Zřetelné napodobování opičích skřeků, které pár omezenců ze sparťanského kotle adresovalo plzeňskému záložníkovi Joelu Kayambovi, když se v závěru zápasu přiblížil k rohovému praporku.
Stejně primitivně se minulý víkend chovalo i několik fanoušků Olomouce, kteří hučeli na Jeana-Davida Beauguela, dalšího plzeňského hráče tmavší pleti.
Může se snad někdo divit, že už toho on i Kayamba mají dost?
„Už zase? Je mi strašně smutno a jsem zhnusený z toho, co jsem viděl a slyšel,“ napsal Beauguel po utkání na Spartě na sociální sítě. „Nemám moc chuť tady zůstávat.“
I’M TOTALLY SAD AND DISGUSTED TO SEE THIS !! IT DOEST GIVE THE FELLING TO STAY HERE
Tady, myšleno v Česku.
V Česku, které se v očích nejen Beauguela a Kayamby, ale i dalších hráčů tmavé pleti zřejmě stalo semeništěm rasistů.
„Všichni víme, že lidi v Česku jsou rasisté,“ přidal se Kayamba.
Psal lámanou angličtinou, takže možná nechtěně přestřelil. A i kdyby snad svá slova myslel přesně tak, jak vyzněla, vzhledem k okolnostem je třeba mít pochopení.
Ale nutí to k zamyšlení: opravdu je Česko zemí, ve které čím dál víc bují rasová nenávist a primitivní projevy na fotbalových tribunách jsou toho důkazem?
Před nějakými dvaceti lety by se dalo odpovědět bez váhání: Ano.
Tehdy se děly zrůdnosti, nad kterými dnes zůstává rozum stát. Tmavší hráči byli v lize výjimkami a chuligáni si z nich dělali terč. Největší extrém? Když na žižkovského Kennedyho Chihuriho, dobráka ze Zimbabwe, který se naučil česky, v zimě nevycházel bez kulichu a neustále se smál od ucha k uchu, sršely z hlediště kromě urážek i desítky banánů a pomerančů.
„A zase! Fanoušci Sparty dělali opičí pokřiky na mého spoluhráče a nikdo s tím nic nedělá. Nechápu. Kanga, Costa nebo Tetteh jsou přece taky černí, ne? Tak o co jim jde?“
Jean-David Beauguel
Čtyři kbelíky plné ovoce tehdy pořadatelé na Žižkově posbírali, aby se vůbec mohlo hrát dál.
Co na to chudák Chihuri?
„Nevadí mi to. Každý jsme jiný. Ať si dělají, co chtějí, já se soustředím na fotbal a nechávám to být,“ prohodil smířlivě v reportáži, kterou dodnes najdete na YouTube, a bezstarostně se zazubil. Tehdejší žižkovský kouč Petr Uličný navázal: „Pokud je to jen z hecu, on to chápe. Bere to tak, že je černý a my ostatní bílí.“
Také vám to zní z dnešního pohledu neuvěřitelně? Co se na konci devadesátých let tak nějak přešlo, to je dnes - v době, kdy celý svět řeší okolnosti úmrtí George Floyda - extrémně citlivá záležitost. A nelze přehlížet, jak moc Česko (snad nejen ve sportovní bublině) v boji s rasismem pokročilo.
Kluby pořádají osvětové kampaně. Točí videa. Investují do kamerových systémů. O rasismu se nemlčí, netutlá se. A i to, co rasismem vůbec být nemusí, se v době hyperkorektnosti raději preventivně za rasismus považuje.
Pokud tedy mají být Češi považováni za rasistický národ, může to drtivou většinu těch, kteří rasismem opovrhují, oprávněně urážet - podobně, jako Kayambu s Beauguelem urážejí skřeky ubožáků.
Těch na tribunách nejsou tisíce, nejsou jich ani stovky. Jsou jich desítky, někde možná jen jednotky. Ale bohužel jsou vidět, protože se nebojí sami sebe ztrapnit, projevit inteligenční deficit a zařvat z plných plic hloupoučké hu-hu-hu.
Spousta fanoušků jejich chování odsoudila, psala plzeňským hráčům povzbuzující vzkazy. Ale dalo by se dělat víc.
Co třeba těch pár duchem slabších vypískat?
Co třeba nezůstat u vyvedení ze stadionu, ale napařit klidně i doživotní zákazy vstupu jako v Anglii?
A co třeba netvrdit: „Sorry, já nic neslyšel,“ což měla být slova sudího Ondřeje Pechance, když se ho Beauguel po utkání přišel optat, proč zápas nepřerušil?
Rasismus na stadionech totiž vážně není tak bezvýchodný problém, jak se teď může zdát. Když se povede těch pár hlupáků z tribun odlifrovat, Beauguel a spol. nebudou muset poslouchat tupé hučení. A slušné většiny se zase nebudou dotýkat příkré soudy o rasistickém Česku.
