Povolí řemínek helmy, otře pot, opře se o zábradlí a zahledí se dolů. Zelená, klidná a obrovská. Tak mu ta řeka připadá. Den co den se na ni nemůže vynadívat. Už roky.
Danubius splendidus, nádherný Dunaj. Tak mu říká. Danubius ovšem dělí jejich pevnost od nekonečné země hlubokých hvozdů a jejich tajemných obyvatel. Děd mu vyprávěl, že v jeho mládí byly ty lesy plné Keltů, uctívajících stromy a bojujících jako zuřiví medvědi a vlci. Ženy i muži si do boje potírali tváře bílou hlinkou a svým rykem děsili římské vojáky už zdáli. Pak všechno utichlo. Jako by kamsi zmizeli, možná do nějaké podzemní říše, z níž nepochybně původně vyšli. Nastaly roky míru a na nebezpečí za Dunajem se zapomnělo.
