Pro mládežnického reprezentanta hostujícího z Plzně v Táborsku to musel být šok.
První špatná situace v kariéře. Zbrzdilo mě to. Z Táborska se konečně udělal tým, který bojoval o nejvyšší příčky, měl jsem nejlepší půlrok v dospělém fotbale. Cítil jsem se dobře. A týden před startem mně praskla plíce.
Při čem?
Když jsem si večer lehl do postele. Ještě týden jsem s tím normálně fungoval. Měl jsem spontánní pneumotorax. Zřejmě vrozená vada – měl jsem na plíci bulky, které mohly kdykoli prasknout, nebo nemusely. A jedna praskla, ušel vzduch z plíce a ona zkolabovala. Ale tím, že jsem byl vytrénovaný, to druhá plíce šest dní utáhla, než jsem měl problémy s dýcháním. Byla výhoda, že jsem měl něco s kolenem, takže jsem ani netrénoval. Kdybych šel druhý den na trénink, zjistil bych to hned, ale nevím, co by se stalo, jestli by to se mnou seklo. Den co den mi začalo být hůř. Nejvíc se to projevovalo kašlem. Potom mě začalo bolet mezi lopatkami a na hrudi. Když jsem šestý den vyšel schody a byl jsem zadýchaný jako důchodce v osmdesáti, tak jsem si řekl, že už je něco opravdu špatně. Šel jsem do nemocnice, myslel jsem, že mám zápal plic.
Neměl.
Okamžitě jsem si to domluvil v Plzni, vím, že tam jsou dobří doktoři, takže mě převezli z Domažlic. Vzali si mě na plicní na jipku, zkoušeli, aby nemusela být operace. Nejdřív se dělá drenáž, zavede se malá hadička do plíce a ona plíci nafoukne, protože se uvolní vzduch. Pak se dva dny čekalo, hadička se vytáhla, a mně za den plíce zkolabovala znovu. Takhle se to udělalo dvakrát. Doktor volal chirurgům s tím, že i pro mě, abych mohl pokračovat ve fotbale, bude lepší to operovat.
Pídil jste se, co to obnáší?
Vysvětlili mi to laicky: plíci obrousí, vytvoří se povlak, který se sám přichytí k žebrům. Plus tam daly svorky, které se vstřebají. Doktor mi říkal, že když plíce vydrží po drenáži, tak recidiva může být. Ale při chirurgickém zákroku je jen dvouprocentní. Nemám strach, že by se to stalo znovu. Jediný problém, co může být, je, že kdyby mi prasklo žebro, může plíci hned propíchnout, protože je přichycená na žebrech. Ale hned jak jsem začal trénovat, vůbec jsem na to nemyslel. Navíc už jsem měl na té straně zlomená dvě žebra a nic se nestalo. Na rovinu mi doktor říkal, že plíce už není přirozená, je přichycená k hrudníku a nebude už vytrénovaná jako levá. Ale funguju normálně.
Nijak vás to neomezuje?
Spíš je otázka, jakou bych měl fyzičku, kdyby se to nestalo. Třeba horší než teď. Nároky ligy zvládám. Někdy je to horší, protože jsem měl ještě lehké astma. Jeden den jsem v pohodě a druhý se mi dýchá hůř.
Hraje po takové operaci plic profifotbal ještě někdo?
To jsem nezkoumal. Mně stačilo, že mi doktor dal zelenou. Marek Kysela z Jablonce, se kterým jsem byl v Plzni a chodili jsme spolu na školu, měl prasklou plíci, ale z úrazu, neměl vrozenou vadu, a co vím, pomohla mu drenáž. Hrál jenom chvilku, protože měl bohužel jiné problémy a musel skončit.
Vy jste měl plán B? Studovat vysokou školu, na kterou jste kvůli fotbalu nenastoupil?
Jestli půjdu na výšku, jsem se rozhodoval, když si mě trenér Vrba vytáhl v Plzni do áčka. Byl jsem přijatý na pedagogickou fakultu na sport. Hlásil jsem se i na ekonomku, ale když jsem měl jít na přijímačky, tak jsem si nenařídil budík, řekl jsem si, že to nechám náhodě. A vzbudil jsem se o půl hodiny později. Tak jsem šel na trénink. Jsou jiné věci, které by mě lákaly dělat.
Povídejte.
Vrátit se k Plzni, nebo Domažlicím, kde mám lidi, které znám. S kamarádem bychom chtěli rozjet individuální tréninky, takovou akademii, propojit i víc sportů. V první řadě se musíme vyškolit. Chci si udělat kondičního trenéra, už mám béčkovou licenci trenérskou, jak skončím, chci minimálně áčko. Udělám si kurz na stravování. Ale ještě po kariéře v lize bych si chtěl zakopat v Rakousku za peníze nižší soutěž. Z peněz, které máme v lize, je těžké někam přejít rovnou. Doufám, že to bude za dlouho.
Jste v ideálním fotbalovém věku. Můžete snít.
Láká mě vyzkoušet si fotbal venku, neříkám, že top ligu, jsem nohama na zemi. Ale když se od kluků dozvíte, jak to funguje jinde, že v Belgii jsou v podstatě zaměstnanci, jaké mají možnosti, chtěl bych to vidět. Třeba v Polsku, na Kypru. Rok, dva. Když si mě někdo všimne, tak všimne, když ne, tak prostě ne.
V létě jste v tichosti podepsal v Sigmě smlouvu na další tři roky.
V klidu jsme se dohodli. Měli jsme s panem Minářem jednání už ke konci sezony. Řekl jsem, že jsem tady spokojený, i když jsem mohl něco řešit v české lize, ale radši budu tady, kde mám nějaké postavení a manželka si tu našla práci.
Vyplatí se z Olomouce přestup v lize, když nejde o první trojku?
To byla jediná věc, nad kterou jsem přemýšlel. Mohl jsem se přiblížit blíž k domovu, ale nejsem takový, že bych musel být u rodičů. Kdyby nabídli někde víc peněz, tak člověk chce zajistit rodinu. Snažím se ušetřit co nejvíc. Myslím právě na to, co bude potom. Ale převážilo u mě, že bych se neposunul jinak než tady. Nebyla to top trojka. Nebo čtyřka, když k tomu připočtu ještě Jablonec. Jinde je to finančně stejné.
A v Sigmě hrajete pravidelně, i když teď vám dýchá na záda trenérův syn Látal mladší.
Když trenér bude chtít, aby hrál, tak ho tam místo mě dá. Tři roky hraji stabilně, doufám, že budu pokračovat. Nepříjemné je to spíš pro něj než pro mě. Mladý Latoš musí ukázat, že na to má. Jestli bude nastupovat za béčko ve třetí lize, může ho to jen zocelit. Také jsem si tím prošel. Juniorská liga úplně minula smysl. Aby si kluci zvykali na dospělý fotbal v jednadvaceti letech? Tři roky prostě unikají.
Hrál jste ČFL i druhou ligu. Jen v áčku Plzně jste se pouze mihl. Prosadit se ve zlaté éře nešlo?
Bylo mi osmnáct, ještě jsem byl ve třeťáku na střední.Tehdy ta éra teprve začínala, byl to první rok, kdy se udělal titul, pak se hrála Liga mistrů a trenér Vrba sázel na třináct lidí. Z odchovanců se tam prosadil jen Vláďa Darida a Paťa Hrošovský. Chvíli David Štípek, ale teď hraje druhou ligu. Bylo to těžké, ale nemůžu říct, že bych litoval, byla to zkušenost. Hrál jsem potom tři roky stabilně druhou ligu v Táborsku. Vůbec jsem neprošel juniorkami, v devatenácti jsem už měl za sebou šedesát startů v ČFL.
Měl jste velký respekt, když jste přišel do kabiny, které šéfovali mazáci Horváth s Limberským?
To je obrovská změna oproti Sigmě. Tady není tolik kluků, jako byl Horvi, Petržela, Limberský. Když jsme tam přišli my mladí, tak se dělalo, co se řeklo. Horvimu jsem musel na tréninku rozšlapávat kopačky, a to měl o dvě čísla větší. Jen chtěl, aby v nich někdo byl. Tak jsem prostě dvacet minut byl v jeho kopačkách, i když mi byly velké. Takové srandy. Už v béčku mi vzali kopačky, napustili je vodou a dali do mrazáku. Tady by se mladí asi naštvali. V Plzni jsem si nemohl dovolit nic. Respekt musel být, byly to persony.
Mohl jste si dovolit jim dát na tréninku jesle?
Starší chtěli, abychom si my mladí na hřišti dovolili, ale když jsme vymýšleli kraviny, tak jsme dostávali čočku. Vše bylo myšleno tak, aby nás dostávali dál. Někdy je potřeba, aby někdo zakročil a anarchie nebyla moc velká. V Olomouci rozhoduje sedm kluků, co jsme tady dýl, a zatím to drží. Spíš je rozdíl v tom, že tady si mladý kluk dovolí víc než jinde. Když vidím, že někteří mladí ještě koukají, kdo je ještě mladší, aby vzal míče... Ale to jsou maličkosti, které si srovnáme.
Přes koho jste se snažil v Plzni dostat do sestavy?
Já jsem byl tehdy ještě klasická šestka. Na beka mě předělal až v Táborsku trenér Nádvorník. Zaplaťpánbůh, protože bych se možná ani nedostal do ligy, kdybych zůstal střední záložník. Nejsem úplně technický hráč. Trenér Vrba nesnáší, když se ve středu hřiště ztrácí míče. Já jsem byl ještě vyjukaný, nevyhraný, tu kvalitu jsem neměl.
Ale titul máte.
To mi dají kluci sežrat. Vždy se smějí, že si přičítám titul. Já jim říkám, že dva starty mám a medaili taky. Mám ji u rodičů, kde mám všechny věci, které jsem takhle posbíral. Jednou, až si postavím barák, tak si udělám nějakou výstavní skříňku.
Věříte, že trofeje přibudou?
Doufám. Mám schované i veškeré medaile za každé místo, když jsem byl ještě malý, máma na tohle dohlížela. Mám i medaili z mistrovství Evropy do devatenácti let, to jsou věci, které jen tak nezahodím.
Stříbro z Eura devatenáctek a finále proti Španělsku byl váš nejhezčí zážitek, nebo ho loni překonala Evropská liga proti Seville?
Překonala. V dorostu to vnímáte jinak, dětská radost. Ale úžasný zážitek. Zrovna jsme si s Martinem Hálou říkali, že od našeho ročníku 92 už tam nikdo neudělal takový úspěch. Škoda že jsme nevyhráli. Sevilla je však jinde. S Plzní jsem byl na Barceloně, ale šel jsem jako sedmnáctý hráč na tribunu. Když si to pak prožijete na hřišti a zanecháte dobrý dojem, to je paráda. S Almaty se mi ještě povedl gól.
Krásný. Zpoza vápna do vinglu.
Už pět sezon dávám dva góly.
To má parťák Vepřek za kariéru.
Čísla si za úkol nedávám. Pro mě je důležité, abych byl zdravý a pomáhal týmu. Když se dařilo týmu, byl hned zájem o polovinu mančaftu.
Teď se vám začátek vydařil. Na to, že jste hráli v Plzni, na Slavii, v Liberci a doma jen se Zlínem, je šest bodů hezkých, že?
Je to hezké. Chtěli jsme zvládnout hlavně domácí zápas se Zlínem, to se nám povedlo. V Plzni a na Slavii jsme mohli udělat bod. Víme, že hrát se dá s každým. V Liberci to nebylo pohledné utkání, ale prostě máme tři body a dvě nuly. To je pozitivní. Můžeme být v klidu, máme doma Karvinou, určitě to chceme potvrdit. Teď budou papírově lehčí zápasy, ale zase se od nás víc čeká.
Je dalším pozitivem, že jste se Liberci vyrovnali v agresivitě?
Musíme to ukazovat každý zápas. Trenér Látal na tom hodně lpí, to je největší změna. Vše uhrát soubojově se nedá, musíme ukázat kvalitu.
Hrát jen jednoduše by vás ani po letech kombinačního fotbalu nebavilo, viďte?
Jasně, tým je na kombinační fotbal stavěný, kluci to mají v krvi, je pak těžké najednou přepnout jen na boj. Ale zase už i za trenéra Jílka, když už teklo do bot, bylo vidět, že to dokážeme. Podzim loňské sezony nebyl podle představ, i když v Evropě jsme zase ukázali sílu. Na jaře jsme to zvedli znovu. Nyní to chce přidat i tu fotbalovost a já věřím, že doma s Karvinou ukážeme náš fotbal.
Postupnou rozehrávku kouč Látal nevyžaduje vždy?
Hrajeme na menší riziko. Na podzim jsme dostávali góly, že mi přišlo, že soupeři nás nechali hrát, my vymýšleli těžkou věc, která se nepovedla, a byli jsme potrestáni. Snažíme se, aby i dlouhé míče byly cílené. Chceme být na balonu.
Automatismy za ty roky v týmu jsou zabudované.
Ano, ale zase musíme respektovat, co chce trenér, jakou zvolí taktiku.
Lpí na tom, abyste byli v soubojích včas.
Přesně tak. Každý trenér je jiný a ještě si na to zvykáme. Taktické věci jsou odlišné. Nikde to není tak, že lusknete prstem a během týdne budete hrát tak, jak byste si představovali. Čím víc bodů budeme mít, tím lepší pak bude i fotbal. Víte, já si cením už to, že hraji ligu. V Táborsku jsem přemýšlel, že nepodepíši smlouvu a půjdu jen za penězi do Švýcarska.
Olomouc se ozvala včas.
Naštěstí.
