Poprvé – v olomouckém dorostu – bral přetržený křížový vaz v koleni jako tradiční fotbalové zranění, které by jednou stejně nejspíš přišlo. „Podruhé to byla horší rána,“ vypráví Chytil v podcastu Z voleje.
Z volejepodcast iDNES.cz |
Hned po návratu na hřiště si na turnaji na Slovensku přetrhl operovaný křižák podruhé. „Asi to nebylo ještě dobře zahojené, i když jsem se cítil v pohodě. Bohužel se to přervalo znovu.“
A táta mu do telefonu vzkázal: „Mojo, to je konec, už hrát fotbal nebudeš.“
U rodinného stolu ve Skalce u Prostějova se začal probírat plán B – co místo fotbalu, zatímco Mojmír se nevzdával. „Pobrečel jsem si,“ připouští. „Táta viděl, že chci fotbal ještě zkusit. Domluvili jsme se, že půjdu ještě na jednu operaci, ale musím zvládat školu.“
Koleno drží
Rodinný známý, břišní chirurg Chudáček, doporučil odborníka Pašu, přednostu kliniky traumatologie Lékařské fakulty Masarykovy univerzity v brněnské Úrazové nemocnici a dlouholetého lékaře národního týmu basketbalistek. „A docent Paša, teď už nebožtík, mě v Brně operoval. Musím zaklepat, naštěstí koleno drží,“ ťuká si Chytil na zuby v olomouckém Divadle na cucky.
I maturitu na církevním gymnáziu zvládl. „Už před operací jsem měl s rodiči nastavené, že škola ke sportu musí jít. Maturitu jsem musel udělat za každou cenu. Nedokážu si představit, co by se dělo doma, kdybych to nezvládl.“
Téměř dva roky byl bez fotbalu. Pozoroval, jak se kamarádi snaží o přechod do dospělé kategorie, podstupoval náročnou rehabilitaci a nervózně s rodinou kontrolovali, zda koleno nebude natékat.
Fotbalista Mojmír Chytil během natáčení podcastu Z Voleje.
„V dorostu roste fotbalista nejvíc a mně ten čas utekl. Bylo těžké se dostávat zpátky, abych dohnal rok a půl, co jsem vůbec fotbal nehrál,“ líčí. „Naštěstí mi v Sigmě dali čas, mohli se mnou zamést, že už nejsem pro ně perspektivní. Jsem za to vděčný.“
Po návratu se zasunul ze zálohy na stopera, než trenér Chromý vyzkoušel vytáhlé chřestidlo na hrotu, kde mu to sedí nejvíc.
Dával si postupné cíle: dostat se na hřiště v dorostu, pomoct týmu jako střídající hráč, probojovat se do sestavy, do kádru áčka, do ligy, dát první ligový gól…
Mojmír Chytil (v modrém) v duelu se Spartou.
Mimochodem, ten se povedl náramně: 20. února 2020. Zorientoval se ve vřavě ve vápně a dostal míč do sítě proti Spartě. Rozhodl o domácí výhře 1:0. „Silný zážitek, který překonal jen reprezentační debut.“ O tom kouzelném večeru ale až později.
Ligu kope už pátým rokem a okamžitě zaujal kontrolou míče, který mu obránci nemohou odebrat. Uplatnil i zkušenosti ze srandamačů v prostějovské tělocvičně proti pupkatým pánům. Zjistil, jak si před nimi pokrýt kopačák, ustát souboj. Pomáhá mu to i proti nejlepším obranám v lize, gól dal nejen Spartě, ale i Slavii a Plzni, proti níž se v ročníku prosadil třikrát.
To víte, že teď, když už je dohodnutý se Slavií na letním transferu, mu patálie s koleny kdekdo na počkání připomene: „Hlavně se před velkým přestupem nezraň! Jde o tvou budoucnost a také miliony…“
S tlakem však poctivý dříč pracovat umí a také na jaře táhne Olomouc do mistrovské skupiny jako její nejlepší hráč i střelec s devíti zásahy. Nespekuluje, udržuje si čistou hlavu, co to jen jde. „Bavili jsme se o tom. Když do toho jdete naplno, nic se nestane. Větší pravděpodobnost je, když uhýbáte,“ říká. A pak dodá: „Doufám.“
Asociace i kluby by měly pro finanční gramotnost hráčů dělat víc
Možná více než jeho vrstevníci si moc dobře uvědomuje, jak je fotbalová kariéra krátká a vrtkavá a že je třeba myslet na zadní vrátka. I jemu slouží jako odstrašující příklad nedávná kauze obránce Adama Hlouška, který dluží miliony.
„Je to zdvižený prst pro všechny hráče. Kariéra není dlouhá, člověk se musí zabezpečit. Tyto věci řeším hodně s tátou. Investovali jsme do nemovitosti. Jsem rád, že mi v tom pomáhá, protože sám bych moc nevěděl, co a jak,“ připouští.
Upozorňuje na nedostatečnou osvětu finanční gramotnosti pro fotbalisty. „Je tady prostor ke zlepšení, ale začínat by to mělo od školství. I český fotbal by měl pro to dělat víc – jak asociace, tak kluby. Na církevním gymnáziu jsme naštěstí měli část předmětu zaměřenou na finanční gramotnost,“ podotýká. „Je to hodně o jedinci. I člověk, co má méně peněz, je může rozházet. Fotbalista musí myslet a nerozhazovat, tuhle výplatu nebude mít do šedesáti, ale do třiceti pěti.“
Za Látala se nedokázal nachystat
I proto se nemohou olomoučtí fanoušci zlobit, že chce udělat další krok, pobírat ve Slavii několikanásobně větší mzdu a hrát zápasy na evropské scéně. Loni v listopadu si ověřil, že mezinárodní fotbal by mohl zvládat. Poprvé se dostal do národního týmu a hned přepisoval historii. Jako první český fotbalista dal při debutu hattrick, tři góly v přípravě proti Faerským ostrovům doma v Olomouci vtěsnal do deseti minut. Báječný večer, z něhož by měl jistě radost i pan Paša.
„Když jsem byl malý, tak jsem o reprezentaci snil, ale po zranění kolene už ne. Bylo to takové zadostiučinění, že i po těch zraněních se můžete dostat do formy,“ povídá Chytil pokorně svůj příběh, jenž může být pro mnohé inspirací. „První sraz jsem si moc užil, povedlo se všechno.“
Hraje v životní formě. Na špici útoku udrží spoustu míčů, napadá obránce a skóruje. V ročníku dal patnáct gólů, k devíti ligovým a třem reprezentačním přidal hattrick také v domácím poháru. Trenér Václav Jílek si nemůže vynachválit jeho přístup k fotbalu. Vždycky to však tak stoprocentní nebylo.
„Snažím se být hodně poctivý, ale měl jsem období za pana Látala, kdy se mi nedařilo. V hlavě jsem se nedokázal správně nachystat na zápas. To se změnilo na hostování v Pardubicích, kde jsme hráli o život a museli jsme bodovat každý zápas, nemohli jsme si někde ulevit. Přinesl jsem si to i do Olomouce, jsem správně nastavený,“ poučil se. „Útočník musí být sebevědomý, ale někdy je to těžké.“
Pod pedantem Látalem strádal, forma nebyla. A když Sigma podepsala útočníky Vaněčka s Růskem, najednou byl její klenot poněkud nadbytečný. „Pan Jílek mi sám řekl, že by mě na hostování uvolnil, že přišli noví útočníci, kterým musí dávat šanci,“ vrací se rok a půl zpátky. „Nebylo to pro mě v tu chvíli příjemné.“
Neurazil se, zatnul zuby a dřel. „Nebyl jsem dotčený. Když mi to řekl, chtěl jsem jít jinam, pracovat na sobě, dokázat, že ligu můžu hrát,“ obrátil to do pozitivní motivace. „Moje forma nebyla ideální po nepovedeném období s panem Látalem,“ uznává.
V Pardubicích okamžitě pookřál, v zimě se vrátil do Sigmy a už na hrot nikoho nepustil. Je znát, jaký pokrok udělal nejen ve hře a kondici, ale také v mentální přípravě. Chvíli před zápasem si přehrává situace, jak by je řešil, a udělá si také neurotrénink – před oči si dá prst, hýbe s ním a snaží se udržet pozornost.
Slavia. A pak na Euro?
Je vděčný, že může milovanou hru dál hrát. „Nejkrásnější je dát gól,“ září mu oči. „Mám to rád celkově. Má práce je mým koníčkem, chtěl jsem to dělat odmala, plním si sen, kterému se člověk musí oddat.“
Odměnou za oddanost fotbalu mu může být i mistrovství Evropy v příštím roce, ačkoli se sám zatím při oslovení reprezentant po dvou startech ošívá. „Je to příliš troufalé,“ culí se. „Dávám si krátkodobé cíle, vyhrávat každý týden a dát třeba gól. Buď to přijde, nebo to nepřijde. Že bych si řekl, že chci hrát Ligu mistrů, mistrovství světa… Jsou to klukovské sny, ale já se chci naplno prosadit tam, kde budu, a užívat si fotbal. Přijít může cokoli – pokles formy, zranění…“
Pravda, ale na to netřeba myslet, pašák Mojmír si už vytrpěl dost.
A pan Paša svou práci odvedl znamenitě.
