V souqu seženete cokoli
Jsme v části souqu (souq=arabsky trh pod širým nebem) s textilem. K mání jsou jehly, barevná klubka s nitmi i hotové látky. Stačí ujít pár desítek metrů a obchůdky s pečlivě poskládanými látkami nahrazují staré garáže, ze kterých se valí kouř a ozývá řinčení kladiv, dopadajících na rozžhavený kov.
Stejně jako před staletím i dnes upocení a od sazí černí kováři zpracovávají v pecích železo a své výrobky pak vystavují přímo před dílnou. Člověk má pocit, že navštívil vesnici, kde vymřeli všichni kromě kovářů. Zvuky kladiv však po chvíli chůze přehlušuje řezání pil. Hromada tlustých špalků dává tušit, že jsme na trhu se dřevem, a jakoby mávnutím kouzelného proutku jste zase v úplně jiné vesnici.
Čím blíže středu Mediny, tím užší jsou uličky a tím více lidí jimi proudí. Některými postranními odbočkami z hlavní ulice, vedoucími Bůh ví kam, stěží projde jedna osoba. V průvodci se snažím aspoň přibližně určit, kam jsme to vlastně zabloudili.
Padli jsme do léčky obchodníka s koberci
"Odkud jste? Hledáte mešitu? Já vám ji ukážu." "Díky, nepotřebujeme průvodce", snažím se odpálkovat dotěrného chlapíka. "Nejsem průvodce, kamaráde, pojďte za mnou, je tady kousek."
V neblahém tušení, co se bude dít dál, následujeme našeho nového "kamaráda". Během dalších 10 minut sedíme chtě (Jana) nechtě (já) v obchodě koberců. Přeci bychom neodmítli návštěvu toho zaručeně nejlepšího obchodu s koberci v celém městě. Alespoň náš "kamarád" to o něm tvrdil.
Obchodní rituál
Začíná tradiční rituál, kterým si projde snad každý návštěvník Maroka. Prvním krokem obchodníka je navodit příjemnou atmosféru. Jsme posazeni na pohodlnou pohovku a bavíme se o tom odkud jsme, kde jsme již byli, jak dlouho cestujeme (předpokládám, že proto, aby si udělal představu, kolik financí nám ještě zbývá).
Přichází krok druhý - před nás jsou pokládány nejrůznější typy koberců a prodejce vysvětluje odkud pochází, z čeho se vyrábí, k čemu slouží, a podobně. Asi jediná užitečná věc za celou dobu strávenou mezi čtyřmi zdmi ověšenými koberci. Před třetí a poslední fází - prodejem - je nám donesen šálek horkého čaje, čímž je zajištěn dostatečný čas pro smlouvání.
Obchodník se ptá, který z koberců se nám líbí nejvíce. Jana ukazuje na jeden z nich. Ostatní kousky jsou uklizeny zpět do regálu. Rychle usrkávám čaj, abych už mohl vypadnout. Obchodník začíná polemizovat o ceně. V duchu oceňuji dokonale promyšlenou taktiku marockých obchodníků. Dalších 10 minut se snaží spolucestovatelku přesvědčit o nízké ceně a výborné ruční práci odvedené na koberci. Nikde jinde v Maroku prý nejsou tak kvalitní koberce, v Marakeši nepoužívají přírodní barviva a ve Fesu, tam je to zas příliš turistické, takže ceny jsou nadsazeny.
Připadne mi to už moc otravné. Mířím nekompromisně k východu, děkuji za pohostinnost a ještě dalších pár metrů za sebou slyším: "Kolik by jste dali, pro vás polovina ceny, počkejte mí kamarádi!" Už nikdy více, říkám si, když zase v klidu bloudíme Medinou.
Proslulá medersa - Bou Inania - je oázou klidu
Školu teologie a muslimského práva - medersu - jsem si představoval jako velkou budovu uprostřed náměstíčka, kterou nelze přehlédnout. Ve skutečnosti jsme kolem ní prošli několikrát, než nás její hlídač doslova vtáhl dovnitř s tím, že to je ona - Bou Inania.
Dřevěné, krásně zdobené dveře vedou do malého dvora, jehož zdi jsou zdobeny mozaikou - zellijem, jedním z tradičních marockých umění. Islám zakazuje zobrazení jakýchkoliv živých bytostí, a tak mozaika na zdech tvoří nádherné abstraktní tvary plné oku lahodících barev.
Horní část zdí je tvořena vyřezávaným olivovým dřevem a jediný strop byl sestrojen z cedru. Hluk, na který jsme si téměř zvykli z ulic Mediny, nahrazuje příjemné ticho. Spolu s dalšími turisty obdivujeme dílo dokončené ve 14. století za vlády Merenidů.
Turisticky nejzajímavější Medina
Medina (="stará část") je pro turisty nepochybně nejzajímavější částí každého města. Bývá obklopená hradbami, které kdysi sloužily jako obrana proti případným útočníkům, dnes jsou spíše pomyslnou hranicí Mediny. Do jejích útrob se lze dostat branami, které jsou obvykle pěkně zdobeny a znázorňují sílu a bohatství sultána.
|
V některých oblastech Maroka je negramotnost mužů přes 60% a žen dokonce kolem 80%. |
Každá brána má své jméno, a protože islámský překlad brány je "bab", můžete se setkat s názvy Bab el-Jedid, Bab Tizni, a podobně. Obzvláště pro jedince s omezeným orientačním smyslem jsou dobrým pomocníkem, místní sice neumějí mnohdy číst ani psát, spolehlivě vás však nasměrují k nejbližší bráně.
Mimo Medinu mají větší města typicky také Ville Nouvelle (="novou část") s moderními obchody, hotely, rezidencemi a domy. Najde se tam také levné ubytování (hostely), my jsme ale dávali přednost zásadně hostelům v Medině. S trochou štěstí tam tekla teplá voda (spíše jsme ale byli rádi, když tekla alespoň studená), pokoj byl dostatečně velký, aby se tam vmáčkla postel (zapomeňte na noční stolek a další nepotřebná hebla), a v noci se švábi proháněli v sousedově pokoji a ne v našem. Rádi jsme si na "marocký komfort" zvykli, navíc to má člověk do centra Mediny pár kroků a nemusí složitě přejíždět autobusy nebo taxíky.
Nakládání hlav rebelů do soli
Není výjimkou narazit na Mellah - židovskou čtvrt. Slovo Mellah znamená v arabštině sůl a podle jedné z legend se takto židovská část města jmenuje díky práci, kterou měli za úkol Židé vykonávat - totiž nakládat hlavy rebelů a kriminálníků v soli předtím, než byly pověšeny na brány a zdi hradeb.
|
Trochu historie na závěr |
|
Meknes je jedno ze čtyř královských měst Maroka. Bylo založeno v desátém století berberským kmenem Meknassis. Slávy se mu dostalo za vlády Moulay Ismaila, druhého sultána Alwiteské dynastie (vládnoucí dodnes). Ten si ho zvolil jako své královské město a během 55 let vlády vystavěl obrovský komplex několika paláců. Ismail byl jedním z mála marockých sultánů, kterému se podařilo ovládnout celé území Maroka, ale také panovník proslulý svou krutostí. Není známo, kolik krve bylo prolito během oněch 55 let, ale jen pod jeho rukama prý padlo na 30 tisíc poddaných, kteří se mu znelíbili, nebo nepracovali dost tvrdě. Připadalo mi, že oproti ostatním marockým městům si Meknes zachovalo svou původní tvář a nepodlehlo vlivu turistů. Lidé nebyli otravní jako například ve Fes a nikde jinde už jsem neměl ten pocit "několik století zpět" při bloudění trhy. |
 Trh s textilem v Meknes |
 Ulice ve staré části města |
 Medresa Bou Inania |
 Jedna z bran mediny a muž v typickém obleku. |
 Detail zellije v medrese |
