V zimě se musíte připravit na náročnější podmínky pro turistiku. Žebříky i zem...

V zimě se musíte připravit na náročnější podmínky pro turistiku. Žebříky i zem mohou být pokryté ledem a možná budete potřebovat mačky. nebo nesmeky. | foto: Jan Hocek, pro iDNES.cz

Suchá Belá patří k nejkrásnějším kaňonům na Slovensku. V zimě je bez lidí

  • 3
Jsou v přírodě místa, jejichž atraktivita jako magnet přitahuje davy turistů. Přelidněnost takovýchto přírodních Václaváků mne osobně od návštěvy odrazuje a raději se vydávám do klidnějších lokalit. Soutěska Suché Belé ve Slovenském ráji patří právě mezi taková místa.

Průchod jednoho z nejkrásnějších vápencových kaňonů na Slovensku láká uprostřed sezony až tisíc turistů denně. Soutěsku jsem prošel několikrát. V osmdesátých letech tu tak těsno nebývalo, ale v posledních letech se tu v sezoně často pod žebříky tvoří dlouhé fronty.

Řešením je vyrazit brzo ráno nebo se sem vydat mimo sezónu. Podzim bývá mnohem klidnější a zima, jak jsme zjistili, je už turisticky zcela „mrtvé období“.

Pokud se do soutěsek ve Slovenském ráji vydáte v zimě, musíte se připravit na náročnější podmínky pro turistiku, žebříky i zem mohou být pokryté ledem a možná budete potřebovat mačky nebo nesmeky. Na druhou stranu zde můžete obdivovat ledovou krásu zamrzlých vodopádů a tisíců rampouchů.

Ledová nádhera v soutěskách

Náš výlet jsme uskutečnili na začátku zimy, kdy po mírném sněžení ležely v kaňonu asi dva tři centimetry sněhu, které vytvářely nádhernou zimní atmosféru.

Suché a mrazivé období pár dní před naší návštěvou také napomohlo k menšímu průtoku potoka, takže jsme vše naštěstí mohli zvládnout se suchými pohorkami. Právě jarní tání sněhu zvedá hladiny potoků a rokliny tak mohou být dočasně uzavřené.

Vyrážíme ráno od oblíbeného kempu Podlesok u Hrabušic. Vše je tu zabedněné a zazimované, jen cedule na restauraci Rumanka avizuje každodenní provoz od jedenácti hodin. Teplý oběd po návratu se bude hodit!

Podle stop ve sněhu před námi prošli asi čtyři lidé, a protože nevíme, v jakém stavu je stezka, kvitujeme skutečnost, že nejsme úplně prvními dnešními průzkumníky. Kaňonem vede zelená turistická značka a podle údajů na rozcestníku je standardní doba průchodu čtyři kilometry dlouhého kaňonu asi dvě hodiny. Nám to nakonec trvalo skoro tři hodiny, a to včetně přestávek na svačinu a focení.

Postupně se objevují první dřevěné lávky, které usnadňují průchod hůře schůdnými místy.

Začátek cesty představuje průstup proti proudu potoka, při kterém je třeba občas přeskakovat po kamenech nebo hledat mělčinky, po nichž kličkujete z jednoho břehu na druhý.

Postupně se objevují první dřevěné lávky – jakési žebříky naležato usnadňující průchod hůře schůdnými místy. Na žebřících leží čerstvý sníh i starší led, musíme být tedy velmi opatrní, abychom neuklouzli. Postup občas ztěžují padlé kmeny stromů, pozor musíme dávat i na kluzké kameny a sněhem pokryté kořeny.

Obdivujeme občasné rampouchy, které jsou nyní, na začátku zimy, spíš miniaturních rozměrů. V průběhu zimy ledová výzdoba soutěsek postupně roste s tím, jak zamrzají vodopády a tající sníh z osluněných strání stéká do kaňonu, kde mrzne na skalách a převisech. Není tedy divu, že soutěsky vyhledávají i horolezci, kteří rádi zdolávají přírodní ledové překážky. Za ideální ledové situace tu tak o víkendech bývá docela „živo“.

Jedno z nejkrásnějších míst Suché Belé je kaskáda 30 metrů vysokých Misových vodopádů.

Přes vodopády po ocelových žebřících

Asi po hodině přicházíme k prvnímu ocelovému žebříku a zároveň k jednomu z nejkrásnějších míst Suché Belé. Jsme pod kaskádou třicet metrů vysokých Misových vodopádů, v nejužším místě celé soutěsky. V minulosti, před instalací ocelových žebříků, tady pro turisty cesta končila. První průchod tímto místem byl uskutečněn horolezeckou technikou v roce 1910 a bylo to právě v zimě po zamrzlých vodopádech. Pro turisty byla Suchá Belá zprůchodněna až po instalaci ocelových žebříků v roce 1957.

Kromě stop ve sněhu jsme zatím nespatřili živáčka. Liduprázdnost soutěsky je svazující a osvobozující zároveň. Na jednu stranu musíme být soběstační, na druhou stranu máme klid na pomalý a bezpečný průchod po kolmých žebřících.

Pro turisty byla Suchá Belá zprůchodněna až po instalaci ocelových žebříků.

Ocelové nášlapy vetknuté do skály urychlují průchod soutěskou.

Za Misovými vodopády se objevuje další varianta zprůchodnění – po dřevěných a ocelových žebřících jsou to jakési ocelové nášlapy vetknuté do skály. Jde se po nich parádně, a tak rychle postupujeme soutěskou do její druhé poloviny.

Přicházíme k druhému místu s ocelovými žebříky, kterým je dvoustupňový, patnáct metrů vysoký Okienkový vodopád s vymletým jezírkem mezi oběma stupni a s průchodem skalním oknem za koncem žebříku. Po pár minutách následuje o něco nižší Korytový vodopád a vzápětí zastavujeme u čtvrtého a posledního vodopádu, kterým je Bočný vodopád ležící mimo koryto Suché Belé.

Kláštorisko a Prielom Hornádu

Pak už se soutěska otevírá. Pár minut ještě stoupáme podél koryta stále se zmenšujícího potůčku, než nás značka dovede ke studánce a k rozcestí Suchá Belá – závěr s turistickým přístřeškem. Tady se sbíhá vícero cest vedoucích dalšími soutěskami se žebříky a vodopády. Například roklina Piecky je podobná Suché Belé, snad jen o něco méně náročná. O kus dál jižněji vede nejdelší a nejdivočejší roklina Slovenského ráje Velký Sokol a z druhé strany pak rokliny Malý a Velký Kyseľ.

Průchod Prielomu Hornádu je podstatně méně náročný než Suchá Belá a dá se jít oběma směry.

Ruiny kartuziánského kláštera ze 13. století na Kláštorisku

Roklinami však nelze sestupovat, průchod je vždy určen jako jednosměrný, proti proudu potoků. Proto od přístřešku pokračujeme po žluté a pak červené značce na Kláštorisko. I tady je v zimě vše zavřené, včetně turistické chaty s občerstvením. Prohlédnout si ovšem můžeme symbolický hřbitov nebo ruiny kartuziánského kláštera ze třináctého století, který zde pomalu restaurují.

Nejrychlejší návrat odtud do kempu Podlesok vede po zelené a následně modré značce. Zajímavější a jen o něco delší variantou je však sestup po žluté do údolí Hornádu a průchod horní třetiny Prielomu Hornádu k takzvanému Hrdlu Hornádu u Hrabušic. Průchod Prielomu Hornádu je podstatně méně náročný než Suchá Belá a dá se jít oběma směry. Tady už vás nečekají dlouhé svislé žebříky, jen ocelové lávky, stupačky, řetězy a zavěšené mosty.

Za celý den jsme nikoho nepotkali a mohli jsme si v klidu užívat nádhernou přírodu Slovenského ráje.

Může se hodit

Praktické informace:
Délka a náročnost: Vlastní rokle Suché Belé měří asi 4 km, průchod v zimě trvá podle podmínek 2–4 hodiny a může být kvůli ledu, sněhu nebo vysoké vodě nebezpečný. Lze jít jen jedním směrem, proti proudu potoka. Hodí se teplé zimní oblečení, kvalitní nepromokavé pohorky a dobré rukavice, které na ocelových žebřících nekloužou. Při větším zalednění mohou být užitečné nesmeky nebo mačky. Celý výlet s návratem přes Kláštorisko do Hrabušic měří 12 km, cca 5-6 hodin.

Občerstvení: restaurace Rumanka v kempu Podlesok

, pro iDNES.cz