„Zvláštní pocit. Radši bych seděl na druhé straně od něho,“ vybaví si Pospíšil nervozitu, která jej ve třiadvaceti letech před kvalifikačním zápasem proti Lotyšsku sevřela. „Měl jsem štěstí. Být v reprezentaci s Rosou, mým idolem, byl splněný sen.“
Z volejepodcast iDNES.cz |
Tehdy měli oba za agenta Pavla Pasku, možná i proto Rosický, jenž byl převážně na masérském lehátku, za mládencem přišel prohodit několik slov a dodat kuráž. „Zážitek. Byla z něho cítit velikost. Pro svoje tělo dělal maximum, aby mohl hrát. Věděl, že je pro mě vzorem. Bylo to hezké,“ vypráví Pospíšil v podcastu Z voleje.
Zážitek, který ještě umocnilo dřívější prohlášení tehdejšího reprezentačního trenéra Michala Bílka, když před deseti lety tehdy jednadvacetiletého šikovného středopolaře z Olomouce poprvé povolal: „Potřebujeme najít vhodné adepty na místo Rosického. Pospíšila vyzkoušíme. Nezáleží na tom, že toho v lize ještě moc neodehrál, hráčů s takovými dovednostmi moc není.“
TAKY SI ZAHRÁL. Jako poslední z reprezentačních debutantů se dostal do hry Martin Pospíšil. Ještě ale stihl prohnat Slováka Mariána Čišovského. (14. 11. 2012)
Jak se to reprezentačnímu nováčkovi poslouchalo?
Srovnání s báječným Rosickým, snad i díky líbeznému kopání do míče šajtlí, tedy vnějším nártem, a krátkému vodění míče, jako by se s balonem něžně mazlili, bylo povzbuzující. Nebo svazující?
„Když to řekne reprezentační trenér, co může být víc? Byla to slova, jež docenila mou hru,“ přemítá záložník Sigmy zpětně. „Jsem povaha, že pro mě to bylo spíš povzbuzující.“
Pak však přizná: „V době, kdy mě k němu přirovnávali, jsem čekal, že z toho vymáčknu víc. Že z Česka půjdu do jiné země než do Polska, že se v Polsku jen ohřeju a půjdu dál. Ale to je fotbal. A když vzpomínám, tak něco jsem dokázal.“
Chci hrát dlouho jako Matějovský, říká Pospíšil. Proč opustil malou bundesligu? |
Vše mám odfajfkované, ale je toho málo
Rozhodně. Dovolte krátký výčet:
- ve své první sezoně v devatenácti pomohl Olomouci po odečtu bodů za korupci udržet ligu a vyhrát český pohár, první trofej v historii Sigmy
- s Plzní okusil Ligu mistrů
- v Evropské lize dal postupový gól FC Kodaň, trefil se také proti Rio Ave a Gentu
- byl v reprezentaci
- v polském Bialystoku, ve kterém strávil posledních šest sezon, nasbíral nejvíc startů v historii klubu jako zahraniční hráč, nosil i kapitánskou pásku a byl krok od titulu. I vicemistra slavili ve městě u běloruských hranic desítky tisíc fanoušků, zatímco jim mával z autobusu s otevřenou střechou. Když teď nečekaně rok a půl před koncem smlouvy oznámil návrat do mateřské Olomouce, mobil mu zahltily tisíce dojemných zpráv od příznivců Jagiellonie: „Martine, jsi legenda, kdykoli máš tady dveře otevřené!“
Martin Pospíšil v dresu polského klubu Jagiellonia Bialystok.
Jenže na stejný výčet lze nahlížet i takto:
- trofej ze své první sezony dosud nezopakoval - v přepychové Lize mistrů nastoupil sice proti Bayernu Mnichov a CSKA Moskva, ale dohromady jen na třináct minut
- v reprezentaci si připsal pouze tři starty, naposledy před osmi lety proti Polsku, před padesáti tisíci diváky ve Vratislavi. I proto nejspíš pak kývl na polskou nabídku.
- v Bialystoku se po změně vedení nepohodl s jedním manažerem a zmizel bez pořádné rozlučky, kterou by si jistě zasloužil
„Ty dva starty v Lize mistrů už mi nikdo neodpáře. I v Polsku z toho byli kluci v šoku, že jsem ji hrál, nic víc na klubové úrovni není,“ ohlíží se. „Splnil jsem si sny. Všechno mám odfajfkované, ale je toho málo.“
Fotbalista, fantastické vodění míče. Profesor Pospíšil učaroval Sigmu. Posune ji? |
Na Peltu neřekne špatné slovo
Tuší, že si po výborné sezoně v Jablonci měl vybrat lepší fotbalovou destinaci, kde by byl víc na očích reprezentačním trenérům. Skvělé výkony ve stále Čechy podceňované Ekstraklase zůstaly v utajení. „Kdybych mohl vrátit čas, tak bych si v Jablonci po první sezoně, kdy se tvořilo Galácticos za trenéra Šilhavého a hráli jsme všichni výborně, vydupal, aby mě pustili do lepší soutěže,“ připouští. „Ale to je má povaha, akceptoval jsem to.“
Je pokorný, parťák do kabiny a profík. I proto nezašel za kontroverzním jabloneckým bossem Miroslavem Peltou vynutit si přestup. „Na půlku sestavy byly nabídky, na mě taky, ale pan Pelta říkal, že jsem momentálně neprodejný,“ líčí. „Tímhle se to zabrzdilo, nevyužil jsem pravý moment. Další sezony už nebyly tak dobré, aby přišly lepší nabídky než z Polska.“
Nelituje, nezlobí se. „Nikdy na pana Peltu neřeknu špatné slovo, mám s ním jen dobrou zkušenost. Nemuseli jsme to mít na papíře, na čem jsme se domluvili, to mi splnil. U něho slovo platí,“ oceňuje bývalého šéfa fotbalové asociace, jemuž nyní hrozí devítileté vězení za údajně zmanipulované stamilionové sportovní dotace. „Je málo lidí, kteří milují fotbal jako on. Vím, jak na něj nahlíží veřejnost. Nedokážu si představit, co se bude dít, jestli půjde za mříže. Myslím, že má zaúkolované své lidi, kteří to potáhnou dál. Nenechá klub zaniknout, Jablonec je pro něj jako dítě.“
Fotbalista Martin Pospíšil v pořadu Z voleje
V Jablonci Pospíšil zažil nejlepší kabinu. S nynějším reprezentačním trenérem Šilhavým chodili i s rodinami opékat špekáčky, vznikla přátelství, stoperovi Vítu Benešovi byl později za svědka na svatbě. „A to jsem si říkal, že bych tam nikdy nepřestoupil – zima a nechodili lidé.“
Předtím si vybral Plzeň, kde měl nahradit Vladimíra Daridu, avšak hostování se smrsklo jen do tří měsíců. Přes středopolaře Pavla Horvátha a Tomáše Hořavu se prosadit nešlo. „Byli v top formě, fakt hráli fantasticky. Chybělo další místo pro mě, ani jeden si nezasloužil, abych hrál místo něj. Byl jsem nejmladší, musel jsem čekat na šanci, ale nebyl důvod to měnit,“ uznává.
Jako žokej Váňa přes Horvátha neskočil
I když si rychle zvykl na osobitou plzeňskou kabinu i na přezdívku žokej Váňa, kterou mu kvůli nohám do óčka dal šprýmař Horváth, rozhodl se pro návrat do Olomouce, aby měl minutáž. A za dva týdny se Horváth zranil... Místo Pospíšila už dostal šanci Patrik Hrošovský, tak se zase rozjel jiný příběh. To je fotbal.
Reprezentaci mám v hlavě, říká Pospíšil. Do Olomouce se vrátil i kvůli ambicím |
„Třeba jsem se takhle mohl chytit já, ale to je minulost,“ netrápí se kdyby. „Polsko byl dobrý krok. Načerpal jsem hodně zkušeností a stal tam ze mě lepší fotbalista. Za kariéru jsem spokojený,“ povídá rodinný typ, jenž je se svou paní Alenou už od osmnácti let a těší se z pětileté dcery Natali, jejíž jméno má vytetované na předloktí.
Pořád je ambiciózní. Se Sigmou chce do evropských pohárů a rád by rozšířil i reprezentační starty. „Nejsou to slova z cesty, mám motivaci, z ligy jezdí dost kluků na repre,“ věří.
Ostatně je lehké si Pospíšilovu hru oblíbit. Na první pohled mezi českými fotbalisty pořád vyniká při jemné práci s míčem, připomíná spíše španělskou školu. A jeho vyhlášená šajtle, jež byla tématem i polských novin?
Tvrdí, že nechtěl kopírovat Rosického, spíš raději nevšedním kopem nahrazoval levou nohu. „Šajtli jsem měl odmala na vesnici v Bělkovicích, byl to pro mě přirozený kop.“
Osudový Uličný: Ukonči to v Třinci, takového hráče nepustím
Rychle zaujal trenérského barda Petra Uličného, který si drobného středopolaře stáhl z hostování v Třinci a v jeho devatenácti letech na něj vsadil, aby pomohl Olomouci zachránit ligu. Po zápase v zimní přípravě mládenci s patkou padající do očí oznámil: „Jeď do Třince ukončit hostování, takového hráče pouštět nebudu.“
Do Olomouce se po devíti letech vrátil Pospíšil: Táhlo mě to domů |
A záhy začal hrát ligu pravidelně, pomohl k záchraně i výhře v poháru, po které mohl Uličný ukončit trenérskou kariéru. „V těžké situaci do toho hodil devatenáctiletého kluka. Děkuji mu za to,“ říká vděčně. „Byla to fantastická sezona. Jeli jsme do Plzně, která obhajovala titul, všechno vyhrála, a my jim dali čtyřku, v takovém laufu jsme byli. První sezona a jedna z nejhezčích. Vzpomínky do konce života.“
A z obávaného bouřliváka Uličného se stal osudový kouč. „Bál jsem se ho, věděl jsem, jakou má pověst. Ale dařilo se nám, neměl důvod ukázat druhou tvář, jen srandu, vtípky. Kabinu si dokáže udělat, nastaví hlavy tak, že jdete do zápasu, že víte, že ho vyhrajete.“
Víc běžců než fotbalistů. Když data pokřivují pohled
Pospíšil patří k fotbalovým romantikům, ve světě fitness dat stále více ohroženým druhům na hřišti. „Technických hráčů ubývá, je víc běžců. V Česku je to hlavně o běhání, každý vypadá jak atlet,“ všímá si.
Poukazuje na to, jak data naběhaných kilometrů mění, či někdy pokřivují pohled na výkon fotbalisty. „Nehrajete dobrý zápas, podíváte se na data a je z toho dobrý zápas,“ kroutí hlavou.
A uvede příklad: „Zahrál jsem v Polsku dobrý zápas, měl jsem dvě asistence, ale trenér nebyl úplně spokojený. Potom jsem naběhal 12,5 kilometru, nedotkl jsem se balonu, ale trenér mě chválil, že si takhle představuje, abych hrál. Říkám mu: Jak takhle? Vždyť jsem se nepotkal s míčem, to mě nenaplňuje. Klidně naběhám o kilometr míň, ale dám do toho fotbalovost a vytvořím pět šancí.“
S pamětním dresem, který obdržel při stém odehraném utkání za polský Bialystok.
V Bialystoku mu po každém tréninku chodila kondiční data na WhatsApp. „Doba jde dopředu, je to jeden z nejdůležitějších ukazatelů, ale na můj vkus se až moc chválí za to, že se hráč vrací a presuje, fotbalovost se vytrácí. I velké kluby se ale dívají na data, je to trend. Pro mě bohužel, protože jsem spíš fotbalový typ.“
Třebaže brilantního Rosického nenahradil, dá se i na něj parafrázovat výrok někdejšího kouče Arsenalu Wengera: „Pokud milujete fotbal, milujete Tomáše Rosického.“
Martina Pospíšila musíte mít přinejmenším rádi.
