Cizinci odcházejí znechucení zčásti cenou a zčásti způsobem prodeje. Prodavač se ale nedá. Sleduje je několik minut a nakonec je přesvědčí. Kupující mají pocit, že dobrý obchod udělali oni: jeden z nich bere dvě sady pohledů za sto rupií a jedna žena dokonce čtyři sady za 150 rupií.
Jakmile Indové vidí cizince, okamžitě ožívají. "Za sto rupií s vámi udělám projížďku po historických místech," nabízí majitel motorové rikši. Když turisté vstupují do hlavní ulice vedoucí přímo k Červené pevnosti, útok na jejich smysly se stupňuje. Hučení motorů, troubení aut, výkřiky a jednotvárná mluva, zápach výfukových
plynů, oblaka prachu, pachy z kuchyní a žump a hlavně spousta hemžících se lidí.
V obchůdcích se prodává levná elektronika a tretky, látky, kuchyňské nádobí, ale žádné suvenýry. Sem turisté a jiní cizinci obvykle nechodí. Jen výjimečně zde lze potkat Evropana či Američana. Ti jsou okamžitě středem pozornosti. V očích prodavačů je vidět naléhavost, vědomí toho, že se jim naskýtá mimořádná příležitost, a jsou proto neodbytní.
Asi sedmnáctiletý hoch v čistých šatech západního stylu sleduje skupinu cizinců přibližně deset minut a pak se mu podaří je přesvědčit, aby navštívili ten pravý krámek s textilem. Cizokrajní návštěvníci jdou po chodníku, který se najednou
změnil. Obyčejný beton byl bez upozornění vystřídán bílým kamenem, který je posvátnou půdou. Jde se po ní do jakési modlitebny a je po ní zakázáno chodit v botách. Vousatý muž s turbanem na hlavě a s holí v ruce rozčileně odhání děti, které dovádějí na bílé dlažbě, jiný muž dlažbu myje mokrým hadrem.
Skupinka musí opustit chodník a jít chvíli po kraji silnice. Asi deset minut je sleduje přibližně padesátiletý muž s jakýmsi kulichem na hlavě a pytlem na zádech. Zkoumavě se na ně dívá, ale nic neříká. Cizinci unavení pobytem v obřím mraveništi přistupují k taxíku a vysvětlují řidiči, kam chtějí odvézt. Ten ale cíl jejich cesty nezná - je totiž v jiném světě, v diplomatické čtvrti v Novém Dillí. Přichází další taxikář a tvrdí, že on to tam zná.
Muž s pytlem se osmělí, až když návštěvníci nastoupí do bílého čtyřmístného taxíku. Prosí o peníze nejdříve na zasklené straně taxíku a pak na té druhé, kde je místo dveří jen otvor, jímž se vchází a vystupuje. Žebrák prosí neodbytně, ale ne
agresivně. Čtyřicetiletá Evropanka s blond vlasy a distingovanými pohyby, které je tato situace očividně nemilá, mu nakonec nabízí cigaretu. Žebrák si ji nevezme.
Taxík se rozjíždí, ale v neustálé dopravní zácpě se pohybuje jen pomalu. Díky tomu, že vůz má místo dveří otvor, nejsou cestující izolovaní od ulice. Jejich pohledy se občas střetnou s očima Indů na motocyklech, kteří mají někdy místo opravdových
motocyklových přileb jen stavbařské. Indové očima neuhýbají. Jeden z nich jede na kole a za sebou táhne vozík, na němž je do dvoumetrové výšky napěchován papír do sběru a na něm leží další muž.
Vůz vyjíždí ze spleti uliček Starého Dillí u Červené pevnosti, kde zastaví na červenou na křižovatce. Přistoupí k němu asi patnáctiletá dívka s kojencem na rukou a zlehka chytí ženu v taxíku a pak muže naproti ní za lýtko. Ukazuje na dítě, hladí ho po hlavě, vine si ho k sobě a napřaženou rukou přitom prosí o peníze. Taxík se opět rozjíždí.
Ulice jsou stále širší, okolí čistější a upravenější. Auto přijíždí k hotelu. Nevjede ale až ke vchodu, kde stojí zaměstnanec v livreji, zastaví u odbočky k hotelu. Taxikář ví, že je z jiného světa a že mezi luxusní limuzíny jeho oprýskaný vůz nepatří. Cizinci zaplatí a vystoupí. Řidič znovu nastartuje a odjíždí zpět do Starého Dillí. Mladá recepční v hale, která nenechává nikoho na pochybách, že je v luxusním hotelu, se
profesionálně přívětivým hlasem ptá jednoho z cizinců: "Jak se vám líbí Dillí?"
