Zdá se to tak neskutečně jednoduché, a přece jsme to už všichni zažili. Přecenili jsme síly své, partnerky, přátel či dětí. Možná ještě častěji než obyčejným výletníkům se to paradoxně stává těm sportovnějším.
Někdy je hranice mezi "jenom" náročným výletem a těžkou dřinou velmi tenká. Stačí nějakých šest kilometrů navíc, jeden nepříjemný kopec, a je zle. Nikoho to už nebaví a únava je taková, že se už druhý den nikomu nechce do sedla.
Řekněme si pár základních rad, co udělat a na co si dát pozor, aby výlet byl výletem, po jeho skončení nám zůstal úsměv na tváři a druhý den jsme mohli znovu v klidu naskočit do sedla či jít do práce.
1. Jede se podle nejslabšího
Když nás jede více, vždy a bezvýhradně se přizpůsobíme tomu nejslabšímu. To znamená, že podle něj vybíráme délku trasy, její profil a volíme tempo.
Kdo se s tímhle hned na začátku nesmíří, nepatří do party. Zde je malý návod pro ty, kterým taková představa připadá nesnesitelná.
Můžeme kolem pomalejšího zbytku party takzvaně kroužit - dáme si ostřeji každý kopec, na jeho vršku počkáme, nebo se dokonce obrátíme a jedeme těm pomalejším vstříc. Máme tak z jednoho kopce rázem dva.
Nebo můžeme pomalejším - budou-li souhlasit - pomáhat na trati a tlačit je třeba do kopce. Uvidíte, jak to i velkým sportovcům dá pěkně zabrat. Také se můžeme rozdělit, nejlépe na závěru výletu, a jet prodlouženou variantou.
Nikdy však nezapomínejme na to, že je hrozně nepříjemné, když někdo ve skupině pořád popohání ostatní, neustále zvyšuje tempo a všem ujíždí.
2. Uměřená délka trasy
Trasu bychom měli vybrat tak, aby nebyla zbytečně dlouhá. Moudří plánují tak, že vždy začnou krátkou variantou a v jejím průběhu - podle nálady a zbylých sil ostatních - nabídnou její případné prodloužení.
Je mnohem lepší trasu uprostřed nebo v druhé půlce trochu protáhnout než se od začátku modlit, zda to všichni v pohodě zvládnou, případně už koukat na otrávené a znavené obličeje.
Velmi přitom záleží i na profilu trasy. Pokud je rovinatý a jede se po tvrdých cestách nebo silničkách, pak se ujede v pohodě mnohem více, než když máme před sebou jedno stoupání za druhým.
Vím, že teď ode mne čekáte ty kilometry - kolik tedy? Odpovídá se na to hrozně těžko. S dětmi na menších kolech bychom neměli plánovat výlet delší než 30 km. Pro velkou různorodou partu by to neměla být trasa delší než 50 km.
Jen zdatní a pravidelní cyklovýletníci mohou od začátku plánovat denní trasy měřící 60 km a více.
3. Přiměřený profil
Zkušené výletníky zajímá profil trasy často více než počet kilometrů. Jsou to totiž především kopce, které berou cyklistům dech a síly.
Padesát kilometrů v Krkonoších je zcela jiná disciplína než stejná délka podél Labe. První výlet pojedete celý den a v cíli toho budete mít plné zuby. Druhý bude i s hodinovou přestávkou na občerstvení trvat čtyři hodiny.
Zejména začátečníci nebo jen občasní cykloturisté by proto neměli vybírat náročné horské výlety, ale zůstat v údolích nebo si naordinovat jen menší a kratší kopce.
Na druhé straně si přiznejme, že pořádná stoupání jsou kořením cyklistiky. Čím by byla Tour de France bez pořádných kopců? Zdatní cykloturisté proto musí kopce vyzkoušet.
Zařadit si během několikadenního cyklopobytu jednu "horskou etapu" určitě stojí za to a všichni na ten zážitek budou dlouho vzpomínat. S profilem ovšem úzce souvisí i náročnost terénu.
Cyklovýletníci s trekkingovými a crossovými koly zůstanou raději na asfaltových silničkách a zpevněných cestách. Extrémní terény jsou pro experty na horských kolech, kteří se tam rádi mučí a metají nezřídka salta přes řídítka.
4. Rozumné tempo
Jaké tempo zvolit? To je alfa a omega výletu. Opět platí, že se řídíme podle nejslabšího, ale určitě by tempo nemělo být zoufale pomalé, nebo naopak příliš zběsilé.
Vyplatí se dát si prvních pět pomalejších zahřívacích kilometrů. Trochu se rozhýbat, rozdýchat a trochu zrychlit, teprve když vidíme, že jsou všichni v pořádku.
Je fajn, když výlet ubíhá, v jeho druhé polovině si pak můžeme dát pořádný oběd nebo nějaké to koupání a v závěru zvolnit a už jen tak klidně točit pedály a těšit se na večeři.
5. Správné načasování
Je rozumné začít výlet raději časně, než se pak mučit tím, zda to stihneme domů za světla. Prostě je lepší dojet trochu dříve a ještě se třeba vykoupat než pozdě a dělat si nervy.
Ale věřte, že výjimečně, když je pěkné počasí, není nad to, začít výlet pozdě po obědě a dojíždět za vlahého soumraku.
6. Přestávky a odpočinek
Na kole musíme umět i odpočívat. Je báječné zařadit občas přestávku zpestřenou výhledem do kraje, prohlídkou zajímavého místa nebo malým občerstvením.
Je však příšerné, když se zastavuje každý druhý kilometr, skáče se do lesa na borůvky a houby nebo do rybníka na koupání. To už pak není cyklovýlet, ale potrhlá jízda kolem chalupy.
7. Vhodné oblečení a občerstvování
Před výletem bychom vždy měli vyjít ven a podívat se, jak je, a zajímat se o předpověď počasí. Podle toho se oblečeme, případně si s sebou vezmeme náhradní oblečení. Ve výbavě každého cyklovýletníka by neměla chybět slabá větrovka nebo pláštěnka.
A nezapomeňme na základní pravidlo Tour de France. Už jste si všimli, co si cyklisté cpou pod dresy před dlouhými horskými sjezdy? Obyčejné noviny. Noviny jsou poslední záchrana, když nám bude zima.
Pokud víme, že na trase budou restaurace či stánky s občerstvením, stačí mít s sebou dvě tatranky, banán, případně jablko.
Ale hlavně pití. Každý výletník by měl mít s sebou dostatek pití a včas si ho doplňovat. Nejlepší je obyčejná voda, voda s colou, případně nějaký iontový nápoj.
Pro pořádný výlet je dobré mít s sebou litrovou láhev. A během jízdy, zejména když je teplo, častěji upíjet. Nezapomeňte, když dostanete žízeň, znamená to většinou, že už pijete pozdě.
