Výlet za tyrkysovými jezery v Alpách. Kalkalpen si užijete i na podzim

Letní měsíce už jsou za námi, ale rakouské Alpy nabízejí trasy vhodné i pro brzké podzimní výlety. Jednou z nich je přechod pohoří Sengsengebirge, části národního parku Kalkalpen neboli Vápencových Alp. Všechno, co budete pro třídenní akci potřebovat, si musíte odnést na zádech. Ale odměna, kterou za to získáte, bude stát za to.

Výstup začínáme v Sankt Pankraz, na parkovišti pečlivě schovaném v podhůří Vápencových Alp. Zastávka je dobře dostupná z hlavní silnice, nemusíte se však bát nechat zde auto, nejde o rušné místo.

U potoka Vorderer Rettenbach doplňujeme zásoby vody, které jsme po cestě do Rakouska upili, a vyrážíme na cestu po turistické cestě značené číslem 460. Na rozehřátí nás čeká zdolání zhruba 900 výškových metrů, po kterých vyšplháme na začátek hřebenovky v národním parku Kalkalpen (Vápencové Alpy).

Zkušení přátelé se spoléhají na pomoc trekových holí, které jsem si s sebou nezabalila. S pokorou ale nakonec beru do ruky větev a pokračuji v cestě. Zdoláváme téměř vražedné stoupání a pomalu se zbavujeme kilogramů, které v krosnách představují litry zabalené vody.

Ačkoliv se považuji za člověka s poměrně dobrou fyzičkou, kilometry nachozené na Šumavě nebo v Krkonoších mě tady nezachrání. Situaci nepomáhá ani fakt, že všechno, co budu následujících pár dnů potřebovat, si nesu na zádech. „Neříkal jsi, že to bude pro začátečníky?“ ptám se kamaráda, když popadnu dech. „Pro začátečníky alpinistického lezení. Co bys čekala, když jsi v Alpách,“ dostane se mi odpovědi. Skláním hlavu, zatínám zuby a pokračuji ve stoupání.

Může se hodit

• Schovejte si do krosny alespoň půl litru vody, po kterém budete moct sáhnout v případě nouze.
• Rozhodně s sebou neberte jídlo v konzervě, jak jste možná zvyklí z výletů po Česku. Mnoho obchodů nabízí sušené jídlo, které je svou hmotností vhodné pro tyto přechody.
• Rozmyslete si, jestli opravdu potřebujete tři trička. Na cestě se počítá každý gram.

Po zdolání prvního úseku naší cesty dorazíme k vysílači Molln (1 470 m), kde se nám odkryjí nádherné výhledy na protější kopce patřící do pohoří Totes Gebirge. A veškeré utrpení je rázem zapomenuto.

Po hřebeni pak pokračujeme mezi nízkými borovicemi na Schillereck (1 748 m) na první opravdový vrchol treku.

Po cestě s číslem 469, která je velice dobře značená červenobílými turistickými značkami, pokračujeme na naši další zastávku, vrchol Hochsengs (1 838 m). Cestu dlouhou asi čtyři kilometry absolvujeme zhruba za dvě hodiny.

Odtud nás čeká už jen cesta po kamenitém úbočí do malé chatky Uwe-Anderle-Biwak, kde přespíme. Zde platí pravidlo – kdo dřív přijde, ten dřív spí. Bivak, který je koncipovaný pro asi osm lidí, dokáže v případě nouze a dobrých přátelských vztahů pojmout i dvojnásobek utahaných turistů. Tak jako tak je dobré připravit se na variantu, že budete muset přespat venku. Do krosny si tak pro všechny případy rozhodně přibalte nepromokavou plachtu, karimatku a spací pytel.

Od malé chatky s vysílačem pokračuje cesta na první vrchol Schillereck.

Je také dobré vědět, že na tomto místě není možnost doplnit zásoby vody. Abychom nepřišli o tekuté zlato, které jsme si v omezeném množství nesli na zádech, na uvaření čaje nebo večeře jsme u bivaku chytali dešťovou vodu. Myslete však na to, že první šance na doplnění vody bude až druhý den večer, výstupy jsou náročné a rozpouštět odlomené kusy z ledovce je velice nepraktické.

Náročná kamenná úbočí

Další den pokračujeme po stezce s číslem 469 na vrcholy Gamskogel (1 710 m) a Rohrauer Grösstenberg (1 810 m), kde si užíváme zaslouženou pauzu s pohledem na pohoří Sengsengebirge a jeho nejvyšší vrchol Hoher Nock. I když od sebe zmiňované body nejsou vzdušnou čarou příliš vzdálené, cesta po zemi se klikatí, vede nás z kopců do údolí a pak po náročném stoupání opět na vrchol. Reálně je proto dobré počítat s tím, že pro zdolání trasy budete potřebovat dvakrát více hodin, než si myslíte.

Národní park Kalkalpen

• Kalkalpen, neboli Vápencové Alpy, je jeden z šesti národních parků na území Rakouska.
• Rozprostírá se na ploše zhruba 200 kilometrů čtverečních.
• Skládá se ze dvou částí: horské zalesněné oblasti Reichraminger Hintergebirge a horského masivu Sengsengebirge.
• Název pohoří je odvozen z německého die Sense, v překladu kosa. Odkazuje na hospodářský význam oblasti.

Po doplnění sil zavazujeme vysoké horské boty a míříme opět dolů z kopce. Tentokrát nás zastaví náročný úsek, kdy musíme překonat strmé klesání po nezpevněném štěrku a kamenech. Někteří našlapují opatrně, jako by kráčeli po tenkém skle, jiní volí taktiku úprku. Pod kopcem si s úlevou padáme do náručí a radujeme se. Smích nám ovšem vydrží jen několik desítek metrů, než se před námi ukáže kamenné koryto vedoucí na Hoher Nock.

S prázdnými lahvemi odbočujeme v místě Rottalsattel doprava, na další křižovatce následujeme stále číslo 469 a vydáváme se vstříc čtyřsetmetrovému převýšení. V polovině kopce se cesty scházejí, na mapě odteď můžete hledat číslo 461. Ale směr je jasný, musíme nahoru.

Srdeční tep je vyšší než zdolané metry, přehřáté svaly se pokoušíme zchladit skokem šipky do sněhu. Za hlasitých slov podpory a vzájemného upíjení posledních zbytků vody nakonec na louce před vrcholem odhazujeme krosny a vítězně dobíháme ke kříži na Hoher Nocku.

I když jsme se před několika minutami potili jako v sauně, na vrcholu nasazujeme bundy, abychom neprochladli. Poslední fotografie alpské květeny a ptáků, kteří plachtí hluboko pod námi, poslední nádech s okouzlujícím výhledem. Balíme fotoaparáty do krosen a pokračujeme po stezce 466, cílem je chata Feichtauhütte.

Kolem vrcholu Hoher Nock se rozprostírají louky s alpskou flórou.

Tyrkysová voda a zvuk zvonů

Pokud vám zbudou síly, můžete se po dalším náročnějším úseku plném uvolněného kamení zastavit u jezer Feichtauer Seen. Jedna varianta je nechat těžké batohy na chatě a dojít k průzračně čisté vodě po stezce 468 pouze s ručníkem a plavkami, cesta nezabere ani půl hodiny.

Druhou možností je odbočit ještě během sestupu i s krosnou na zádech. V obou případech se dostanete na pěšinku zarostlou alpskými dřevinami. Po několika posledních zatáčkách se najednou vyloupne pohled na monumentální Hoher Nock, jehož odraz se zrcadlí na lesklé vodní hladině. Větší z jezer budete mít jako na dlani, k menšímu se pak dostanete, když půjdete po vyšlapané cestičce doprava. Po dlouhém dni určitě uvítáte možnost svlažit nohy nebo, pokud patříte k otužilcům, i rozlámané tělo. A nemusíte se stydět. Protože se po cestě nenachází žádný hotel nebo restaurace, počet cizinců, na které narazíte, se blíží nule.

Pod vrcholem se skrývají dvě ledovcová jezírka Feichtauer Seen. Cesta od chaty k nim trvá zhruba dvacet minut.

Na cestě do chaty budete muset překonat už jen poslední překážku – ohradu plnou krav. Ke spánku vás pak ukolébá zvuk jejich zvonců odrážející se od okolních kopců.

Chata má kapacitu dvacet lůžek, pobyt je nutné zamluvit předem, a to online prostřednictvím rezervačního portálu. Cena za přespání na posteli se pohybuje okolo dvaceti eur, majitelé průkazu Alpenverein (alpský spolek zařizující pojištění, pozn. red.) zde mohou přenocovat s padesátiprocentní slevou. Během letních měsíců vám bude dělat společnost sympatický majitel se svou ženou a vnoučaty.

Síly i zásoby vody načerpáte druhou noc na chatě Feichtauhütte. Večer budete usínat za zvuku kravských zvonů.

Cesta k autu

Způsoby, jak se třetí den dostat k autu, existují dva. Pokud jste duší bohém, máte rádi pozvolná rána, ale zároveň se nebojíte riskovat a ovládáte alespoň pár základních německých slov, povede vaše cesta do městečka Ramsau. Stezka s číslem 466 se klikatí kolem potoka Niklbach a čekají vás na ní pouze metry dolů, které vedou hustými lesy i vojenským prostorem. Ze střelnice Ramsau-Molln si můžete prohlédnout hřebenovku v celé její kráse.

Risk přichází na řadu tehdy, když dorazíte do vesničky Ramsau. Ta je od místa, kde jsou zaparkovaná auta, vzdálená asi dvacet kilometrů. Pokud se chcete dostat ke svému vozidlu, nezbývá vám než poprosit některého z místních (ideálně v němčině), případně stopnout projíždějící auto. Z vlastní zkušenosti víme, že Rakušané jsou k unaveným turistům velice přátelští. Šance, že se v dohledné době dostanete ke svému autu, je tedy poměrně vysoká.

Z vojenského prostoru Ramsau-Molln je možné prohlédnout si hřeben, po kterém vedla naše dvoudenní trasa.

Pro milovníky východu slunce je pak v nabídce druhá trasa, která vede z chaty zpět přes vrchol Hoher Nock. Pokud vyrazíte ve velmi brzkých hodinách, máte šanci pozorovat svítání za cesty. V tom případě s sebou určitě přibalte čelovku. Z Hoher Nocku sestoupíte stejnou cestou 461 až k rozcestníku Rossleithen (1 470 m), kde odbočíte doleva a budete pokračovat po stezce Moosbauensteig, která vede například kolem kaple v nadmořské výšce 750 metrů.

Trasa vás dovede k řece Teichl a autobusové zastávce Piessling ehem. Bahnhof, odkud se již pravidelným spojem dostanete do Sankt Pankraz. Druhý způsob je fyzicky náročnější, dostanete se však na hlavní silnici, která vede přímo do místa, kde na vás čeká vaše vozidlo.

Ať si zvolíte jakýkoliv konec, domů budete odjíždět kromě rozlámaných zad také s nezapomenutelnými zážitky. Pokud jste začátečník, trasa vás určitě nadchne k dalším výletům, ke kterým nejen rakouské Alpy vybízejí. Členitý terén s těžkou zátěží na zádech však určitě osloví i ostřílené lezce, kteří si chtějí rozšířit portfolio zdolaných rakouských vrcholů.

Mapy poskytuje © SHOCart a přispěvatelé OpenStreetMap. Společnost SHOCart je tradiční vydavatel turistických a cykloturistických map a atlasů. Více na www.shocart.cz