Nemocnice, které se potýkají s existenčními problémy najdeme mezi malými i velkými. Pražská Nemocnice Na Bulovce s několika specializovanými centry a obratem 3,2 miliardy korun za sebou táhne dluh 1,2 miliardy a každoročně přidává dluh 400 milionů korun. Na druhé straně městská Lužická nemocnice v Rumburku se třemi obory péče loni skončila ve ztrátě 52 milionů a i letos věřitelům zůstane dlužna desítky milionů. Management ji proto poslal do insolvence.
Obě mají jedno společné: dostávají od pojišťoven za stejnou péči méně než jiné nemocnice v jejich kategorii.
Zkostnatělý mechanismus
Rozpočet zdravotnictví vzroste, Vojtěch dohodl 220 milionů navíc |
Jak je možné, že veřejné nemocnice prakticky krachují, když se každoročně na veřejném zdravotním pojištění vybere víc než rok předtím? Může za to historický mechanismus úhrad pro nemocnice a neochota pojišťoven využít možnosti a upravit ho.
Člověk by čekal, že špitál odoperuje pacienta, vykáže výkony pojišťovně a ta mu vše zaplatí podle jednotného ceníku. Co diagnóza a způsob léčby, to daná cena. Jenže tak jednoduché to není.
Nemocnice dostává peníze takzvaně paušálem, který má kořeny v devadesátých letech. Tehdy se skutečně platilo nemocnicím výkonově – tedy kdo operoval jak o život, měl vysoké příjmy, zatímco kdo léčil úsporně, měl méně. Později se přešlo na paušální úhradu. Tehdejší příjem nemocnic se zakonzervoval a každoročně se navyšuje o inflaci. Nespravedlnost se tím začala prohlubovat.
Když si dnes jednotlivé nemocnice úhrady přepočtou na takzvanou individuální základní sazbu, což je úhrada za přepočtený hospitalizační případ, ukazuje se, že nejchudší dostávají od pojišťoven sazbu 20 tisíc korun, zatímco jiným zaplatí za srovnatelnou péči 60 tisíc. Vznikla tak kategorie všeobecně známých „bohatých“ nemocnic, jako je Motol, Hradec Králové, Plzeň nebo Ostrava, a živořících zařízení jako Bulovka, Thomayerova nemocnice, Všeobecná fakultní v Praze na Karlově náměstí či Svatá Anna v Brně.
Tím ale chaos ve financování nemocnic nekončí. „I každá jednotlivá nemocnice je za totožnou péči pacienta placena od každé ze sedmi pojišťoven úplně jinak, rozdíly jsou v desítkách procent,“ říká Jan Kvaček, ředitel Nemocnice Na Bulovce.
K tomu se trestá podprodukce i nadprodukce. První přichází ve chvíli, kdy nemocnice ošetří daný rok méně pacientů a nenaplní sjednaný objem péče. Ve druhém případě špitál čeká dohadování s pojišťovnou o doplacení péče. Stává se, že pacienty ošetřené nad plán pak hradí z vlastní kapsy.
„Po neúspěšném smírčím jednání s pojišťovnami jsme nadprodukce z roku 2015 dali k soudu. U dvou menších jsme uspěli, dostali jsme asi 2,5 milionu, další dva spory pokračují – od VZP chceme 15 milionů,“ říká Petr Dubravec, ředitel rumburské nemocnice. Jenže soudy se táhnou roky a nemocnice mezitím může zkrachovat, k čemuž Rumburk spěje.
Kraj či město pomohou. Snad
„Jednáme se všemi pojišťovnami a chceme ty náklady zaplatit. Prokazujeme, že neplýtváme, že naše náklady jsou nižší než u ostatních. Je ale velmi pravděpodobné, že s některými pojišťovnami skončíme v soudním sporu. Přidávají se na naši stranu další nemocnice s podobnými problémy. Je možné, že pokud některé pojišťovny jednat nebudou, dojde k hromadnějším soudním sporům či vypovídání smluv,“ předpovídá Kvaček.
Řada měst či krajů řeší ztrátu jimi zřizovaných nemocnic tím, že jim posílají provozní dotace. I Rumburk to tak dělal, ale už si to nemůže dovolit. Podle posledních dostupných čísel za rok 2017 zveřejněných Ústavem zdravotnických informací a statistiky (ÚZIS) nalili zřizovatelé do svých nemocnic 3,3 miliardy korun.
Za záchranu domácí zdravotní péče. Petici podepsaly desetitisíce lidí |
Další miliardy jdou na investičních dotacích do budov a vybavení, konkrétní číslo ale ve statistikách není. Cena za péči v českých nemocnicích je tak ve skutečnosti vyšší než letos naplánovaných 171 miliard korun (viz graf).
„Provozní dotace nejsou systémové řešení. Do nemocnic přicházejí peníze, které nejsou pro zdravotnictví určeny,“ upozorňuje Kvaček. Podle něj by měl být systém distribuce pojištění v takové rovnováze, aby v nemocnicích nedocházelo ani ke ztrátám, ani k přeplácení a plýtvání. Protože systém v rovnováze není, platí daňový poplatník za zdravotní péči dvakrát – jednou na zdravotním pojištění a podruhé z daní, které odevzdal do veřejných rozpočtů.
K nastolení rovnováhy však vede dlouhá a obtížná cesta. Ministerstvo zdravotnictví se o to pokusilo, když zadalo zpracování katalogu hospitalizačních případů s názvem DRG Restart. Jenže ani poté nebudou nemocnice dostávat za pacienta se stejnou diagnózou stejně peněz.
„V úhradách je třeba zohlednit nepřetržitý provoz nemocnice v několika oborech, to, jestli má traumacentrum, dva tři operační týmy připravené k práci 24 hodin denně, přijíždějí tam záchranky ve dvě hodiny ráno. Taková nemocnice musí mít jiný nákladový model než nemocnice, která má většinu hospitalizací nechirurgických, plánovatelných a akutní provoz končí odpoledne,“ řekl MF DNES řešitel DRG Restart a šéf ÚZIS Ladislav Dušek.
Prostor pro rozdíly v úhradách proto nezmizí. „U léčby každého případu by musel být definován klinicky doporučený postup. Například když má pacient zánět slepého střeva, tak se s ním musí udělat to a to. Pokud má zánět apendixu a je navíc onkologický pacient, tak je postup následující... Postupy ale zatím definovány nejsou, to je teprve před námi,“ dodává Dušek.
