Nejuctívanějším místem zůstává pro Castrovy sympatizanty "Velitelství La Plata" - několik maskovaných chýší a úkrytů na těžko přístupném horském úbočí, kde revolucionář zřídil své vojenské velitelství skryté před armádou bývalého diktátora
Fulgencia Batisty.
Nedávno návštěvníci směli navštívit chýši, kde žil během revoluce Fidel Castro, dokonce si mohli vyzkoušet i jeho široké lůžko umístěné u okna, odkud lze dobře přehlédnout celé okolí dole. Aby bylo zachováno autentické ovzduší místa, stále zde v hlavní místnosti stojí lednička americké výroby z 50. let s dírkou po kulce, která ji zasáhla při nepřátelské palbě během dopravy do hor do velitelovy chýše.
Návštěvníci, kteří se vyšplhají až do La Platy po větrné stezce s fantastickým výhledem po okolí, mohou rovněž spatřit padací dveře, kterými by býval Castro prchal v případě, kdyby ho Batistovi muži vypátrali. Jsou blízko stolu, který používala další slavná revoluční hrdinka Celia Sánchezová, Castrova blízká
družka až do své smrti v roce 1980. Někde v La Platě je také chýše nazvaná "Tiskový dům", kde Castro, vždy si vědom své image, přijímal povstalci doprovázené novináře k zásadním rozhovorům, jejichž účelem bylo mimo jiné dokázat, že je naživu a v pořádku, kdykoliv poté, co Batistovy sdělovací
prostředky tvrdily, že je po smrti.
Ačkoliv náhledy na Castra a na komunistický směr, který jeho revoluce později nabrala, se dnes velmi rozcházejí, jeho dvouletá povstalecká válka a triumfální vítězství z 1. ledna 1959 zpočátku rozněcovaly obrazotvornost mnohých po celém světě a získaly Kubě ohromnou podporu. Po útoku, kterému musel Castrův 82členný oddíl čelit po vylodění 2. prosince 1956 na jihovýchodním pobřeží ostrova, se zbytky skupiny okamžitě odebraly do Sierry Maestry. Podle jejich tvrzení jim zůstalo pouhých pět pušek. Ovšem když unikli pronásledování a našli si skrýše v horách, povstalci navázali úzké vztahy s místními rolníky a posléze se jejich řady rozrostly až na 300 mužů.
"Člověk získal pocit, že je teď neporazitelný," napsal Herbert Matthews z New York Times, jehož exkluzivní reportáže po návštěvě v Sieře sehrály významnou úlohu ve vytváření romantické aureoly obklopující Castrovu nezralou armádu. Nicméně v květnu 1958 Batista došel k názoru, že by se mohl jednou provždy povstalců zbavit, a provedl rozsáhlou ofenzívu s 10.000 vojáky, kteří horskou oblast obklíčili.
Po nezdaru akce se rovnováha změnila. S nízkou morálkou armády, lidovým cítěním ve prospěch Castra a účinně rostoucí podporou ve městech, povstalci postupovali zemí a Batista na Nový rok 1959 uprchl do Dominikánské republiky.
Turisté, kteří se chtějí dozvědět víc o tom, jak to všechno bylo, se musejí zastavit ve městě Santo Domingo na severní straně Sierry Maestry, jen pár kilometrů od La Platy. Jednu z nejautentičtějších historek z války v Sieře Maestře jim tady budou vyprávět staří členové povstaleckého kvinteta (Quinteto Rebelde), skupiny, která vyhrávala v ilegální Castrově rozhlasové stanici. Skupina doprovázela povstalce do hor a napsala několik speciálních písní zesměšňujících nepřítele, či naopak velebících Castra, Argentince Ernesta Che Guevaru i ostatní povstalce. "Dodávali jsme kuráž povstalcům a demoralizovali Batistovu armádu," vysvětluje 62letý zpěvák a kytarista Alejandro Medina Muňoz.
Ty písničky i zprávy a propaganda vysílané v rozhlase měly v konfliktu významné místo, protože stanici poslouchali nejen po celé Kubě, ale i ve Venezuele či ve Střední Americe. Zásluhu na tom mělo umístění stanice ve vysoké nadmořské výšce. Radio Rebelde bylo ukryté v tunelu, ale jeho vybavení bylo občas vynášeno na světlo, jelikož povstalci ho používali v boji - pouštěli hudbu či slogany a hlasité troubení při útoku na Batistovy vojáky. "Představte si, jaké to je během bitvy slyšet za zády hudbu, když právě střílíte. Když jsme je zajali, mnozí z nich nebyli schopni říci, kde jsou, doma, na party, nebo kdekoliv jinde!" říká Medina.
Medina je jedním z deseti dětí rolníka ze Sierry Maestry. Spolu s ostatními čtyřmi členy teď znovu dali dohromady Quinteto Rebelde a vyhrávají návštěvníkům v malém hotelu v Santo Domingu. Nejsrdnatější turisté, ovšem i mnoho mladých Kubánců, pro něž to je rituální politická pouť podněcovaná úřady, které v nich
chtějí probudit revolučního ducha, podnikají tvrdý, obvykle dvoudenní výstup do Sierry a na nejvyšší horu Kuby Pico Turquino, která se tyčí do výšky 2005 metrů nad mořem. Tady byl Castro zachycen na slavném dobovém černobílém snímku, jak svírá pušku a vládcovsky přehlíží krajinu, kterou má dobýt - a nyní ji ještě po 43 letech ovládá.
Přestože se Sierra Maestra postupně otevírá cestovnímu ruchu a zájemci dostávají povolení šplhat na Pico Turquino či navštívit La Platu, je to dosud někdy těžké kvůli citlivosti úřadů i rekonstrukčním pracím na cestách i zařízeních. Lze také očekávat
organizační nedostatky. Reportér Reuters strávil noc na zemi v polovici cesty na Pico Turquino, protože lůžka, která měly do hor dopravit muly, nikdy nedorazila.
Na úpatí Sierry Maestry leží Santiago de Cuba, druhé největší město na ostrově, první větší středisko obsazené povstalci a také dějiště první Castrovy ozbrojené akce z roku 1953, kdy se svými muži zaútočil na tamní vojenskou posádku. Rovněž Santiago de Cuba tvoří povinnou zastávku revoluční turistiky, zejména kasárna Moncada, která byla změněna na muzeum a školu. Asi polovina útočníků byla tehdy zajata, mučena a popravena vojáky poté, co se jim 26. července 1953 útok na
kasárna s různorodou sbírkou vozidel a loveckých zbraní nepodařil.
Jak Moncada, tak "Granjita de Siboney" (Stateček v Siboney), odkud povstalci na akci vyrazili, se staly politickými svatyněmi v revolučním srdci Kuby. Cesta mezi oběma místy je památníkem 55 útočníkům, kteří zahynuli při útoku nebo po něm.
Na Granjitě si mohou návštěvníci prohlédnout jámu, kde Castrova skupina ukrývala své zbraně, a slepičárnu, kde byla umístěna vozidla. V Santiagu je další povinnou zastávkou balkón, odkud Castro přednesl projev k davům při svém vstupu do města po vítězství revoluce.
O 40 let později, 1. ledna 1999, se Castro na ten samý balkón vrátil, aby světu připomněl, že muž, jenž vedl nejslavnější povstaleckou válku 20. století v Latinské Americe, je stále tady a zachovává si svou sílu i v očekávání příchodu 21. století.
"To, co Fidel udělal, nikdy nebude zapomenuto. Je dobře, když to všichni všechno vidí a nezapomínají," prohlašuje bývalý člen Castrovy armády ze Sierra Madre Rolando Salas, který nyní ve svém Chevroletu z roku 1957 vozí místo povstalců po oblasti turisty.
 |
