Proměnu, k níž docházelo na kukuřičném poli, zaznamenal jako první farmář Dionisio Pulido krátce po Vánocích v roce 1942. Vysázené rostliny chřadly bez ohledu na to, kolik vody jim dopřál. Pak se ve studních začala ztrácet voda. Místu se prý také začali vyhýbat ptáci, psi tu vyli dlouho do noci.
Postarší bohabojní občané vesničky San Juan Parangaricutiro, která se nachází dvacet kilometrů západně od města Uruapan, tehdy hovořili o kletbě, zlých znameních a blížícím se konci světa.
Měli svým způsobem pravdu. Dne 20. února 1943 začala na kukuřičném poli vyvěrat ze země nová sopka. Zprvu nenápadně, trhlinou v zemi, z níž se utvořil kráter. O dva dny později už o sobě ale dala vědět mnohem bouřlivěji.
 |
Říká se, že první velkou erupci ohlásilo dunění pod povrchem půdy a chvění země, při němž se roztančily a rozezněly všechny zvony v kostele. Jejich zvuk obyvatele probudil a dost možná zachránil před první ničivou masou sopečných pum. Struskový kužel sopky z kráteru totiž rostl bleskovým tempem, které umocňovaly výrony žhavé lávy, vulkanického popela a vyvržených kamenů. Z roviny někdejšího pole za vesnicí doslova před očima zděšených lidí vznikal kopec vysoký několik desítek metrů.
Sopka bere vše
Popis toho, jak vlastně vzniká sopka, doložil osobně farmář Dionisio Pulido. V poledne 20. února 1943 společně s rodinou obdělával pozemek, připravovali jej na jaro. Náhle se země v blízkosti vyboulila směrem vzhůru a vytvořila trhlinu o průměru 2 až 2,5 metru a délce 50 metrů. „Slyšeli jsme syčivé zvuky, z rozpraskané země unikal kouř, který byl cítit jako zkažená vejce. Během několika hodin se trhlina vyvinula v malý kráter.“ Pulido měl tehdy co dělat, aby zachránil svou rodinu a varoval vesničany.
Vesnice San Juan Parangaricutiro stála necelé dva kilometry od nově se utvářejícího jícnu. Místní obyvatelé na nic nečekali a během následujících hodin vesnici ve spěchu opustili. Celkem 1 895 lidí za sebou zanechalo celý svůj nemovitý majetek, aby si zachránili holou existenci.
Postup lávového pole byl naštěstí pomalý. Všech 1 895 obyvatelů se dokázalo evakuovat.
Nejmladší sopka známého světa – pojmenovaná Paricutín – zatím nemilosrdně úřadovala v okolní krajině. Lávová pole se valila přes silnice, zahrady, pole a domy.
Láva postupovala pomalu. Vulkán postupně překryl plochu 25 kilometrů čtverečních vrstvenou krustou a pohltil dvě vysídlené vesnice. Trvalo rok, než láva dosáhla až ke kostelu v již opuštěné vesnici San Juan Parangaricutiro, jehož zvony poprvé varovaly obyvatele. Rozžhavená hmota postupně obtékala schodiště a stěny dómu, roztavila hřbitovní zeď, přetekla přes hroby.
Zrození vulkánu krok za krokem
Během několika měsíců se sopka Paricutín vytáhla erupcemi do výšky 336 metrů, a přirůstala až do roku 1952, kdy její kužel čněl 424 metrů nad okolní krajinu. Tehdy se růst konečně zastavil. Vulkán se uklidnil a nyní je považován za dormantní. To znamená, že sopka je sice aktivní, ale spící, a nehrozí tak bezprostřední riziko výbuchu.
Paricutín se za devět let svého soptění stala nefalšovanou vědeckou senzací. Pro badatele – geology, geofyziky a vulkanology – se tu nabízela unikátní příležitost pozorovat zrod sopky krok za krokem. V novodobé historii se taková příležitost nabízela vlastně poprvé.
Vědci tu pořídili tisíce vzorků, mapovali a zakreslovali. Taková dokumentace má nedocenitelnou hodnotu pro předpovídání chování dalších sopek ve světě. Dvěma zničenými mexickými vesnicemi se tu platilo za informace, které jednou mohou zabránit zničení stovek dalších.
Kostelní věž jako maják naděje
Filmová kuriozitaHistoricky výpravný snímek Kapitán z Kastilie, natočený v roce 1947, českého diváka nejspíš nezasáhl. Kromě hereckých výkonů je jeho nezamýšlenou zajímavostí, že ve finálních scénách na pozadí záběrů doutná probouzející se Paricutín. To ve scénáři nebylo. |
Lidé z vulkánem zasažené oblasti byli přesídleni do nově vystavěné vesnice, jež dnes stojí prakticky na předměstí Uruapanu, druhého největšího města státu Michoacán. Své sídlo pojmenovali stejně, San Juan Paragaricutiro, jen k názvu přidali Nuevo – nové. Jako symbol nového počátku.
Jejich stesk po původní vesnici ale ještě nevyprchal. Teď, když už je bezpečné vydat se k Paricutín, podnikají pravidelné výroční poutě na místo katastrofy.
Z vesnice San Juan Parangaricutiro nezůstalo kromě kostela nic. Vše překrylo lávové pole.
Věž kostela se zvony, které je varovaly, totiž zůstala i po devíti letech otřesů a soptění stát nehnutě na svém místě. Láva se obdivuhodně vyhnula hlavní chrámové lodi, a ponechala relativně netknutý i oltář.
Kostel je napůl pohřbený ve ztuhlé lávové hornině a za ním se v pozadí tyčí mohutný struskový kužel Parícutin. Je to jediné, co z vesnice zbylo. Hluboce věřící obyvatelé původního San Juan Paragaricutiro v tom spatřují neklamné znamení boží vůle, a nachází tak jisté vnitřní smíření.
V roce 1997 byl kužel sopky vyhlášen jedním ze sedmi přírodních divů světa. Výstup na sopečné úbočí, spojený s prohlídkou kostela v lávovém poli, je dnes ponurým magnetem turistů. Ale také hlavním zdrojem příjmů z cestovního ruchu celého regionu.
