Loni byl hlavním tématem brněnského strojírenského veletrhu takzvaný Průmysl 4.0. Tedy trendy digitalizace, automatizace, robotizace nebo zpracovávání velkých dat v souvislosti s průmyslovou výrobou. Ministr Jan Mládek představoval brožuru, kterou k očekávané velké změně - označované za čtvrtou průmyslovou revoluci - ministerstvo ve spolupráci s profesorem Vladimírem Maříkem zpracovalo. O nebezpečí, že český průmysl zaspí a stane se kvůli tomu nekonkurenceschopným mluvil prezident Svazu průmyslu a dopravy Jaroslav Hanák i všichni okolo.
Na právě končícím veletrhu je situace velmi podobná. Z brožury se označení Průmysl 4.0 sice rozlilo do stánků všech pavilonů, ale debata o čtvrté průmyslové revoluci byla velmi podobná té loňské. Na přímý dotaz, kam se iniciativa za rok posunula, zmínil Hanák za největší úspěch srpnové schválení dokumentu Národní iniciativa průmysl 4.0 nebo jmenování státního tajemníka pro evropské záležitosti Tomáše Prouzy koordinátorem pro digitální ekonomiku.
Středula: Automatizace ohrozí 40 % míst, stroje ale rozbíjet nebudeme |
Hanák spolu s premiérem Bohuslavem Sobotkou také nezapomněli zmínit, že české průmyslníky během své srpnové návštěvy Prahy pochválila německá kancléřka Angela Merkelová a označila je po Německu za nejpřipravenější na nastávající změny v průmyslu.
S tím, že Česko je mezi těmi připravenějšími, souhlasí i ředitel divize digitální továrny českého Siemensu Wolfgang Weissler. Jeho firma jednak systémy pro Průmysl 4.0 dodává podnikům, zároveň úzce spolupracuje s vládou či se svazem na aktuálních iniciativách. Zároveň ale Weissler v rozhovoru pro iDNES.cz dodává, že zejména starší čeští továrníci mají často k investicím do nových technologií odpor.
Co se od loňského veletrhu, na kterém začali o nutnosti Průmyslu 4.0 mluvit kapitáni průmyslu i představitelé vlády, z vašeho pohledu událo?
Za Siemens bych vybral čtyři aspekty. Zaprvé jsme spolupracovali na strategickém dokumentu, který byl schválen v srpnu. Zadruhé: Podporujeme profesora Maříka a ČVUT v budování testovací laboratoře, která má sloužit i k tomu, aby si firmy vyzkoušely jednotlivá řešení, když se rozhodují o investici do nich. To je důležité. Chceme dát malým a středním podnikům, které nejsou tolik finančně silné, šanci zkusit si, co jim může průmysl 4.0 přinést. Zatřetí: Samozřejmě podporujeme naše zákazníky. Jak z našeho pohledu, tak podle jejich přání se jim snažíme doporučit nejlepší vhodná řešení přímo pro ně. A konečně začtvrté: Čím dál víc digitalizujeme našich sedm továren v Česku. To samo je pro nás jakýmsi cvičištěm, kde si vyzkoušíme, jak v Česku implementovat Průmysl 4.0.
Kde se z vašeho pohledu nachází Česko, co se týče digitalizace průmyslu, v porovnání s Evropou?
Není na tom zle. Samozřejmě jsou tu země jako Německo, které jsou dál, protože odtud celá idea pochází. Viděl jsem ale studii od společnosti Roland Berger, která rozděluje země do čtyř skupin podle toho, jak jsou na nástup současné industriální revoluce připraveny. Aktuálně je podle nás Česká republika v té druhé.
Co to znamená?
Stejně jako zmíněná studie i my vidíme, že tu stále je neochota či odpor k zavádění digitálních technologií do průmyslové výroby. U spotřebitelů to je přitom naopak, dnes už má skoro každý smartphone. Ale v průmyslu - ve vztazích bussines to bussines - to zkrátka tak není.
Proč to tak podle vás je?
Jedním z důvodů je, že otcové zakladatelé většiny průmyslových firem - zejména těch menších a středních - patří v Česku již do starší generace. Před čtvrtstoletím to byli lidé, kteří měli energii na to rozjet byznys. Dnes jsou ve věku, kdy mají k neznámým a novým technologiím odpor. A říkají, že po pětadvacet let fungují, daří se jim dobře a tak nevidí důvod, proč by něco měnili.
Co když mají továrníci přeci jen pravdu? Co se stane, když do digitalizace investovat nebudou?
Německý protějšek profesora Maříka z ČVUT, profesor Wolfgang Wahlster z univerzity v Saarbruckenu říká, že je tu zajímavý trend, kdy Průmysl 4.0 získává práci zpět do Německa. Protože firmy zjišťují, že náklady na práci nejsou nadále už natolik rozhodujícím faktorem. Tím se naopak stává doba dodání, kdy odběratelé chtějí produkty hned. Proto se začíná opět vyplácet vyrábět lokálně a evropské země jsou oproti asijským opět konkurenceschopnější. Po Evropě dodáte za den, z Asie to trvá dva týdny a to se chce málokomu čekat. A tak proti sobě budou opět bojovat evropské průmysly a ten, který nebude těžit z digitalizace, bude ztrácet.
Podnikatelé se při investicích rozhodují zpravidla na základě jejich návratnosti. Kde ji mají hledat v digitalizaci?
Samozřejmě, že tu je. Nemůžu vám dát přesná konkrétní čísla, ale když se podíváte na ty přístroje, tak zjistíte, že to není žádný „vesmírný vývoj“. Mluvíme tady o investicích za desítky či stovky tisíc korun za inovace, díky kterým uvidíte, co vaše stroje reálně dělají. A když ve výsledku zjistíte, že vaše mašina není plně využívaná, tak můžete provést změny, díky kterým půjde celý výrobní proces lépe. A to přece není velká investice.
Musíme přesvědčit mladé, že průmysl je sexy
V současném českém průmyslovém prostředí jsou ještě dva faktory. Celý obor roste poslední dobou rychleji než už tak dost rychle rostoucí ekonomika - daří se mu tedy. Zároveň dochází v souvislosti se stárnutím majitelů továren k jejich předávání nebo prodeji. Jak tohle nahrává či brání investicím do digitalizace?
Dnes je vždy lépe než zítra. Pokud totiž budete čekat do zítřka, můžete zůstat čekat navždy. A jak jsem říkal, země kolem dokola také digitalizují, tudíž jde o to neztratit žádnou z kompetitivních výhod.
Už nyní se ale zároveň hodně mluví o tom, že i když je v Česku vysoká industrializace, tak zejména kvůli velkému podílu cizích majitelů nebo podřadné pozici zdejších závodů v distribučním řetězci se Česko vyznačuje nízkou produktivitou. Větší část přidané hodnoty vzniká jinde. Jak s tímhle může pomoci Průmysl 4.0?
Jestli chtějí české firmy opravdu růst, musí začít vnímat západní trhy jako ty cílové. Mnoho z těch menších nebo středních se stále orientuje hlavně na východ - na Rusko nebo bývalý východní blok jako jejich cílové země. Jestli chtějí opravdu růst a těžit z velkého trhu, musí se obrátit na západ nebo třeba hledat v Asii. A aby se jim to povedlo, musí být zdigitalizovaní a připojení na internet. A to se nemusí dít tak, že draze investují. Jsou tu i evoluční prvky, které se napojí na stávající vybavení.
Je v Česku dost lidí, kteří jsou schopni pracovat v digitalizované továrně?
Myslím, že ano. Protože tu je mnoho chytrých a schopných lidí. Pokud se dostanou na rozhodovací pozice v továrnách, tak se to celé rozjede. O tom jsem přesvědčen. Nejsem si jistý, jestli generace dnešních manažerů dovede pochopit ten dopad. Mladší generace to dovede pochopit, provozovat i řídit.
Průmyslníci si stěžují, že jim už teď chybí okolo 140 tisíc pracovníků. Může digitalizace a s ní spojená automatizace pomoci tomuto nedostatku?
Nedostatek lidí v průmyslu je prostě fakt. Není to jenom problém v Česku, podobné je to i v Německu a jinde v Evropě. Co je potřeba udělat, je zatraktivnit pro mladé lidi průmysl a technologie. Přesvědčit je, že to je sexy. Průmysl jim má co nabídnout, dá se v něm udělat dobrá kariéra.
To je ale v Česku téma déle než dekádu, na Západě ještě déle. A výsledek je takový, že v době konjunktury je tu opět velký nedostatek kvalifikovaných, ale vlastně i těch nekvalifikovaných lidí.
Průmysl dělá co může. Naše továrna v Mohelnici spolupracuje s univerzitami i se školami. Aby nabídla vzdělávání mimo školní třídy přímo v továrně, kde mohou vidět, jak to ve skutečnosti vypadá. Normální výuka technických předmětů je totiž bohužel pořád hlavně ve třídách. Ať už se bavíme o teorii nebo laboratořích - to pořád není průmyslové prostředí. Přičemž to neznamená, že by pracovali v nějakém prašném nebo umaštěném prostředí. Průmysl dnes funguje tak, že skoro každý dělá alespoň část úkonů přes počítač.
