připomíná opomíjenou skupinu, a to lidi, kteří přicházejí z výkonu trestu. Právě pro ně bývá velmi obtížné včlenit se do normálního života a najít si práci a bydlení alespoň se základním vybavením.
