Na svou práci totiž houslař potřebuje klid. Jen tak může mezi jemnými dláty, svorníky a lahvičkami s klihem a laky měnit letité dřevo v hudební nástroje.
Jak se staví třeba taková fidula, hudební nástroj, jehož originální zvuk nikdo už stovky let neslyšel?
Je to těžké, protože třeba na rozdíl od violy da gamba nemáme výkres. Parametry, velikost a tvar jsou jasně dané proporčním srovnáním s velikostí zobrazovaného člověka, ostatní je už náš odhad. U toho zvuku tušíme: má to čtyři struny, je to laděno na D, G, D, G. A taky víme, že se používaly střevové struny a kobylka. Takže když se to udělá moc tenké, praskne to, a když zase moc silné, tak to nehraje. Takže při výrobě sázíme na střední cestu.
Potřebujete na výrobu kopie historického nástroje stejně starý materiál?
Nene, kolem toho je až moc nafouknutých bublin. Ona ta představa, že si houslař nechává staré dřevo někde bokem schnout pro budoucí generace je sice hezká, ale dneska to už nedělá nikdo. Jasně, najdou se mazáci, kteří si to umí zařídit a mají přístup řekněme k starým hradním trámům. Třeba starý Herclík, to je firma. Ale neplatí, že na starý barokní nástroj potřebujete třísetleté dřevo.
Kde vůbec sháníte materiál na výrobu hudebních nástrojů?
Dneska se to už nedělá tak, že by si houslař sám oťukával kladívkem po lese stromy a hledal ozvučné dřevo. Když potřebujeme dobré dřevo, musíme osedlat auto, a vyrazit do specializované prodejny. V Německu nebo Itálii garantují, že je to dřevo staré a prosychající třeba padesát let. Je lepší, když to schne přirozeně, a ne v sušičce. A mělo by mít minimálně deset patnáct let klid, pak už se z toho dá něco vytvořit. Ale co si budeme povídat, to dřevo je strašně, strašně drahé.
Je větší kumšt postavit housle, nebo třeba violoncello?
Čím je nástroj větší, tím to trvá déle, protože se pracuje na větší ploše materiálu. Jsou to jakoby klíny, které se slepí a pak se dlátem udělá hrubý tvar. Violoncello trvá proti houslím déle, na ty když člověk vletí, tak jsou za měsíc hotové. Jistě, záleží na kvalitě, na koncertních nebo mistrovských pochopitelně stráví víc času. Ale housle za 200 tisíc si tu na vsi ode mě nikdo nekoupí.
Jak se vyrábí fidula?Fidula, smyčcový hudební nástroj a věrný předchůdce dnešních houslí, dotvářela hudební kulisu období gotiky a renesance. Historicky se jedná o jeden z nejčastěji zobrazovaných hudebních nástrojů, nedochoval se ale žádný funkční originál, ani výkresová dokumentace. Houslaři, kteří se rozhodnou fidulu vystavět, proto postupují podle jediného vzoru. Tím je obraz Hanse Memlinga z 15. století. Podle zaznamenaných proporcí a vlastním citem a umem dávají vzniknout hudebnímu nástroji, jehož pravý zvuk nikdo celá století neslyšel. |
Jste schopen pracovat na více kusech najednou?
Je to možné a pro mě osobně je to i lepší. Když sedíte celý den u jedné desky, tak už se mi z toho sbíhají oči šejdrem, takže je dobré to prohazovat třeba s opravami. Člověk si aspoň odpočine, když zase kouká na jiné dřevo.
Jaké to je, zbavit se nástroje, nad kterým jste strávil měsíce práce?
A k čemu by to člověku bylo, kdyby mu to leželo doma? Dělám to proto, abych uživil rodinu. Ano, člověk k tomu má vztah, je to kus díla, ale že by na to koukal, lomil rukama a říkal: „Jejdanečky, to já nemůžu dát z ruky…“ To spíš mi žena řekne: „No konečně ses toho zbavil, už to tady strašilo měsíc.“
Opravy a výroba vás živí, ale stavíte si něco třeba jen pro sebe?
Už dva roky si stavím kontrabas. Jen ze zvědavosti, po večerech. Nejdřív jsem si našetřil na pěkné desky, ona jedna vyjde tak na dvacet tisíc, a teď to dávám dohromady. Původně jsem ho chtěl dodělat loni na Vánoce, ale nějak se to táhne. Uvidíme, třeba to jednou prodám. Ale už mi to tam stojí dvoje Vánoce...
Máte tady dost práce, nebo si musíte pro dílo někam jezdit?
Spíš si proto musím jezdit. Znám tady v okolí cimbálovky, ale jinak si jezdím pro práci třeba až do Ostravy. Máme na Moravě takové sdružení houslařských dílen, a ten kdo má moc práce, tak přeposílá dílo dalšímu. Jistě, že by mi třeba v Ostravě bylo líp: to máte filharmonie, divadla, zákazníci z Polska a Slovenska. Ale neměnil bych.
Dominik Matúšů (*1980) z JestřabíPochází z umělecky nadané rodiny. Jeho strýc je sochař, bratr řezbář a umělecký truhlář. K práci se dřevem měl vždycky blízko, ale preciznost houslaře v sobě musel nejprve najít. Do praxe ho uvedl mistr moravské Houslařské dílny, Pavel Celý z Koryčan. Dnes vyrábí housle, violy, violoncella, ale také historické kousky z časů renesance a baroka: violy da gamba všech ladění, fiduly a niněry. Je ženatý a má pět dětí. |
Jakou nejkurióznější příčinu poškození si vybavujete?
Kolíčky, kobylky, popraskané desky, to je taková denní rutina. Ale na Trutnově páni muzikanti vykládali violoncello z letadla, řachlo jim to na zem a přeštíply se jim zadní desky. Tak jsme to tenkrát porůznu lepili se školníkem, taková rychlá improvizace. Ale odehrálo to. Taky jsem jednou rozbil violoncello z poloviny 17. století.
Prosím?
To jsem se ještě učil. Stálo v dílně u mistra opřené o skřínku s latěmi a já jsem to obcházel jako svátost, aby se tomu něco nestalo, ale pak přesto najednou sjelo na zem. Když to uviděl mistr, tak ho málem ranilo. Naštěstí jen povolil klih, rybina, takže na tu hrůzu to dopadlo dobře.
Nezmění oprava charakteristické vlastnosti nástroje: barvu tónu, zvuk?
Nová kobylka stojí kolmo, zatímco ta stará se postupně deformuje. Přenáší chvění trochu jinak, ten zvuk se jako kdyby ztrácí. A tím, že se dá nová kobylka, tak se to trochu poopraví. Je to tak, jak to mělo být původně. Ony vůbec ty části, které nedrží napevno - duše (kolíček mezi horní a dolní deskou, který přenáší chvění z horní desky na tu dolní) a kobylka (která drží jen tlakem strun) hodně ovlivňují zvuk. Ale z houslí, které vždycky hrály blbě, to stejně spravíte jen do určité míry.
Říká se, že lak hodně ovlivňuje kvalitu výsledného zvuku. Je to pravda?
Říká se to, ale důležitější je zpracování tloušťky desek. Kdyby se ta deska rozřízla, tak uprostřed má 3 až 4 milimetry a u kraje jen 2. A pro mistra houslaře je zásadní to, jak dokáže pracovat s tloušťkou, aby ji správně rozmístil. To je rozdíl mezi továrním a ručně dělaným nástrojem. Mašina jede profil, vyrábí totožné kousky, ale vůbec nebere ohled na to dřevo. Houslař pracuje se dřevem, a tam kde jsou léta stromu hustší, tak si může dovolit tu desku udělat tenčí.
Jak se stanete houslařem?„To bylo tak: doma byla truhlárna, táta truhlář, děda tesař. Druhý brácha - já jsem z šesti - je taky truhlář. Vyučil jsem se, pracoval v truhlárně, ale měl jsem nějaké zdravotní problémy. A doktoři mi povídají, že by bylo lepší jít studovat, aby si tělo odpočinulo. Jenže copak já můžu jít studovat se svojí hlavou děravou? Vždyť já sotva dodělal základku. No, a souběžně s tím jsem našel u táty ve skříni starou knížku, návod jak si vyrobit housle. Vyzkoušel jsem to. A pak jsem sháněl nějakého houslaře profesionála, aby se mi na to podíval a řekl, co a jak. A v Kyjově jsem potkal houslaře Pavla Celého, který se učil ještě u Pikrta, a že jestli chci, tak můžu nastoupit k němu do Koryčan na studia. A už to jelo.“ |
Jak by tedy hrály housle bez laku?
Dobře. Ten lak se tam dává hlavně kvůli tomu, aby si dřevo uchovalo svoje vlastnosti, je to čistě praktická věc, ochrana. A taky, aby to vypadalo pěkně a nešpinilo se to. Do jisté míry ten lak kvalitu zvuku ovlivňuje, ale co se tloušťky desek týče, to je zásadní. Můžu to jima úplně pokazit. Když je udělám blbě, tak to žádný sebedražší lak už nespraví.
Je houslařina řemeslem na vymření?
To určitě ne. Máme celé houslařské rodiny: Pilař, Špidlen, to jsou ti nejznámější. A historicky třeba Patočka, Metelka, to je panečku škola. Hrát se bude pořád, i když je pravda, že dneska si člověk vždycky koupí v první řadě chleba nebo stůl od truhláře, než housle. Housle taky nebudou to první, co si koupíte do baráku. Stolař to má víc jisté, stoly, židle a postele budou vždycky zapotřebí.
Dokážete zahrát na každý nástroj, který vyrobíte?
Já si zabrnkám, jestli to správně zní, ale nic profesionálního. Zvuk z toho vydám, ale že bych si vzal noty a začal hrát, to ne. Hraju jen na housle a basu, ale to tady umí každý.
Baví vás vyrábět housle, které už jsou čtyři století vymyšlené, a nic jiného na nich vymyslet nejde?
Vzdálenost od okrajů, tvar effa, větší žlábek. I když je ten tvar a konstrukce daná, vždycky špekulujete, co se dá dělat. Celý život, i po padesáti letech se pořád máte co učit. Trochu posunete žebro, a zase je ten zvuk o trochu lepší, a pak zase něco přidáte. Vlastně je to osvobozující: nad konstrukcí nepřemýšlíte, jen nad tím jak z toho vymáčknout co nejlepší zvuk.
Budete radši, když na vaše housle budou hrát děti v lidušce, nebo nějaký virtuos?
Tak těšilo by mě to, kdyby na ně hrál někdo v Pražské filharmonii. Ale na to se musí pomaloučku. Úplně nejvíc by mě těšilo, kdyby z toho malého muzikanta v lidušce na mých houslích vyrostl virtuos. Ale víte jak, to že se člověk zatetelí radostí, mu na chleba nevydělá.
