Ale po pořádku, nejdříve jsme dojeli do civilizace.
Tady je civilizace!
"Pane řidiči, prosím váš průkaz. Kde máte boty? Koukejte se obout, tohle je civilizovaná země," na oko se čertí černý policista v bílé uniformě, když vidí Dana řídícího bez bot.
"Víte, kolik se jezdí v obci?" Pohotově odpovídáme, že padesátkou a poukazujeme, že máme pásy a připravujeme dokumenty. "To ano, ale tady v téhle třicet," mrká na nás ruka zákona a ukazuje ruční radar.
"Kam jedete? Do Zambie? Tak to máte ještě dlouhou cestu, dávejte na sebe pozor a na značky taky. Happy safari! (šťastnou cestu)" mává na rozloučenou. "A jestli jedete pod Kilimandžáro, tak je nejlíp vidět ráno," přidává radu a staví další auto. Po keňských policistech v civilu a s kalašnikovy je to v Tanzanii příjemná změna.
Kilimandžáro, nejkrásnější je po ránu
Baobaby se zlobí
U národního parku Tarangire končí asfalt. Nejkratší cesta k jihu nevypadá dobře. Od hranice se Zambií nás dělí stovky kilometrů a podle mapy velká část z nich bez asfaltu. Zkoušíme první kilometry - díry, bahno a kameny… Vzpomínky na boj s necestami Keni jsou ještě příliš živé a tlačí nás čas.
Otáčíme a na Zambii jedeme oklikou, zajížďka slabých 500 kilometrů. Jako kdyby vám poradili, ať jedete do Brna přes Vídeň, že tam bude asfaltka. Vyplatilo by se jet i přes Budapešť, perfektní silnice stála za to. Kolem se potulují žirafy, sloni a podřimují lvi.
Vjíždíme do mlžných hor. Do údolí baobabů. Podle legendy jsou to rozzlobení bohové, kteří byli za trest připoutáni k zemi. Mohutné kmeny se zlobně klikatými rozpaženými větvemi skutečně působí zlověstně. Zhmotnělá důstojnost.
A zřejmě se stále zlobí. Viditelnost v noci padá na pár metrů, z mlhy se stále častěji vynořují převrácené kamiony, auta, která sjela ze silnice do lesa nebo do strží. Ráno moc změn nepřináší, k mlze se přidávají ostré serpentiny. Mezi baobaby se povalují rozbité náklaďáky a pospávají paviáni.
Jeďte s Bohem
Zambijská hranice připomíná hodně, jen ne organizovanou instituci. Co potřebujeme za dokumenty, nám nikdo není schopný vysvětlit. "Jsem hlídač, dej mi pět tisíc," strká hlavu do okénka jeden. "Jsem manažer, všechno za vás vyřídím, dejte mi peníze předem," zkouší druhý.
"Nekomunikujte s neautorizovanými osobami", hlásá cedule nad nimi. Ale jak poznat ty autorizované?
Když chceme zaplatit silniční daň, úředník autoklubu nám beze slova podává naše papíry zpátky a zamyká kancelář. Všechno ostatní máme, jenže dveře se neotevírají, klepeme, voláme, nic! Chybějící papír nás nechává uvězněné mezi dvěma hranicemi.
"Jestli chcete dál, musíte počkat do rána," vysvětluje u závory dvoumetrový chlap kontrolující právě placení silniční daně. "Nebo vy zaplatíte mně a já vás pustím," pomrkává a ukazuje potvrzení projíždějícího tiráku, který zaplatil 300 dolarů.
"Jenže my nemáme na to, abychom platili na každém checkpointu," namítáme. Chlap se rozesměje, a nastavuje pěst k pozdravu: "Víš co? Tak vezměte auta a jeďte, Bůh s vámi!" Nevěříme, ale když opravdu zvedá závoru, projíždíme.
Pro hrst dolarů
trabantem AfrikouNavštívené země: Německo, Rakousko, Itálie, Tunis, Libye, Egypt, Súdán, Etiopie, Keňa, Tanzanie, Zambie |
Dojem doplňují checkpointy, na kterých vojáci zkouší, co si mohou dovolit. "Máme hlad, dáš nám peníze? Nedáš? Nevadí, my máme času dost," a spokojeně posedávají na závoře. Nakonec se spokojí s balíčkem sušenek.
Divoký západ na divokém jihu
Kadeřnictví je tu velmi populární podnik
Když narazíme na městečko, předvádí nám westernové domky s ručně malovanými vývěsními štíty. V žádném nesmí chybět bar, banka a bordel. Ve většině ale chybí benzin. Jezdí tu jen dieselová terénní auta a náklaďáky. Na jejich řidiče jsou orientované jak místní podniky, tak i sortiment, do kterého benzín nepatří.
Na rozdíl od Etiopie příliš nefunguje ani černý trh. Rozhodujeme se tedy vyčistit filtr rezervy v palivových nádržích, abychom prodloužili dojezd, a zvládáme dojet k další pumpě.
Co tímhle chtěl řezník říci?
"Policie, pojďte prosím ven," ozve se zpoza stanové celty, když jsme konečně našli místo na spaní. Obklopila nás skupinka mužů v teplácích, bermudách i džínech. Přes ramena se jim houpe vojenské muzeum od kalašnikova, přes pušku mauser, až po špagin. Banditi, domobrana, nebo vážně policie?
"Co tu děláte? Nahlásili nám, že tu můžou být zločinci, tak vás musíme zkontrolovat," vysvětluje vůdce skupinky, a není to ten, který má jako jediný uniformu. Namítáme, že máme dokumenty v pořádku a jen chceme přenocovat.
Po krátké diskuzi nás nechávají být. Pak se ale ještě zarazí, když jim popisujeme naši cestu. "A jaké s sebou vezete zbraně na svou ochranu?" zajímají se. Když slyší, že nemáme nic a nic jsme za celou dobu ani nepotřebovali, s kroucením hlavy, smíchem a přáním šťastné cesty odjíždějí do noci. Někdy si říkáme, kdo se tady vlastně víc bojí.
Zelenina je tak levná, že nám jí nechtějí prodávat málo
Viktoriina skála a vodopády bez vody
"Jste tu o tři měsíce dříve, není voda," kazí nám radost u brány k Viktoriiným vodopádům. Šance je podívat se ze zimbabwské strany, odkud je vidět hlavní proud. Bohužel naše víza neumožňují vrátit se zpátky do Zambie a za změnu jednorázových víz na opakovaný vstup si říkají o padesát dolarů za osobu.
Zkoušíme tedy pohled ze Zambie. Skála, kde se jindy masy vody řítí do hlubiny, se zelená, místo 500 milionů litrů vody za minutu jí teče pouhých 68 milionů. Nevadí, když se nepokocháme pohledem na vodopád, proč se alespoň neprojít tam, kde by nás jindy řeka spláchla?
Duhové vodopády se alespoň v malém snaží dostát svému jménu
Tudy se v období dešťů valí tuny vody k hraně vodopádu. Pro nás to bylo kapku horké místo na procházku.
Mezi kameny se zelenají jezírka a vymleté žlaby, které do kamene vyhlodaly divoké proudy. Ve vlhkém vedru neodoláme a v jedné z tůněk se koupeme přímo na hraně, vysoko nad rozbouřenou Zambezi. Suchou nohou se pak dostáváme až na Livingstoneův ostrov.
Cestou zpátky se prodíráme hustým porostem. To, že nejsme sami, napovídají poměrně čerstvé otisky hroších nohou. Jedna z mála stop života ve vyschlém korytu řeky.
Nejlepší vana v Africe, vysoko nad bouřící Zambezi.
Kus domoviny
"Noname Camp? Ten nemůžete minout, stojí před ním stejné auto, v jakém jedete," smějí se v celém Livingstonu, když se ptáme na cestu k místu, kde má stát první trabant v Africe.
Kousek za městem kemp skutečně nacházíme, auto ale chybí. Vítá nás Hartmut Papenfuss s ženou Gabi, on původem z Drážďan, Gabi z česko-německého pohraničí. "Topry ten," uplatňuje okamžitě to, co si z mládí zapamatovala. Trabi, kterým sem před dvěma lety z Addis Abeby přijel německý dobrodruh a umělec D-Rolf, stojí na rampě za domem.
Uhlířská vesnička v hlubokých lesích Zambie, uklizeno až vypulírováno
Čako – dřevěné uhlí vyráběné spalováním zahrabaných kmenů, koupíte ho v každé zatáčce
"Dáváme ho zrovna dohromady, horko z něj sundalo všechny samolepky," vysvětluje Hartmut. "A co ta díra v zadním blatníku?" zajímáme se. "To se mu stalo u Addis Abeby. Někdo po něm vystřelil z brokovnice. Měl v ní matky, podložky, prostě šrot. Trefil demižon s vínem, a když pak s tím autem, ze kterého crčela červená barva, zastavil ve městě, pár lidí málem omdlelo," směje se rozložitý Němec, námořník a už devět let hostinský ve svém zambijském kempu.
V baru plném lahví z celého světa před námi hned stojí orosené sklenice, Gabi organizuje vaření. "Musíme si udělat knedlíky se sauerkrautem a vepřovým, jako doma. Jsme přece jedna velká evropská rodina!"
