Lesní komplexy západně od Tachova upoutají svojí jednolitostí již při pohledu na mapu – vypadá to trochu, jako když v dobách dávno minulých komunističtí kartografové záměrně „zamazávali“ terén, aby se případní narušitelé státních hranic neměli podle čeho orientovat. Jenže toto velké NIC je realitou. Tachovské pohraničí patří i dnes k nejodlehlejším a nejméně osídleným částem Česka.
Na rozdíl od doby, kdy hranici s tehdejším Západním Německem lemovaly ostnaté dráty a celá oblast byla uzavřena, dnes volnému pohybu nic nebrání a jde o území jako stvořené pro pravověrné turisty: je špatně dostupné dopravními prostředky, prakticky bez trvalých sídel – a hlavně krásné.
Po stopách někdejších skláren
Pěší okruh začínáme v osadě Stará Knížecí Huť, situované asi tři kilometry od německé hranice. Jde o nejzápadněji položené sídlo oblasti, které je ale pouhým torzem původní osady. Trvale tu dnes žije jen asi deset obyvatel, zatímco ještě mezi světovými válkami to bylo několik set.
I tak měla ale Stará Knížecí Huť (německy Alt Fürstenhütte) svým způsobem štěstí. Jiné podobné osady v okolí – jak se za chvíli přesvědčíme na vlastní oči – totiž zanikly docela. Jejich osud nalomil nucený odchod a vyhnání německého obyvatelstva, které tu tvořilo prakticky sto procent populace. Ranou z milosti pro vylidněné osady pak bylo zřízení hraničního pásma na přelomu čtyřicátých a padesátých let dvacátého století.
Smutný osud sídel a lidí v nich žijících dnes alespoň částečně vyvažují nádherné přírodní scenérie. Ke Staré Knížecí Huti přiléhá rozsáhlá paseka, kterou lemují nekonečné lesy. Do celku dobře zapadá i nově zbudovaný rybník a optimista by řekl, že snad i monstrózní budovy bývalé pohraniční roty západně od osady vlastně do prostředí svým způsobem patří.
K severu mířící zelená značka se brzy zanoří do lesa, ze kterého vyjdeme asi po dvou kilometrech v kotlině u Huťského rybníka. Jde o mimořádně malebný prostor působící dojmem místa opuštěného bohem i lidmi, nicméně nebylo tomu tak vždy.
Prostor někdejší osady Nová Knížecí Huť s Huťským rybníkem
Osada Nová Knížecí Huť (Neu Fürstenhütte) tu vznikla kolem sklárny založené počátkem osmnáctého století, na rozdíl od Staré Huti tu ale dnes nestojí žádné stavení. Najít tu byť jen pozůstatky po lidské přítomnosti dá práci, na torza zdí jsme narazili na okraji lesa pod výpustí z rybníka.
Od někdejší Nové Huti pokračujeme po žlutém značení, které časem opustí asfaltovou silničku, aby překročilo potok bublající nádhernou rašelinnou vodou a posléze mírně vystoupalo na mezilesní planinu. Na ní dříve stála další sklářská osada zvaná Zlatý potok (Goldbach). I tady je po původních domech veta, nicméně po stržení železné opony vznikla v úvalu na základech starých budov dvě rekreační stavení.
Objekt bývalé roty u Staré Knížecí Hutě
Hned za rozcestím se značení, teď už zelené, noří opět do lesa a mírně, leč vytrvale stoupá na vrch Havran (Rabenberg). Posledních několik set metrů vede po strmé panelové cestě, která vyústí na vrcholovou planinu (894 m) obdařenou rekonstruovanou vojenskou věží, která dnes slouží jako rozhledna.
Kam až oko dohlédne
Původní věž na Havranu byla zbudovaná v roce 1963 komunistickou pohraniční stráží za účelem radiového odposlechu. Podmínky pro to byly výtečné, vrch patří mezi nejvyšší v širokém okolí a leží jen 500 metrů od hranice. Poté, co zařízení pozbylo po roce 1989 smyslu, věž dlouho chátrala a hrozilo jí stržení. Díky nadšencům z místního spolku se ale demolici podařilo zabránit, naopak došlo k velkorysé rekonstrukci a věž slouží turistům jako rozhledna od roku 2014.
Rekonstruovaný úsek železné opony u rozhledny na Havranu
Za totalitního režimu byl Havran samozřejmě běžným obyvatelům nepřístupný a kdo ty doby nezažil, tak si dnes kousek od současné rozhledny může prohlédnout, jak v reálu vypadala „ženijně technická opatření“. Tak se v tehdejším úředním žargonu říkalo systému zátarasů lemující západní hranici Československa kvůli údajné ochraně vůči narušitelům. V lidovém podání ovšem zdomácněl spíše výraz „železná opona“ a ploty a ostnaté dráty měly ve skutečnosti bránit útěkům nespokojených občanů z komunistického státu.
Výhled z vrcholu věže ale dá na doby zlé zapomenout. Je totiž skutečně famózní a turisté jej ocení i proto, že silné zalesnění oblasti jinak moc šancí na daleký výhled do kraje neskýtá. Směrem na sever, na jih, na východ i západ se táhnou téměř nekonečné lesy, obzor obsáhne velkou část západních Čech včetně Slavkovského lesa i hřebene Krušných hor, výrazně vystupuje Přimda se siluetou hradní zříceniny. Nejbližší větší sídlo je necelých 10 kilometrů vzdálené bavorské městečko Bärnau.
Pohled z vrcholové plošiny obnovené rozhledny ale už říká něco jiného. Takto vypadá severní obzor s německým městečkem Bärnau a vrchem Dyleň (uprostřed v pozadí).
Vidět jsou odtud všechny výraznější vrcholy Českého lesa včetně tří, které byly, podobně jako Havran, v minulosti opatřeny odposlechovými věžemi: nejvyšší Čerchov (1042 m), dále Velký Zvon (862 m) a severně ležící Dyleň (940 m).
Dilemata historie
Modrá značka směřuje z Havranu jihovýchodním směrem povětšinou mírným lesním klesáním, částečně v trase někdejší železné opony. Na rozcestí U altánku vyměníme modrou za červenou, která nás posléze vyvede na další mezilesní mýtinu.
Okolí Celního potoka, který tudy protéká, patří k nejpěknějším místům trasy. Mírně zvlněnými loukami prolínají solitérní stromy, místo dýchá klidem a mírem. I tady ale bývalo v dobách minulých mnohem živěji než dnes, v osadě Stoupa (Alt Pocher), rovněž vzniklé v osmnáctém století kolem sklárny, žilo ještě mezi válkami přes sto padesát obyvatel. Na její existenci dnes upomíná jen pamětní kámen a informační tabule s několika historickými fotografiemi.
Po bývalé obci Stoupa (Alt Pocher) je dnes veta. Ale místo je to krásné.
Od bývalé Stoupy silnička mírně stoupá jihovýchodním směrem, z kraje lesa se otevře pohled na rozptýlené osídlení za hranicí v Německu. A obrázek turbulentních dějin dvacátého století, které touto krajinou procházely, dotvoří pietní místo vpravo od cesty těsně před tím, než silnička vyústí na planinu kolem Staré Knížecí Huti.
Malý památník tu připomíná 37 obětí pochodů smrti. Těla těchto lidí, kteří přišli o život během nucených přesunů z nacistických koncentračních táborů, zde byla narychlo pohřbena v dubnu roku 1945.
Může se hoditOkruh Českým lesem Praktické informace V oblasti není žádná možnost ubytování, pokud tam chcete strávit noc, musíte se spolehnout na vlastní spacák a stan. |
