Miroslav Zikmund: Je mi devadesát a chystám další cestu

  13:00aktualizováno  13:00
Poprvé jsem vyrazil do světa ještě za války na falešný doklad a první noc strávil ve vězení, vypráví Miroslav Zikmund, který v sobotu oslavil 90 let. Naše cestovatelská legenda má toulání v genech a chystá se na další cestu. U člověka, pro kterého je nejkrásnější četbou atlas, to ani nemůže být jinak.

Miroslav Zikmund ve svém domě ve Zlíně. Právě oslavil 90 let | foto: Jan Karásek, MAFRA

Dáme si nejdřív trochu slivovice, říká Miroslav Zikmund, když si sedáme ke stolu u něj doma v knihovně nabité tisíci knih. Za sebou mám medvědí kůži z Kamčatky a před sebou muže, který i v devadesáti působí chlapecky i aristokraticky zároveň.

Skvěle se bavím, protože nádherně vypráví, je pohotový a vtipný. Mluví, jako kdyby psal. Bylo to jedno z nejpříjemnějších interview, jaká jsem kdy vedl. Každá minuta mi působila radost.

* Míváte ještě cestovní horečku?

Ne, toho jsem se už zbavil. Cestování se člověk naučí. Zůstává už jen strach, abyste dojel na letiště včas. Ale to je normální. Tehdy, když jsme odjížděli na velké cesty, to bylo ovšem jiné.

* Nemáte pocit, že to od vás tenkrát bylo skoro drzé, fanfarónské? Dva kluci vyrazí, aby objeli půl světa...

Ale samozřejmě to tak trochu bylo. Ale já jsem byl drzý už předtím.

* Kdy? Předtím byla válka.

Právě. Už za protektorátu jsem měl pocit, že musím taky vypadnout ven. Táhlo mě to. V roce 1943 jsem si opatřil falešný průkaz a vyrazil jsem do Alp. Toužil jsem po nich. Mohli mě tenkrát zatknout a popravit.

H+Z, dvě legendy

Je málo lidí, kteří jsou tak legendární, že je nemusíte blíž charakterizovat. Stačí říct Havel, Gott, Forman. Nebo Zikmund. Spolu s Hanzelkou (vlevo) se stali legendami, synonymem pro slovo cestovatel - a také vlastně největšími českými autory.
Nikdo nevydal tolik knih jako oni, přestože je politika na dvacet zastavila v rozletu.

* Stálo to za to riziko?

Já jsem toužil po překonávání jakýchkoliv hranic. A Alpy mě táhly jako magnet. Jel jsem tam potom ještě v srpnu 1944. Byla tam spousta italských dezertérů, pátralo se po nich. A já jsem šel klidně na policii v korutanském Celovci a řekl jsem, že nemám kde spát, ať mě nechají přespat ve vězení. Že když budu spát v parku, tak mě seberou.

* A nechali?

Za krabičku cigaret. A ještě mi zasalutovali. Řekl jsem, že potřebuju brzy ráno vzbudit na vlak, a oni to udělali. Ráno přišli a vzbudili mě zvoněním klíčů od cel.

* Takhle jste tedy začínal cestovat? Nikde jsem to nečetl.

Nikomu jsem to ještě neřekl.

* Těsně po válce plánovat cestu autem přes Afriku a Latinskou Ameriku a USA, to tehdy muselo znít neuvěřitelně. Jak vás to napadlo?

Kluci tehdy toužili vystřelit ven. Byla to taková osvobozovací touha oddělit se od rodiny a vidět svět. U nás to patřilo i k profesi, byli jsme komerční inženýři. No, a když se maminka zeptala, do které země pojedeme, řekl jsem, že jich bude víc. A kolik? ptala se. Tak jsem řekl, že pojedeme kolem světa.

* Nelitujete, že jste si zvolil tenhle život? Roky na cestách, syn vás znal jen z fotek...

Absolutně ne. Kdybych mohl, tak bych to zopakoval. I se všemi chybami. Byl - a je - to bohatý život. Stojí to za to.

* Projeli jste s Jiřím Hanzelkou svět, když slovo cestovatel ještě nebylo obnošené. Jaký tehdy byl?

Lepší! Neříkám to proto, že člověk rád vzpomíná na své mládí. To ne. Zažili jsme koloniální Afriku. Ale na rozdíl ode dneška tam byl klid a mír. Mimochodem, tu naši trasu dneska nemůže nikdo zopakovat. V Alžírsku řežou hlavy, v Somálsku a jižním Súdánu jsou války.

* Nepřemýšlel jste o tom, že jste ten starý svět tak trochu pomáhali zkazit? Otevíral jste cestu jiným a přiváděl tak civilizaci k místním lidem...

Tomu rozumím. Můj přítel Ludvík Vaculík mi napsal: Jezdit do Afriky autem se nemá, má se jezdit na velbloudovi. Vy jste byli viníci, že kdekdo chce cestovat, ohrožuje přírodu a mravy. A já na to říkám: Tomu nemůžete zabránit. A navíc má každý právo to vidět na vlastní oči.

6,5 milionu knih

Miroslav Zikmund - ať už spolu s Jiřím Hanzelkou či sám - zatím procestoval asi 112 zemí a napsal kolem 20 knih, jejichž celkový náklad přesahuje 6,5 milionu výtisků. Natočili 147 krátkých filmů a dva celovečerní.

* Když jsem přijel poprvé do Afriky, kterou jsem znal z vašich knih, byla horší než tehdy. Proč?

Afričané se snaží napodobit svět bílých a bohatých. Zapomínají, že ti ale také makají.

* Já se tam teď někdy bojím. Báli jste se i vy?

Ne. Ne. Ne. Lidi se k nám chovali vstřícně.


* Jací vůbec byli lidé, které jste tehdy potkávali na cestách?

Milí, přátelští a usměvaví. Nápomocní. Radovali se ze života.

Miroslav Zikmund a Jiří Hanzelka přijíždějí domů z první cesty v roce 1950Miroslav Zikmund a Jiří Hanzelka na své první cestě 1947 - 1950

* I Brežněv?

(Smích) Viděl jsem ho poprvé v srpnu 1962 na recepci s kosmonauty v Moskvě. Drze jsem si pověsil na krk fotoaparát a prošel jsem kordonem. Bylo tam celé politbyro. I Chruščov. Zblízka jsem je fotil. Brežněv byl ve fungl novém italském obleku a vypadal úplně uvolněně.

* Pak jste mu poslali svoji Zvláštní zprávu číslo 4, zdrcující a otevřený rozbor chyb v SSSR. Muselo vám být jasné, že dráždíte kobru bosou nohou...

Přesně. Šlo o kejhák. Ale něco nás nutilo, abychom to řekli. Brali jsme to i jako povinnost. Věděli jsme také, že máme svým způsobem výsadu říkat pravdu. Jako královi šaškové, kterým se za to nic nestalo. Na druhé straně jsme taky věděli, že nás mohou potrestat. Ale zase jsme věřili, že nás nemohou zničit, protože za námi stála veřejnost.

* Co se dělo pak?

Sháněli jsme Brežněva, abychom mu zprávu předali, když si ji objednal. Jiří Hanzelka mu dokonce poslal z hlavní pošty telegram přímo do Kremlu. Určitě došel, protože mu druhý den přiběhl vynadat tajemník ze sovětské ambasády. Nakonec zprávu Hanzelka předal osobně Brežněvovi v Praze a rukoudáním ho zavázal, aby ji přečetl. Brežněv prý potom řekl: Ganzelka i Zikmund, nádo progolodať! Je třeba je vyhladovět.

* Když vás dali k ledu, muselo to být pro vás hrozné. Byli jste činorodí, tvořili jste a plánovali. Najednou konec.

A taky jsme byli v nejlepším věku. Dva tři roky jsme psali do šuplíku, třeba knihu o Indonésii, která nedávno vyšla pod názvem Past na rovníku. Pak jsme to vzdali.

* Co jste dělali za normalizace?

Pustil jsem se do genealogie. Řekl jsem si, že budu jako pan Brouček cestovat do minulosti. To mi nemohou zakázat a nepotřebuji k tomu žádnou výjezdní doložku. Jirka dělal sadaře pod Strahovským klášterem.

* Proč jste se vlastně v roce 1950 vraceli?

Jirka musel na operaci zlomené ruky. Měli jsme tady zázemí, rodiny a lidi, kteří stáli za námi. Věděli jsme, že když se nevrátíme, tak to odskáčou. Pak jsme se dozvěděli, že se tady uzavíraly sázky, jestli se vrátíme.

* Co na vás při příjezdu zapůsobilo nejhůř?

V Tatrovce, kde jsme znali spoustu lidí, se soudruhovalo, samé čest práci, kamarádi se báli něco říkat -pojď se projít do lesa, říkali. Jako kdybychom spadli z višně do jiné ČSR.

* Když jste se vrátili, vyšla o tom zpráva dlouhá čtyři řádky. Ale vy jste se tehdy stali - použiji dnešní slovo - celebritami...

Myslím, že nevěděli, co s námi. Byli jsme podezřelí. Proč se vrátili? Jsou to špioni? Naše výhoda byla v tom, že tři roky jsme obden vysílali v rádiu reportáž a tiskli články. Rozhlas byl tím, čím je dnes televize. Lidé nás poslouchali. Jeden pán nám napsal do Bolívie dopis: Chlapi, už s tím přestaňte! Stará vás poslouchá, místo aby dělala večeři. Tak se rodila ta značka, Hanzelka a Zikmund...

* ... a splynula v jedno. I mně někdy splýváte. Znám vás dobře, ale občas řeknu Hanzelka, přestože myslím vás.

Slyším na oboje. I Jirka byl zvyklý, že ho oslovovali Zikmund.

* Chybí vám?

Samozřejmě. Bylo to ideální přátelství, které se klenulo přes dvě třetiny století. Věděli jsme, že by jeden pro druhého nasadil život.

Miroslav Zikmund a Jiří Hanzelka na své první cestě v letech 1947 - 1950Miroslav Zikmund a Jiří Hanzelka v roce 1993

* Žádná ponorková, ve vašem případě spíš automobilová nemoc na cestách?

To jsme si nemohli dovolit. Tohle se stává ve větších skupinách. Věděli jsme, že jeden bez druhého neexistujeme. Museli jsme vždy najít kompromis. Jediné, při čem jsme si vjeli do vlasů, bylo psaní reportáží. Ale řekli jsme si, že šavlování je ztráta času, tak jsme se dohodli, že komu se něco nelíbí, musí navrhnout dva způsoby řešení.

* Co vám ty roky cestování a psaní řekly o vás?

Když člověk cestuje, poznává sám sebe. Je to nastavené zrcadlo. Naučili jsme se skromnosti. Rychle zjistíte, že chodit s nosem nahoru se nevyplácí.

* Já myslím, že jste velký puntičkář, plánovač a detailista. A to vám přece úžasně pomáhalo. Ty cesty chtěly obrovskou kázeň a pracovitost.

To ano. Dokud nebyly napsané cestovní deníky, nešlo se spát. Každý nový zážitek přece přemazává ten včerejší. Museli jsme vést evidenci o fotografiích. Vždycky byli všichni překvapeni, že u každého snímku víme, kde a kdy byl pořízen, kdo na něm je.

* Takže určitě budete mít i spočítáno, v kolika zemích jste byl a kolik let jste strávil venku.

Na cestách jsem byl deset let, tedy deset let na kolech. A zemí bylo asi sto dvanáct. Ale to není důležité. Podstatné je, co z toho přivezete a uplatníte. Tedy jak to předáte jiným.

Zatím poslední cestopis

Umlčený cestopis Hanzelky a Zikmunda, který nemohl vyjít za normalizace, vyšel nedávno v nakladatelství freytag & berndt. Je to výpravná kniha reportáží a snímků z Indonésie, která se jmenuje Past na rovníku - Tajemná Indonésie I.

* A nepřejedlo se vám cestování? Máte ještě horečku, když se podíváte do atlasu?

Atlas je přece nejkrásnější četba! Té se nikdy nenabažím. Můžete nad ním snít a spřádat plány, říkat si, že tady jsem ještě nebyl, a když tam tedy budu, mohl bych se podívat ještě sem a sem...

* V sobotu vám bylo devadesát. Proč na vás ty roky vůbec nejsou vidět a proč vám přibývají s takovou důstojnou elegancí?

Vysoký věk není zásluha. Je to spíš dar od pánaboha nebo nějakého stvořitele. Je za tím genetický vliv, tatínek se taky dožil vysokého věku. Navíc se starám o zdraví. Cvičím, je tady zahrada, která má osm tisíc metrů, a na ní mám pět dobrých kamarádů - Kosu, Hrábě, Vidle, Krumpáč a Lopatu.

* A kam pojedete teď? Co máte v plánu?

To neprozradím. Jsem v tomhle trošku pověrčivý. Kdybych to řekl, tak se to nesplní.

* Ale pojedete někam, že?

Pojedu. To víte, že jo.

Miroslav Zikmund ve svém domě ve Zlíně. Právě oslavil 90 let

Nejčtenější

Máme plno, ale končíme. Stát zrušil rezervace a zavřel Richtrovy boudy

Zavřené Richtrovy boudy v Krkonoších (13.1.2019).

Na seznam zavřených krkonošských bud přibyla další položka. Státem vlastněné Richtrovy boudy nad Pecí pod Sněžkou od...

Mořský odliv odhalil vrak ponorky na francouzském pobřeží, je z ní atrakce

Vrak německé ponorky UC-61.

Na francouzském pobřeží poblíž Calais se od prosince objevuje vrak německé ponorky, který byl desítky let pohřben v...

Na Poštovnu dorazil jediný dobrovolník, i tak je bouda ze sněhu venku

Odklízení sněhu u Poštovny na Sněžce (17.1.2019).

Jen jeden dobrovolník vyslyšel už ve čtvrtek volání o pomoc z Poštovny na Sněžce. V bílé tmě a extrémním větru...

Cheopsovo Konopiště. Jak to opravdu vypadá u egyptských pyramid

Turisté se mohou kolem pyramid projíždět na koni, na velbloudu nebo v...

Turisté po nich lezou a tiše se to toleruje. Že by se však někomu podařilo přespat nahoře, je trochu přitažené za...

SLEPÁ MAPA: Tvrdá lekce zeměpisu. Najděte evropské řeky

Ilustrační snímek

Labe, Temže, Dunaj. Kdo by neznal názvy těchto významných evropských řek. Jejich královnou je jednoznačně Volha,...

Další z rubriky

„Moc nečum a upaluj.“ Rozpačité hledání jesenického Mrtvého muže

Vyhlídka Mrtvý muž

Jeseníky jsou plné tajemných míst. Patří k nim i jihovýchodní svahy hory Volyň, kde v hlubokých lesích uvádějí mapy...

Když odvaha zvítězí nad nudou. Nejlepší gastronomické zážitky pro rok 2019

Večeře v oblacích je již tradiční součástí pražského gastronomického podzimu....

Stále více lidí si do svých novoročních plánů zařazuje nejrůznější gastronomické zážitky. Nabídka je rok od roku...

Čtenáři iDNES.cz Česko znají. Kvízem prošly tisíce soutěžících

Pražský hrad - chrám sv. Víta. Ukázka z encyklopedie Český atlas

Vědomostní kvíz o památkách a zajímavostech Česka měl u čtenářů úspěch a ukázal, že Češi svou zemi znají. Na pět tisíc...

Najdete na iDNES.cz