Expedice Tatra kolem Světa 2

Expedice Tatra kolem Světa 2 | foto: Marek Havlíček, Tatra kolem světa 2

Trajda 100 dní cestuje. Sledujte expedici Tatra kolem světa 2 očima posádky

  • 20
Když expediční Tatra před více než třemi měsíci vyrážela na cestu kolem světa, bylo ještě všechno v pořádku. Jenže pak přišla pandemie: zavřené hranice, zákazy vycházení, rozkoly v týmu... Ale jede se dál, píše zakladatel projektu Marek Havlíček, který vás bude o svých zážitcích z dobrodružné výpravy pravidelně informovat.

Vyrazili jsme. Po téměř dvouletých přípravách a velkolepém rozloučení před pražským Rudolfinem. Státní hymna, zatroubení, mávání a pompézní odjezd.

Půlku těla jsem měl vystrčenou z kabiny našeho expedičáku a došlo mi, že tenhle klukovský sen se konečně plní! Navazujeme na legendární jízdu Tatry kolem světa z let 1987–1990, ale budeme psát svůj vlastní příběh...

Mechanici v zápřahu

První dva týdny jsme naši Trajdu – Tatru 815 nám v Bratislavě pokřtil Karel Loprais – opravovali i několikrát denně. Nebyla to chyba vozu, ale buď špatně odvedená práce, nebo ten počáteční test, několik tisíc kilometrů dlouhý, prostě nevyšel.

Bylo to jako na opravdové Rallye Dakar – ve dne jsme jeli a v noci spravovali. Projeli jsme Slovensko, Maďarsko, Slovinsko, Bosnu a Hercegovinu, Černou Horu, Albánii, Řecko, Bulharsko. V Istanbulu začala expedice doopravdy, přiletěli tam za námi v polovině března dočasní členové – lidé, kteří nás finančně podpořili – a každý dostal svou funkci. Nadšenci, srdcaři. Byla to radost. Radost, kterou infikoval covid-19.

Po příjezdu na české velvyslanectví v Ankaře nás úprkem opustil náš řidič. Na ambasádě jsme se dozvěděli, že do tří dnů by se měly zavřít hranice do Gruzie, kam jsme mířili. Přestože nám velvyslanectví nabídlo možnost parkování na pár týdnů, expedice se přeci nemůže zastavit po čtrnácti dnech...

Neprojedem. Kam dál? Domů?

Snažili jsme se tedy stihnout gruzínský přechod otevřený. Dorazili jsme včas, ale hranicí už se projet nedalo. Po celodenním telefonování jsme zjistili, že oficiálně sice měla vláda uzavřít zemi až o den později, ale prakticky už se tak stalo. A to nejméně na měsíc.

Nejsme cestovka, ale expedice, musíme si tedy umět poradit: z Turecka jsme toho moc neviděli, odjeli jsme tedy na jih.

Stačí jeden člověk plný strachu, který urputně přesvědčuje ostatní, že je to fakt špatné, a tým to může položit. Bohužel i v našem kolektivu pandemie napáchala škody, i když ne na zdraví. Jeden z členů expedice, který zůstal doma, bojoval za ukončení cesty, protože všem na palubě hrozilo riziko. Jenže to by znamenalo prohrát, selhat, zklamat ty, kteří nám fandili a finančně nás podporovali... To nešlo. A tak všichni postupně odletěli do Česka, zbylo nás pět. Vytvořil jsem nouzový plán.

Kvůli koronavirové krizi jsme měli velké problémy na jihu i na východě Turecka. Kontroly i několikrát denně, mnohdy tříhodinová zdržení... Testovali nás, prověřovali, často nevěděli, co s námi. Respektovali jsme veškeré předpisy, chovali se odpovědně, ale snažili se jet za každou cenu dál.

Památky jen pro sebe

Krás cestování jsme si zase užívali až v Kapadokii. Překrásnou krajinu plnou skalních bytů a podivných kamenných útvarů, povětšinou zapsaných na seznamu UNESCO, v sezoně navštěvují desetitisíce turistů. Nyní jsme se po těchto pohádkových místech procházeli úplně sami, kvůli strachu z covidu nikde ani živáčka...

Ještě než naplno vypukla virová panika, navštěvovala výprava i pamětihodnosti.

Jeli jsme dál na sever k Černému moři. Díky Trajdě jsme mohli vybírat lesní a odlehlé cesty, se kterými si snadno poradila. Jednou sice do bláta zapadla, ale za hodinku už byla venku. Naše doprovodné obytné vozidlo, které jsme pojmenovali Bludička, tyhle náročné úseky samozřejmě nezdolávalo. Slouží nám především jako pojízdná pracovna, vozítko pro kameramany, aby vytvořili úžasné záběry pro připravovaný seriál.

Dostali jsme se do zastrčených vesniček, v nichž se zastavil čas už před pár staletími. Na severu Turecka jsme potkali skvělou rodinu, která nás přes dva týdny prováděla po okolí. Díky nim jsme viděli, jak žijí obyčejní lidé. Seznámili jsme se i s řeckou komunitou v Turecku: s hudebníky, tanečníky, dřevorubci, pasáčkem ovcí, včelařem, bylinkářem... Nebýt koronaviru, nikdy bychom se sem asi nepodívali. Ale nastal čas vyrazit dál, kola Trajdy se nesmí zastavit...

Tento text byl napsán ještě před zadržením expedice v Iránu. Celou situaci vám z vlastního pohledu popíše posádka v dalším díle seriálu.

Expedice Tatra kolem světa 2

Start: 22. 2. 2020
Trvání cesty: 3 roky
Délka trasy: 270 000 km
Počet zemí: téměř 70
Velikost posádky: mění se, nyní 5 lidí

O autě
Vyrobeno roku 2005, motor V8 s jedním turbem, 24stupňová převodovka. Nástavba je stabilní díky jedinečnému podvozku, má 14 míst, je v ní kuchyně, sprcha, toaleta, místnost pro stálou posádku (spaní pro čtyři). Ve čtyřech stanech na střeše se vyspí 10 lidí. Více v příštím díle.

Marek Havlíček
Zakladatel a organizátor projektu. Procestoval přes 130 zemí, mimo Evropu najezdil více než 400 tisíc kilometrů; žádný Čech neujel v Africe víc kilometrů než on, objel ji celou za rok a půl. S přítelkyní byl dva roky na cestě kolem světa, mezitím podnikl výlety na motorce do Iráku, Mongolska, na Sibiř. O svých dobrodružstvích napsal knihu Cesty k sobě, miluji se. O expedici Tatra kolem světa 2 spoluvytváří rozhlasový seriál na Radiožurnálu a televizní seriál, který poběží od října na Prima ZOOM.

Stálá posádka: Tom – všeuměl, bavič, překladatel, komunikátor Lukáš – mechanik, řidič, kuchař, srdcař; přiletěl za námi do Istanbulu jako dočasný člen a stal se středem týmu Jiří a Michal – kameramani

Podpora v Česku:
Kateřina – připravuje PR projektu, stará se o web, sociální sítě, spolupracuje s médii... Lucie – komunikuje s ambasádami, zjišťuje situaci na hranicích, domlouvá se s partnery i s dočasnými členy expedice.

Web:
FB/tatrakolemsveta2 www.tatrakolemsveta2.cz