„To je Robbie, teď nám bude asi dvě hodiny zpívat,“ uklidňoval Jurka nicnetušící slečnu, na kterou šly právě mrákoty.
A co teprve při setkání s hereckými hvězdami Alainem Delonem, Umou Thurmanová či Millou Jovovichová, jež vyprávěla, jak se pro snímek Ultraviolet učila šerm v New Yorku. Delon zase líčil, jak mu vadilo, že nemohl při natáčení Černého tulipána využít naučený repertoár šermířských pohybů, načež prohlásil, že sportovní šerm je úplně jiný než historický, že je to ladný a krásný sport.
Z volejepodcast iDNES.cz |
Ptáte se, co v takové společnosti student z Olomouce před pěti lety pohledával? Coby světová juniorská jednička v kordu dostal pozvánku na slavnostní galavečer ke 105. výročí Mezinárodní šermířské federace, jejímž prezidentem byl tehdy ruský oligarcha Ališer Usmanov, jeden z nejbohatších lidí světa.
I když měl Jurka na sobě masku mladého gentlemana, také byl dojatý. Ani ne tak kvůli všem těm hvězdám, ale po boku olympioniků si poprvé uvědomil, že šermování nedělá jen tak, že je to něco velkého ve světě. „Strašně krásný večer. Řekli nám, ať si o sobě nemyslíme nic míň, než jsme,“ vypráví třiadvacetiletý šermíř v podcastu iDNES.cz Z voleje.
S tátou trenérem se nejdřív vyhrotí
Už je také olympionikem, ke kterým vzhlížel. Před dvěma roky startoval na hrách v Tokiu. Chválí si profesionální podmínky, které díky svazové podpoře má. Když byste zašli do haly Dukly Olomouc, kde trénuje pod vedením svého otce Tomáše, který je také ředitelem základní školy, pochopili byste, jak specifický vztah mají. Několikrát si od plic povědí, co je tíží.
Český šermíř Jakub Jurka (vpravo).
„Nejdřív se vyhrotíme, negativní emoce, řveme na sebe,“ líčí Jurka junior. Pak táta řekne: „Dobrý, Kubi, teď ses vyřval, jsi strašně zajímavý, ale důležité je pracovat.“
Tím syna ještě roztočí. „Dvacet minut se hádáme a trénujeme, pak hodinu už jenom trénujeme,“ směje se Jakub. Přesně takhle to potřebuje, aby ze sebe dostal to nejlepší. „Je těžké mě naštvat, ale naštvání mě i povzbudí, pak všichni chápou, proč máme takovou dynamiku mezi sebou. Motivujeme se,“ říká. „Kdo má rodinu spřáhnutou sportem, potvrdí, že to není jednoduché. Vztahy jsou napnuté. S otcem máme specifický vztah. S ostatními trenéry bych se těžko sžíval.“
Tátovi se moc nepozdávalo, když mu Jakub před třemi lety oznámil, že kromě šermování a studia fakulty tělesné kultury založil také marketingovou firmu. „Ale přijal to.“
I když se poštěkají, mají mezi sebou silné pouto. Jurka mladší ví, kolik toho rodina obětovala, aby mohl se sourozenci objíždět turnaje doma i po světě, že kord stojí pět a půl tisíce, že nic není zadarmo, že se táta i zadlužil a jednoho dne synům řekl: „Dívejte, kluci, jsou dvě možnosti: buď šerm a budu vám platit, co musím. Anebo se vykašlete na šerm a budete chodit na brigády.“
Cokoli si chtěly děti Jurkovy koupit navíc, musely si na to samy vydělat, peněz nebylo nazbyt. „Šerm se promítá do života. Musíte mít disciplínu a respekt vůči světu i sobě,“ nezapomíná Jakub. „Mám zodpovědnost za sebe, za trenéry.“
Táta není pro něj jen trenérem, ale také zbrojířem. „Dělá mi servisáka, ale nemá to označení rád. Ladí mi zbraně,“ podotýká olympijská naděje. Kordů má šest a každý je potřeba rozdělat a vyladit. Jako když si tenista chystá raketu. Kord, čepel, číška, kabel, mikrospínač, který se musí sepnout na správnou váhu a délku, aby ohlásil zásah. „Alchymie, kord má dvacet součástek, každá musí být perfektně naštelovaná.“
Když to nesepne
Však také v Tokiu marně reklamoval, že někdejší světovou jedničku Japonce Minobeho bodl, leč signál nesepnul. Kord vyměnil, neboť mu nevěřil. „Něco se pohnulo na spínači.“ Prohrál o jediný bod...
Ale už účast na hrách byla úspěch, ačkoli se poroučel domů po prvním souboji. „Dostat se na olympiádu je pro šermíře tak těžké,“ připomíná náročnou kvalifikaci v Madridu, kterou musel vyhrát.
Šermíř Jakub Jurka (vpravo) během natáčení podcastu Z voleje.
Když se to povedlo, viděl tátu ležet v slzách na zemi, sotva popadl dech. Děda Jaroslav Jurka, účastník her v Montrealu 1976 a Moskvě 1980, stříbrný z mistrovství světa 1985 a český Šermíř století, pohnutě do telefonu chválil: „To je neuvěřitelný, já se z toho po... Seš tak dobrej!“
„To jsou okamžiky, pro které to děláte,“ poví Jakub.
Je už čtvrtou generací ve slavném šermířském rodě. Také sestra Hana je ve třinácti reprezentantkou v kategorii do sedmnácti let. „Měl jsem mít pocit, že mám na výběr. Kecají mi do toho furt, celá rodina. Babička, děda, táta,“ usměje se Jakub. „Nebylo pochyb, že budu šermířem.“
Propíchnutý k lokti, zuby venku, zlomená čelist
Byť má Delon pravdu a sportovní šermování je od toho historického na život a na smrt odlišné, krvavé zranění se občas přihodí, třebaže oblek z kevlaru nelze propíchnout.
Jurka si vybaví, jak mu obrovitý francouzský šermíř propíchl rukavici a ruku probodl až téměř k lokti.
Ukazuje také holeň, na které vidíte bodance. A přidá historku z mistrovství Evropy do 23 let v Jerevanu, kde ho frustrovaný Španěl Ibanez praštil gardem do pusy tak, že vyletělo pár zubů a zlomil mu čelist. Převládají ovšem hezké zážitky s úpolovým sportem, při němž překonává sílu protivníka tváří v tvář bodnou zbraní, ale také myšlením a srdcem.
Mimochodem, v ikonické hale Grand Palais s vysokými prosklenými stropy se bude konat i představení šermířů příští rok na olympiádě v Paříži. „Je tam nepopsatelná atmosféra,“ zjistil už Jurka.
Přece jen může doufat, že nevšední rande trumfne. „Jediným cílem je medaile.“
