Přesně opačný problém mám na severním Kavkaze já. Je krásné, že každý zastaví, ovšem poněkud mě brzdí, jak mi všichni vymýšlejí program. Popíšu přesun z Čečenska do Dagestánu, kde jsem se proti své vůli zasekl na tři dny.
Na cestěPočet dnů: 16 |
"Prosíme, zajeď se podívat do naší vesnice." Nemůžu odmítnout, a tak za chvíli sedíme na stinném dvoře, hraju si s Jusupovým synem a nenápadně si prohlížím sedmnáctiletou manželku v modrém šátku, která mi servíruje talíř s osmaženými bramborovými plátky, chladivý meloun, malinový džem, čaj.
Nemůžu to všechno sníst, v horku ztrácím chuť, ale hostitelé naléhají: "Když v Čečně nezbude po hostovi prázdný talíř, je to důvod k velkému smutku."
Ulepeného od melounu mě Jusup vyveze do kopců, kde mi chce ukázat smrduté minerální prameny.
Vchod do velké mešity v Grozném - odevzdejte zbraně, vypněte mobily. Foceno mobilem.
Posadíme se do trávy, louskáme lískové ořechy, pod námi je vyprahlá placka severní Čečny. Pak mi vnutí svoje modlitební korále a odveze mě na trasu. "Další auto ti zastavím já," povídá, což už odmítám. Ale stejně se Jusupa hned tak nezbavím. Pozoruje mě, dokud nezastaví další řidič.
Marihuana pod kamenem
Jmenuje se Dagir a z posledního mele on i jeho starý moskvič. Sedíme v něm půldruhé hodiny a Dagir celou tu dobu kašle, dáví se, kousky svých plic plive z okýnka. Kouří ručně balené cigarety s pěticentimetrovým filtrem, a když si z jedné potáhnu, vytrysknou mi slzy.
DagestánRepublika Dagestán neboli Dagestánská republika je nejjižnější autonomní republika Ruské federace. Leží na západním pobřeží Kaspického moře. Na jihu hraničí s Ázerbájdžánem a na jihozápadě s Gruzii; v rámci Ruské federace pak s Kalmyckou republikou, Čečenskem a Stavropolským krajem. Rozkládá se na 50 300 km², obývají ji 2 miliony lidí. Dagestán leží v asijské části Ruska (řeka Kuma tvoří jeho severní hranici), podle některých názorů na vedení evropské hranice by však patřil ještě do Evropy. Je součástí tzv. kavkazské republiky. Hlavním městem je Machačkala. Zdroj: Wikipedie |
Ujedeme kilometr Dagestánem a zastavujeme u roští. Tady má Dagir skrýš – než vyjel do Čečenska, schoval si pod kamenem igelitku plnou nasušené "trávy". "Opravdu nechceš?" Přičichnu a kroutím hlavou, okamžitě se mi vybavila vůně prababiččiny králíkárny.
Všímám si, že jsme píchli zadní pneumatiku. Dagir nadává, potí se, chrchlá, opravuje, a já zatím pozoruju vysoký kavkazský štít. Slibuju si, že na něj ještě dnes vyjedu. Jenže všechno bude jinak.Brufeny ke snídani
Dagir chce pomoct, a tak mě zaveze až za hranice svého města. Na policejní post. Kolika takovými kontrolami jsem už na Kavkaze projížděl? Padesáti? Ozbrojenci prolistují můj pas, a potom zastaví dodávku, kterou řídí důstojný chlapík v muslimské čapce – Mogamed. "Hoď ho do Machačkaly," rozkazují, takže mám další odvoz bez sebemenší námahy.
Mogamed mi nesmyslně kupuje kilo čokoládových bonbonů a ptá se na další plány. "Do hor chci," odpovídám, na což on řekne, že mi nápad schvaluje, ale dnes budu rozhodně spát u jeho rodiny – prý si mám vybrat, jestli se chci ubytovat v hlavním městě, nebo na chatě u Kaspického moře.
Vybírám chatu, jedeme tedy do vesnice Krivaja Balka, která leží půl hodiny jízdy na sever od Machačkaly.
Jsem ztracen. Mogamed mě předává svým druhům, kteří právě zahajují pánskou jízdu. Nemusím už asi popisovat. V idylické zahradě pod kyselými hrozny se vyprázdňují lahve vodky tak rychle, že se jen těžko vymýšlejí další dlouhé přípitky.
Stočtyřicetikilový vůdce společnosti Nadir se kolébá jenom ve slipech mezi zahradou a kuchyní, jednou přinese "zeleninové ragú ze dvanácti ingrediencí", příště tlusté kusy vařeného masa s bramborem a koprem.
Slibuje, že mě zítra hodí na hranice s Ázerbájdžánem, ale ráno mu je zle, dává si vyprošťováka a rozhoduje, že pojedeme až v neděli.
Pánové se po celý den nehnou od stolu, takže je opouštím a koupu se v Kaspiku. Poloprázdné písečné pláže, na kterých Dagestánci zakládají táboráky a opékají maso. Voda je klidná a sůl v ní skoro není cítit. Však je to taky jenom velikánské jezero...
Když se večer vrátím, na chatě jediná změna – k vodce přibyl koňak a místo přípitků se už povídají anekdoty.
Poprvé za celou cestu se nudím a upřímně mě potěší, když si Nadir k nedělní snídani vycucá pár českých brufenů a sešlápne plyn směrem na Baku.
