Sporé podzimní slunce se prodírá skrz mraky, olověná stáda oblaků táhnou od horizontu k horizontu, člověk kdesi nad tím vším ještě tuší nebe a ozón, ale už tomu ani sám moc nevěří. Sibiř je chladná. Sibiř je bezútěšná. Sibiř je krásná.
Stébla trávy se právě znovu roztančila v poryvech větru, tisíce a tisíce jich rozvlnila jednolitou hladinu stepi. Dívám se kolem sebe, v rukou pevně svírám volant, už to bude pěkných pár kilometrů, co jsem ho použil naposledy. Když bych si nastavil budík a ustlal na volantu, nic hrozného by se nestalo.
Co Rus, to automechanik
První dny v Rusku nám utekly podezřele klidně. Naše znalosti azbuky se zlepšovaly zběsilým tempem, názvy měst na značkách jsme již dokázali přelouskat po pouhých třech obkrouženích kruhového objezdu. A pochopili jsme i to, že v drogerii není možné mezi holicími potřebami koupit NEHu (pěnu na holení). Všechno šlo hladce, a to nás zneklidňovalo. Bylo nám jasné, že se něco brzo musí pokazit. A pokazilo se pro jistotu všechno.
Dějištěm našeho dramatu se stal dvoumilionový Nižnij Novgorod. Motor najednou ztratil tah, embéčko zakašlalo a uložilo se k spánku. Jen co jsme vytáhli nářadí a otevřeli kapotu, přitočil se k nám ruský student Valér. Pomohl nám vyměnit svíčky, zkontrolovat čerpadlo a zakrátko prohlásil, že jsme někde museli nabrat pěkně špatný benzín. To už se k němu přidal řidič kamionu Sergej a pár zkušenými tahy odmontoval karburátor auta, které nikdy před tím neviděl.
Kde se vzal, tu se vzal, přišel i milicionář Ilja. Rozebral karburátor, který byl zanesený jako čert, a profouknul ho. Přidal pár jednoduchých kouzel s technickým benzinem a světe div se, motor zase běží.
A tak jsme pochopili, že každý Rus je tak trochu mechanik.
Po úspěšné opravě jsme nastartovali směr kolotoče. Ve městě se totiž usadil český lunapark. Strávili jsme s ním celé tři dny, bylo nám veselo, ani se nám nechtělo odejít. Když jsme pak vyrazili směr Ural, byli jsme plni hřejivého pocitu a přesvědčení, že jsme zase jednou nabrali šťastný kurz. Dva dny nato nám upadl výfuk.
S mechanikem Timurem stojíme ještě ten den v dílně, on sváří, já lámu ruštinu. Vysvětluji, že jsem ze Slovenska a Michal z Čech. "Tak jste se znovu spojili?" usmívá se Timur. A culí se i Michal. Co ho pobavilo, pochopím, až když mi ukáže, že nám Timur výfuk trochu "vytunil". Ke spoji ho totiž přivařil pořádným ocelovým klíčem. Minimálně sedmnáctkou.
A tak jsme pochopili, že každý mechanik je tu stále tak trochu Rus.
Šikovný Timur přivařil klíč k výfuku, aby lépe držel
Tahanice o úplatky před Uralem
Největší překážkou na cestě k sibiřským pláním se překvapivě neukázaly být hrdé štíty Uralu, ale kontrolní stanoviště DPS - ruské obdoby dopravní policie. Policisté, kteří zde znamenají ještě o trochu víc než zákon, nás s oblibou zastavují a pod těmi nejrůznějšími záminkami se od nás snaží vylákat tučný úplatek. U řidičů kamionů či byznysmenů řítících se zuřivě v ústrety svým mítinkům a obchodním jednáním by nepochybně měli slušnou šanci na úspěch. My však máme čas. Moře času.
Po dvou hodinách výhružného mávání s řidičákem začínají být zástupci zákona trochu nervózní. Za okny policejní budky jim totiž beztrestně unikají jiné oběti. Takové, co chápou. A zaplatí. Pár minut nato jsme již většinou venku, v kapse nám nechybí ani rubl. Zato jsme však bohatší o pokárání, kterým se policista zpravidla snaží zamaskovat svoji prohru.
Když se scénář opakuje asi popáté, začínáme se vnitřně celkem dobře bavit. To už se však kolem nás k nebi zvedají pruhy vrstevnic Uralu. Místo očekávaných do oblak čnících štítů před námi však vyrůstá pouze několik menších kopců a kopečků vzhledem nemálo připomínajících Šumavu. Po překonání převýšení několika málo set metrů se pak kolem nás najednou rozprostírá Sibiř.
Sibiř pod dozorem Lenina
Sibiř možná má podle statistiky pouhé tři obyvatele na čtverečný kilometr, při hlavní cestě to však jaksi neplatí. O usedlosti, vesnice či městečka není podél "transsibiřské" vůbec nouze, téměř 70 procent Rusů pak žije ve velkých městech kopírujících její trasu. Tato statisícová monstra se sobě podobají jako vejce vejci. Betonová poušť periferie, sídliště a rozbité cesty, zamračené nebe, zamračené obličeje.
Procházíme Omskem, Tomskem, Krasnojarskem a všude se na nás z výše dívá Lenin. Je nepokořeným pánem městského názvosloví, patří mu každé hlavní náměstí, každá hlavní ulice v každém z měst nese jeho jméno. Nevypadá, že by z toho měl radost, říkám si při pohledu na jeho zamračené čelo. Možná se mu nezdá, kam se chystáme. A možná má taky pravdu...
Za Krasnojarskem se pak zničehonic cesta ztratí. Doslova. Nevěřícně se díváme na měsíční krátery a metrové bahenní krtince, které jsou jedinou spojnicí mezi západem a východem země. Slavná ruská federálka. Armagedon začíná.
Následujících sto kilometrů se trmácíme beznadějnou dvacítkou, motor burácí, hlavně nezapadnout, opakujeme si stále. Vpravo díra, vlevo kráter, bahno stříká až po střechu. S nosy nalepenými na předním skle řídíme vlastně oba. Jeden v reálu a druhý v duchu. To nic, nemůže to přece trvat věčně, jednou se tomu stejně dobře zasmějeme, říkáme si na uklidněnou.
Skutečná zábava však začíná až v Čitě.
Zloději se svědomím v Čitě
Uprostřed druhého měsíce na cestě nás náhle zradil čas. Přišli jsme na to, když se nám s konečnou platností nepodařilo shodnout se na aktuálním datu. Tak začalo bezčasí. Někdy mezi úterým a čtvrtkem jsme pak dorazili do Čity. Měli jsme tu kontakt - Alexa a Agátu, již nás očekávali. První den jsme grilovali na zahradě a všechno bylo perfektní. Druhý den byl od počátku jiný.
Hned ráno vpadl do pokoje zadýchaný Alex. Jestli jsme si prý večer nezapomněli zamknout auto.
Nezapomněli.
Jedny i druhé boční dveře však navzdory tomu zívají do ulice, uvnitř je bordel jako v tanku. Na tom by ještě nebylo nic až tak zvláštního. Tento nepořádek je však jiný, tento není NÁŠ. Někdo se dostal dovnitř a všechno přehrabal. Všechny cenné věci máme nahoře v pokoji, nakonec to nebude tak strašné, utěšujeme se. Až na... až na moje doklady, dojde mi najednou.
Polije mě studený pot. Hekticky se přehrabávám v boxu, je to však marné, doklady tam nejsou. Pas, řidičák, techničák, víza - všechno je pryč!
Tak tohle je konec, opakuji si pořád, na ulici i později na policii při spisování protokolu, nedokážu myslet na nic jiného, jen na to, jaký jsem blbec. Na stanici nás drží neuvěřitelně dlouho, když se vracíme zpět, je již pozdní večer.
Den však má v talonu ukrytých ještě pár překvapení. To hlavní nás čeká, když otevíráme branku do dvora. Nohou zakopnu o cosi, co rozhodně není kámen. Když se shýbám, nemůžu uvěřit svým očím. Můj pas! A o kus vedle řidičský průkaz! Po chvíli hledání nacházím i zbylé papíry. Skáču metr třicet do vzduchu a blahořečím místním zlodějům a jejich podivnému etickému kodexu.
Co se doopravdy stalo, se dovídám až při večeři. Našim hostitelům se podařilo rozehrát velkou hru. Kauzy se chopily všechny čtyři lokální televize, výzvu na vrácení dokladů vysílala i rádia. Alexův známý - majitel bezpečnostní agentury - vyslal do terénu všechny své lidi. Něco udělala asi i policie. Není divu, že se zloděj začal cítit mírně pod tlakem a doklady raději vrátil.
Jsem šťastný. Jako blecha.
Pár kilometrů za Čitou nám opět upadne výfuk. Nedokáže mě to rozladit, mám své milované doklady. O kus dále naposledy zachrčí tachometr a s ním i počítadlo kilometrů. Nevadí, mám své milované doklady. No a co, že vzdálenosti přestaly existovat?
Kolaps časoprostoru podle ruského plánu
O něco později se rachotíc a duníc konečně dobojujeme k jakémusi kamenném lomu. Chlapi z ranní směny nám tu prý výfuk přivaří. Do rána je však ještě daleko a tak se seznamujeme s osazenstvem. Ujímá se mě modrooký kluk Dima, ukazuje mi, jak funguje gigantický stroj na drcení kamení. Rychle se skamarádíme, po chvíli mě nechává obsluhovat tlačítka. Zatímco dělám jeho práci, povídáme si. Dozvídám se, že je ve skutečnosti pravoslavným knězem, má ukončený seminář. Na své zaměstnání si však nestěžuje. Je rád, že vůbec nějaké má. V oblasti s dvacetiprocentní nezaměstnaností to prý vůbec není samozřejmostí.
V rozhovoru nám čas ubíhá rychleji, nebe nad planinou pomalu získává fialový nádech, pak se pomalu podlívá tmavě modrou.
Svítá.
Dnes jsem ještě na chvíli pracovníkem z lomu. Včera jsem byl celkem nikdo, bez dokladů a identity. Čas a prostor zkolaboval.
Všechno vlastně probíhá zcela podle plánu.
Embéčkem kolem světaNaše trasa Celkově pojedeme Julie CESTOVATELÉ Michal Vičar |
