Už zdálky je vidět rozložitý, mohutný skalní masiv, osamoceně vyrůstající z okolní roviny. Na jeho vrcholové plošině se rozkládá středověké město, které návštěvníkům nabídne procházku historií, starou více než dva tisíce let.
Vedle hradeb a pověstné gotické katedrály si musíte prohlédnout také nevídanou studnu San Patrizio, jež míří do hlubin skalního masivu obtočena dvojitým schodištěm, po němž se nahoru a dolů pohybovaly muly přinášející městu vodu.
Ve všech směrech se od vulkanického masivu rozprostírají stovky a stovky hektarů vinic. Dominantní odrůdou je Trebbiano (zde nazývané Procanico), v menší míře doplňované Verdellem, Grechettem, Malvasií a několika dalšími odrůdami.
Orvieto je vždy bílé a ve velké většině případů také suché. Pomalu se však dostávají do obliby i kdysi populární sladší vína. Ta lze bezpečně poznat podle označení na etiketě - od jemně nasládlého abboccato, přes sladší amabile až po nejintenzivnější dolce.
Vítězné tažení tiramisu, italského dezertu, světem nemá co do rozsahu a rychlosti obdoby. Výraz "tiramisu" znamená v italštině doslova "pozvedni mě", neboť je přes svoji zdánlivou lehkost skutečnou kalorickou bombou.
Ale zatímco lahůdka vznikla maximálně před 15 nebo 20 lety, původ jedné z jejích tradičních surovin - krému Zabaglione - nás zavede mnohem hlouběji do historie. Koncem 15. století byl čestným korouhevníkem města Orvieta vojevůdce Paolo Baglioni řečený "Zván Bajoun".
Při jedné z četných bitev oblehl pevnost Scandiano a kázal vojskům získat potraviny na venkovských farmách. Nebylo příliš z čeho vybírat, obilí i dobytek bylo ukryto v pevnosti. Vojáci tak přinesli jen vajíčka, víno, med a bylinky.
"Zván Bajoun" nechal vše uvařit dohromady do jakési sladké vaječné polévky a druhý den se obránci pevnosti nestačili divit: energií překypující vojsko generála Bajouna dosáhlo drtivého vítězství. Vaječný krém získal jméno po vojevůdci a základ dnes tolik populárního tiramisu - Zabayone, Zabaglione či Sabayon - byl na světě.
Velkolepá gotická katedrála v Orvietu obsahuje fresky slavného Luca Signorelliho. Ani malíř takového věhlasu neunikl historické kritice, když některé jeho postavy označil Leonardo da Vinci posměšně za "pytle s ořechy". Jméno malíře Signorelliho však sehrálo ještě jednu zcela nečekanou a přitom významnou roli o několik století později.
Ve své slavné a patrně vůbec nejpopulárnější práci "Psychopatologie všedního dne" psal o Orvietu Sigmund Freud. Velmi dobře si vybavoval město i s jeho katedrálou, ale nebyl s to si vzpomenout na jméno autora fresek. Botticelli? Boltraffio?
Na tomto vlastním příkladu se "ztraceným" jménem Signorelli pak analyzoval schéma a strukturu našeho všedního zapomínání, přičemž se dalšími asociacemi záhy dostal z Orvieta až k sexuálním zvykům Turků v Bosně a Hercegovině. A zase zpět.
Z čehož je patrno, že ve sklenici s nazlátlým vínem s názvem Orvieto lze vidět opravdu ledacos. Nicméně nezapomeňte - autorem fresek byl Signorelli. Nebo snad... Botticelli?
