Jedete do Peru a nemluvíte španělsky? S domorodci v horách si tedy moc nepopovídáte,s tím se smiřte. My jsme si proto s sebou vzali kamarádku-tlumočnici. Jednoho dne se však všechno otočilo a byla to ona, komu jsme my tlumočili.
Ruština nás ve škole nebavila, v tom jsme asi nebyli výjimkou, a ocenili jsme ji až na Kavkaze a Pamíru. Že ji uslyšíme pod Huascaránem, nejvyšší horou Peru, že nám ten jazyk bude v Andách znít libozvučně a jeho znalost pro nás bude důležitá, to jsme ve školních lavicích předpokládat nemohli. V listopadu 1995 jsme procházeli večerním Y ungay, městečkem, které v roce 1970 smetla lavina svržená při zemětřesení Huascaránem. Zahynulo tehdy 20 000 lidí. Byli jsme unaveni a spáleni sluníčkem, které dokáže být těsně pod rovníkem ve výšce tři tisíce metrů pořádně ostré. Vlastně mělo pršet jako jindy v tomto měsíci, ale počasí jako by vědělo, že m usíme fotografovat a hovořit s lidmi, aby vznikla kniha »Huascarán, život v údolí krásy a hrozby«. Došli jsme právě na náměstí, když se za námi ozvalo: »Nu što vy zděs, maladci!« V prvním okamžiku nám nedošlo, že na nás někdo mluví rusky. Kdo by tu ten jazyk čekal! T eprve když onen hlas pokračoval: »Vy iz Čechaslavákii! Nět?« nám došlo, že slyšíme ruštinu s výrazným moskevským přízvukem. Otočili jsme se. Před námi stála evropsky oblečená Indiánka, čtyřicátnice s příjemným pohledem. Stěží jsme ze sebe vykoktali pozdravení. Dina, tak se jmenovala, nás vzala ráno na laviniště. V roce 1970 tu přišla o všechny příbuzné a majetek, sama přežila jen náhodou. Bylo jí tehdy sedmnáct. Ukázala nám, kde stálo divadlo, nemocnice, škola, radnice, tržiště, a líčila lidi, kteří tam žili a pracovali, vzpomínala na své příhody z mládí. Zavedla nás k torzu katedrály, zastavila se u čtyř palem, které lavina bahna, ledu a kamení nedokázala vyrvat z kořenů, protože byly chráněny katedrálou, obešla zbytky zmačkaného, na střechu obráceného autobusu, vyčnívajícího ze země,zamířila ke kameni, na který v dětství šplhala vždy, když nad Y ungay letělo letadlo. T enkrát se tyčil do výšky tří čtyř metrů, dnes vyčnívá sotva třicet centimetrů. Nevynechala ani pahrbek se hřbitovem, kde se pod sedmimetrovou sochou Krista v sedmdesátém zachránilo 92 lidí. Nehovořila však jen o neštěstí, rozpovídala se také o současném životě v Andách a o vlivu »bílé« civilizace. Popisovala pozvolné vytrácení původního života, mizení tradic, nesolidnost pronikající do vztahů mezi lidmi. Chválila technické výdobytky, ale odsuzovala nový životní styl, ovlivňovaný televizí a slaboduchou reklamou, kritizovala dětskou kriminalitu, drogy, lhostejnost... Ušklíbla se i nad turisty: »Někteří nás mívají za méněcenné, prohlíží si nás a fotografují jako zvěř v zoo, vlezou vesničanům do domu a prosmýčí tam všechny místnosti, diví se, že umíme číst, našim dětem pak dají bonbon. Zanechají po sobě pachuť.« Taková byla její slova. Nemohli jsme mít lepší doprovod, to neuvěřitelné setkání bylo významné pro naši knihu. Nevadilo, že jsme museli naslouchat ruštině,naopak. Nevadilo nám ani, že Dina až moc chválila bývalý Sovětský svaz. Nelze se jí divit. Vystudovala tam práva, nepoznala tam hlad a nemusela se tak tvrdě živit jako v Andách, procestovala východní i západní Evropu. Moskva jí připadala jako ráj. Ona nevěděla o špiclování, omezování práv člověka, nesvobodě prostupující všemi oblastmi života, politických procesech, gulagu... Zaslechneme-li ve zprávách Peru nebo čteme-li o té zemi, vzpomeneme vždy na několik lidí z And,mezi nimi i na Dinu a její ruštinu, kterou nás pod Huascaránem zahltila.
Lubomír Vejražka a Jiří Hladík (fotograf) se společně zaměřují na horské výstupy. Ze svých cest píší knihy,zab ývají se i publicistikou a výstavami fotografií s tématem cizích zemí.
Ruština nás ve škole nebavila, v tom jsme asi nebyli výjimkou, a ocenili jsme ji až na Kavkaze a Pamíru. Že ji uslyšíme pod Huascaránem, nejvyšší horou Peru, že nám ten jazyk bude v Andách znít libozvučně a jeho znalost pro nás bude důležitá, to jsme ve školních lavicích předpokládat nemohli. V listopadu 1995 jsme procházeli večerním Y ungay, městečkem, které v roce 1970 smetla lavina svržená při zemětřesení Huascaránem. Zahynulo tehdy 20 000 lidí. Byli jsme unaveni a spáleni sluníčkem, které dokáže být těsně pod rovníkem ve výšce tři tisíce metrů pořádně ostré. Vlastně mělo pršet jako jindy v tomto měsíci, ale počasí jako by vědělo, že m usíme fotografovat a hovořit s lidmi, aby vznikla kniha »Huascarán, život v údolí krásy a hrozby«. Došli jsme právě na náměstí, když se za námi ozvalo: »Nu što vy zděs, maladci!« V prvním okamžiku nám nedošlo, že na nás někdo mluví rusky. Kdo by tu ten jazyk čekal! T eprve když onen hlas pokračoval: »Vy iz Čechaslavákii! Nět?« nám došlo, že slyšíme ruštinu s výrazným moskevským přízvukem. Otočili jsme se. Před námi stála evropsky oblečená Indiánka, čtyřicátnice s příjemným pohledem. Stěží jsme ze sebe vykoktali pozdravení. Dina, tak se jmenovala, nás vzala ráno na laviniště. V roce 1970 tu přišla o všechny příbuzné a majetek, sama přežila jen náhodou. Bylo jí tehdy sedmnáct. Ukázala nám, kde stálo divadlo, nemocnice, škola, radnice, tržiště, a líčila lidi, kteří tam žili a pracovali, vzpomínala na své příhody z mládí. Zavedla nás k torzu katedrály, zastavila se u čtyř palem, které lavina bahna, ledu a kamení nedokázala vyrvat z kořenů, protože byly chráněny katedrálou, obešla zbytky zmačkaného, na střechu obráceného autobusu, vyčnívajícího ze země,zamířila ke kameni, na který v dětství šplhala vždy, když nad Y ungay letělo letadlo. T enkrát se tyčil do výšky tří čtyř metrů, dnes vyčnívá sotva třicet centimetrů. Nevynechala ani pahrbek se hřbitovem, kde se pod sedmimetrovou sochou Krista v sedmdesátém zachránilo 92 lidí. Nehovořila však jen o neštěstí, rozpovídala se také o současném životě v Andách a o vlivu »bílé« civilizace. Popisovala pozvolné vytrácení původního života, mizení tradic, nesolidnost pronikající do vztahů mezi lidmi. Chválila technické výdobytky, ale odsuzovala nový životní styl, ovlivňovaný televizí a slaboduchou reklamou, kritizovala dětskou kriminalitu, drogy, lhostejnost... Ušklíbla se i nad turisty: »Někteří nás mívají za méněcenné, prohlíží si nás a fotografují jako zvěř v zoo, vlezou vesničanům do domu a prosmýčí tam všechny místnosti, diví se, že umíme číst, našim dětem pak dají bonbon. Zanechají po sobě pachuť.« Taková byla její slova. Nemohli jsme mít lepší doprovod, to neuvěřitelné setkání bylo významné pro naši knihu. Nevadilo, že jsme museli naslouchat ruštině,naopak. Nevadilo nám ani, že Dina až moc chválila bývalý Sovětský svaz. Nelze se jí divit. Vystudovala tam práva, nepoznala tam hlad a nemusela se tak tvrdě živit jako v Andách, procestovala východní i západní Evropu. Moskva jí připadala jako ráj. Ona nevěděla o špiclování, omezování práv člověka, nesvobodě prostupující všemi oblastmi života, politických procesech, gulagu... Zaslechneme-li ve zprávách Peru nebo čteme-li o té zemi, vzpomeneme vždy na několik lidí z And,mezi nimi i na Dinu a její ruštinu, kterou nás pod Huascaránem zahltila.
Lubomír Vejražka a Jiří Hladík (fotograf) se společně zaměřují na horské výstupy. Ze svých cest píší knihy,zab ývají se i publicistikou a výstavami fotografií s tématem cizích zemí.
