Ulicemi proudí dav. Směrem k tržišti houstne, zástupy před čelním sklem se otvírají pomalu. Na dekách nebo pultech z podepřených prken obchodníci nabízejí cokoli, vejce, maso, zeleninu, ale také náhradní díly do volkswagenů. Stará žena se šátkem na hlavě vykulí oči a dlaněmi si skrývá tvář, nechce se fotit. Mezi přístřešky leží hromady odpadků, tam, kde nefungují suché toalety, tečou po zemi splašky.
Žena s igelitovou zástěrou a džínovým kloboučkem kope zapáchající kanál, z nějž se směrem k tržišti rozlévá cosi zkaženého. Mezi chatrčemi se potlouká partička mladíků. "Jestli hledají práci? Kdepak, to už dávno vzdali," vysvětluje řidič. "Koupí si krabici marihuany a mají vystaráno. Trávu tady kouří skoro každý. To víte, občas si taky dám."
Smrt z řeky
Loni v Alexandře řádila cholera. Zabila přes sto lidí. Vláda rozhodla o nuceném přesídlení postižených oblastí kolem kontaminované řeky protínající město, ale obyvatelé se vzbouřili. I když policie do demonstrantů vystřílela stovky gumových projektilů, se starousedlíky nepopohnula. Dobrovolně dali přednost jisté nouzi před nadějnou nejistotou.
Alexandra vznikla v roce 1912 pro pár desítek tisíc obyvatel, dnes v přelidněné čtvrti bydlí skoro dva miliony, ale přesné číslo vám s jistotou nikdo neřekne. Ani úřady nemají přehled o tom, kolik zde bydlí lidí. Ve většině turistických průvodců Alexandru nenajdete, a když, tak vždy ve spojení s jasným sdělením: Zapomeňte na dobrodružství, Alexandra není vhodným místem pro návštěvu.
Proč? Bílí obyvatelé země se sem bojí, nikdy by sem nevkročili. A naivní turisté mohou přijít o věci dokonce ve zdánlivě klidném centru, které dosud neztratilo původní lesk. Proč by tedy riskovali v oblasti, kde někteří lidé nemají na chleba? Dostat se do Alexandry a vidět bídu na vlastní oči je takřka nemožné.
Zakázané město
Bělocha nepřemluvíte. "Do slumů? Ehm... zrovna nemůžu," omlouvá se taxikář, potomek nizozemských přistěhovalců. Spíš než neochota zní z jeho hlasu strach. "Moment, možná bych o někom věděl. Zeptám se," dodává. Za pár minut na parkoviště před hotelem přijíždí bílý mikrobus s černým řidičem. "Já jsem pídžej," představuje se ochotný taxikář z kmene Zulu pouze iniciálami P. J. Za prohlídku Johannesburgu žádá hodně. "Tři sta sedmdesát randů, navrhne. V přepočtu jeho honorář činí 30 dolarů, tedy něco přes tisíc korun. Nesmlouváme, není na výběr. Buď, anebo...
Špína, strach a chudoba
Nastupujeme, řidič do pravých dveří jako v Anglii. "Znám město, ukážu všechno," vysvětluje a automaticky spouští naučený výklad o historii Johannesburgu. Při otázce na slumy se zastaví. "Jés, dóóóbře," zahlaholí a v jeho očích zazáří plamínky. Může se před cizincem blýsknout něčím nevšedním.
Po deseti minutách jízdy se nad dálnicí objeví vybledlá cedule s nápisem: Alexandra Exit 500 m. "Zapni si pás, tady budou poldové," radí a sám si zaklapne přezku. U vjezdu do chudinské čtvrti hlídkuje pět vozů. P.J. mávne na jednoho policistu, aby nás ušetřil kontroly. Za mostem se otvírá pohled na Alexandru, která leží po stranách táhlého údolí řeky Jukskei. Plechové střechy obydlí se v poledním slunci třpytí jako malá zrcadla. "Tyhle postavila vláda pro účastníky Afrických her v roce 1999," ukazuje průvodce na jednoduché zděné domky. "Teď tu bydlí domorodci, ale jen ti šťastnější," podotýká.
Má pravdu. Odtud dál se rozkládá osmisethektarový svět chatrčí, špíny a strachu. Alexandra je ghettem chudáků. Mnozí se musí spokojit s kusem hadru nad hlavou, v lepším případě stropem ze starých prken. Tady se rodí nejzoufalejší zločinci země. Nemají co ztratit, nemají majetek, neznají slitování. Stejně jako většina zdejších obyvatel vyrostli na ulici. "V Alexandře je největší procento rodičů, kteří zneužívají vlastní děti," utrousí P. J.
Ven z auta? Nikdy!
"Nevystupuj, za žádnou cenu nevystupuj," upozorňuje řidič, když krokem míjíme provizorní, nezastřešenou autoopravnu. Servisman vaří výfuk, za ním pod plechovým krytem sedí pět mladíků. Vypadají zlověstně, jeden se při pohledu na dlouhý objektiv probírá z letargie, zvedá se, jde k autu. Co udělá? Něco vykřikuje, mává rukama. "Klid," ujišťuje P. J. Skrz otevřené okénko si s mladíkem vyměňuje věty v nesrozumitelném jazyce zulu. "Všechno je OK," říká. "Mají svou hrdost, nechtějí, aby si je fotil cizinec," odpovídá na otázku, kolik randů by překonalo jeho nechuť k pózování.
Ve dvacetimetrových intervalech lemují ulici stany nebo drobné přístřešky s holičstvím. Na neumělých cedulích visí ceníky; vousy tu oholí za dva randy (osm korun), hlavu za pět (deset korun), tedy za stejnou cenu, kterou člověk zaplatí za denní porci trávy. Z temného stínu mezi svázanými hadry zasvítí bělmo, strašidelně. Z očí do očí na vás hledí černoch jako hora. Je zle. Teď už P. J. vystupuje.
Ostrá přestřelka slov trvá asi minutu dvě. Možná, že je lepší nerozumět tomu, o čem se baví, ale z hrozivého mraku nakonec nezaprší. Díky bohu. "Díky P. J." Jak se vlastně jmenuješ? "Lovemore Mulaudzi, P. J. je jenom přezdívka, kterou říkám cizincům. Dobře se pamatuje," směje se společník.
Třebaže už mu je skoro pětatřicet, bydlí stále s rodiči ve čtvrti Soweto. Soweto není tak chudé jako jako Alexandra, ale i tak se ve zdejších tří- až čtyřpokojových domcích tísní příslušníci tří i čtyř generací. "Bydlení je drahé," stěžuje si Lovemore, který nemá ani na to, aby se oženil. "Otci své dívky bych musel zaplatit lobolu, tedy věno ve výši ceny dvanácti krav," vysvětluje a výměnou chce vědět, co se stalo s československým fotbalem. "Aha, takže teď už není Československo?" ujišťuje se. "To je škoda."
Zastavujeme na křižovatce. Přecházející dívky se před ostrým sluncem skrývají v chladivém stínu rozevřených deštníků. Mají dobrou náladu, smějí se. Stejně jako kluci v plechové boudě telefonní stanice, kteří před objektivem radostně skotačí. "Vidíš, i tady jsou lidi různí," říká Lovemore.
Luxus za oponou
Pouhý kilometr od okraje Alexandry leží pozemky jihoafrické honorace. Luxusní vily chrání před možnými útočníky vysoké betonové zdi s ostnatým drátem pod napětím, jejichž bezpečnost před některými domy zesilují příslušníci ochranky. V jedné z rezidencí paradoxně bydlí i Nelson Mandela, bývalý bojovník za rovnoprávnost.
Pěšky sem nikdo nechodí, majitelé továren a velkých firem se po městě pohybují zásadně autem. "Mají strach, bída a bohatství leží příliš blízko u sebe," konstatuje řidič a stáčí vůz směrem k centru. Střed Johannesburgu stále září okázalým luxusem. Ale jen na první pohled. Mnohé z firem, které zde sídlily, v posledních letech opouštějí moderní mrakodrapy a stěhují se do bezpečnějších oblastí na severu města. I centrum totiž zachvátily kriminální živly ze slumů.
Všechny turistické průvodce nabádají ke zvýšené obezřetnosti. Místní policie nedokáže zabránit ozbrojeným přepadením, která se čím dál častěji stávají i za bílého dne. Zhruba pět set metrů od Nejvyššího soudu leží nejkurióznější lékárna Jižní Afriky. Šamani a čarodějové připravují své tajemné lektvary pod dálničním mostem na holé zemi.
Z nasekaných kořínků, rozemletých kostí a nalámaných bylinek vaří tajemné masti a lektvary, které léčí neduhy, na než moderní medicína nestačí. Prý. "Jednou mi spravili zuby. Dali mi vypít nápoj, po němž se mi vydrolil kaz," říká Lovemore, jehož chrup by mohli evropští dentisté ukazovat jako odstrašující případ.
Rasismus je pořád problém
Do centra Lovemore nejezdí dlouho. Ještě před několika lety by si před návštěvou musel dojít na úřad pro povolenku, která by mu za pět hodin opět vypršela. "Stačilo, aby mě tady policie načapala po skončení lhůty a šel bych do vězení," vzpomíná na skalní období apartheidu. "Vidím to, jako by to bylo včera, když do nás v roce 1976 stříleli," popisuje události z povstání studentů, kteří se dožadovali výuky angličtiny na černošských školách. "Angličtina byla pouze pro bělochy, nám nechali afrikánštinu, ale lepší zaměstnání jsme bez angličtiny nesehnali," říká.
V Sowetu, kde Lovemore vyrůstal, zásahové jednotky zastřelily při demonstracích 176 lidí, nejmladšímu bylo 13 let. "Rovnost? Rasismus zůstal i po změně režimu v roce 1994," říká. "Nedávno nás bílí vyhodili z baru. Řekli, že dovnitř můžou jenom členové klubu, ale když jsme se ptali na podmínky, vysmáli se nám, že jsme černoši," říká a ukazuje zaťatou pěst.
ALEXANDRA
Chudinská čtvrť Alexandra je největším semeništěm kriminality v Johannesburgu. Dva miliony obyvatel žijí v divokých chatrčích, většina z nich nemá práci a obživu nachází na ulicích. Loni zde zemřelo 100 lidí na malárii, která se šířila ze znečištěné řeky Jukskei. Vláda rozhodla o přemístění části obyvatel a o stržení chatrčí přilehlých k řece, ale starousedlíci s e buldozerům postavili na odpor. O přesídlení úřady definitivně rozhodly letos v lednu. Téměř milion alexanderských rodin najde během sedmi let nový domov. Bude lepší?
 Peníze nemají, zato hrdost by mohli rozdávat. Takoví jsou lidé ze slumů. |
