Probouzíme se v objetí hor v kempu v rakouském Halštatu, mezi vrcholky směle vykukují první ranní sluneční paprsky. Je tu další den a další dobrodružství, pro které si pro tento den vybíráme nepříliš vzdálené skály v Solné komoře.
I když nás po prvním dni a naší vůbec první zkušenosti s lezením ferrat u jezera Gosau bolí celé tělo, statečně masírujeme namožené svaly, u snídaně z ešusu počítáme modřiny a navzájem porovnáváme, který člen výpravy je na tom hůř.
 |
Po zběžné ranní kontrole však nakonec balíme krosny a povzbuzení kouzlem přírody, které na nás působí už v základním táboře, nasedáme do auta. Po břehu Halštatského jezera, na jehož hladině se v ranním slunci a ve všech odstínech růžové odráží mezi chuchvalci mlhy okolní vrcholy, míříme k asi patnáct kilometrů vzdálenému lázeňskému městečku Bad Goisern, a odtud už do kopců směrem ke známé ferratě Mein Land – Dein Land.
Zajištěných cest je v této oblasti víc, my si jako první vybíráme tu, po které se dostaneme až na samý vrchol – ferratu Leadership vedoucí na nádhernou vápencovou horu Predigtstuhl (1 278 m n. m.). Nástup na ferratu je dobře schovaný a cesta k němu je sama o sobě náročnou fyzickou disciplínou. Ačkoliv jsou trasy značené a pozornému turistovi by nemělo nic uniknout, začátek ferraty míjíme. A to hned dvakrát. Nejprve jsme nastoupali o pár metrů výš, než bylo potřeba, podruhé nám pak cestu zatarasil spadlý strom, a my si nebyli jisti, kudy stezka opravdu vede.
Správná cesta vede z parkoviště směrem od chaty po šotolinové cestě, která je značená pro lyžaře malou žlutou šipkou. Po asi kilometru odbočujeme na křižovatce doleva a pokračujeme po Wanderweg Predigtstuhl. Potom už je to otázka štěstí. Nastoupáme výškový kilometr – zde se chyba nestala, tato část je opravdu nezbytná – a úspěšně míjíme nepříliš dobře značenou odbočku. Když cítíme, že tudy cesta nevede, vracíme se a míjíme ji podruhé. Po opětovném hledání se však nakonec opravdu vynoříme z hustého lesa a oddechujeme na kamenitém úbočí.
Na kamenitém úbočí pod horou Predigtstuhl se začínají rozkrývat krásné výhledy na pohoří v okolí Solné komory. To nejlepší nás však teprve čeká.
Už zde se začínají rozkrývat krásné výhledy na pohoří Dachsteinu. To nejlepší nás však teprve čeká. Soukáme se do sedáků, poctivě utahujeme prsní úvazek, a protože zde už bychom v případě pádu neskončili ve vodě jako u Gosau, opravdu důkladně kontrolujeme správné uvázání všeho, co je k lezení potřeba. S helmami na hlavě se vydáváme na kratší ferratu s úseky o největší náročnosti C.
Cesta je i pro nás, naprosté začátečnice, zvládnutelná. Starosti nám dělá pouze „komín“, kterým musíme vyšplhat nahoru. I ten je však přizpůsobený pro nezkušené lezce, ve skále jsou upevněné kovové tyče. Využíváme toho, že v porovnání s klasickým lezením je díky ferratě možné dostat se bez větších zkušeností až na samotný vrchol. Po jeho zdolání nepadáme na kolena únavou, ale úžasem.
Halštatské jezero zapadá do horské scenérie a nenásilně spojuje travnaté údolí s ledovcovými vrcholky hor.
Halštatské jezero jsme obdivovali už ráno, z výšky ale dostává zcela jiný rozměr. Ukryté v podhůří ledovcem pokrytého Dachsteinu, plynule navazuje na sytě zelené travnaté údolí plné horských domků a vytváří scenerii, která bere dech. Výhled si užíváme několik minut, poté balíme svačiny a chystáme se na sestup. Po cestě se ještě několikrát musíme přidržet lana, výbava však již není nutná, z druhé strany je vrchol přístupný i pro běžného turistu.
Horu obcházíme a míříme k další ferratě, jejíž název lze do češtiny přeložit jako Má zem – Tvá zem. Cesta ovšem nenavazuje, mezi jednotlivými ferratami musíme ujít spoustu „zbytečných“ kroků. Doporučuji proto otočit pořadí a v případě zvolení obou těchto ferrat si Leadership nechat nakonec. Odměnou bude už zmiňovaný výhled i o trochu nižší náročnost.
Tipy pro nováčky
|
Mein Land – Dein Land
My nicméně pokračujeme v naší nelogické cestě, během které hodně zvažujeme, zda máme sílu ještě na další ferratu. „Můžeme na zbytek skupiny počkat tady, co říkáte?“ navrhuje kamarádka a ukazuje na ceduli s jídelním lístkem vystavenou před chatou. K její smůle je však restaurace zavřená, a my se tak psychicky připravujeme na další část výletu. Na odbočce už víme, co nás čeká. Odhazujeme vrstvy oblečení a bojujeme s několika stovkami výškových metrů, až se dostaneme k nenápadné prasklině ve skále.
Chvíli zmateně hledáme nástup na ferratu, než nám dojde, že musíme vlézt přímo do pukliny. Odvahu nám nedodá ani nadšené volání přátel, kteří visí na laně několik desítek metrů nad našimi hlavami. „Neboj, to určitě můžeme obejít,“ uklidňujeme se navzájem a vyrážíme.
Ferrata Mein Land – Dein Land nabízí opravdový adrenalinový zážitek. Na lanech natažených několik desítek metrů nad zemí se nejen začátečníkovi rozklepou kolena.
Omyl. Úsek obejít nemůžeme. Po zdolání ferraty ve skále, kde je velmi vlhko a nohy občas podkluzují, vzpomínáme na filmy z cirkusového prostředí a s radami typu „Dívej se jenom před sebe!“ nakonec úspěšně lano přejdeme. Po něm nás překvapí už jen žebřík položený nad další propastí. V několika místech nám pak docházejí síly, kriticky však přiznávám, že je to špatnou technikou. Zkušenější přátelé si trasu užívají, byť výhledy tato ferrata nenabízí téměř žádné.
S vypětím všech sil a se slzami na krajíčku – nyní už ne dojetím, ale opravdovým vyčerpáním – dokončujeme ferratu a začínáme se bát dalšího plánu, který si pro nás kamarád připravil na další den. „Zážitek nemusí být hezký, ale intenzivní,“ zakončuje dnešní výlet mnohonásobně zkušenější lezec, pro kterého byly obě ferraty procházkou růžovou zahradou.
My nasedáme do auta a odevzdaně odjíždíme zpět do kempu v Halštatu. Po koupání v jezeře, které je mnohem chladnější než dříve navštívené a paradoxně výše položené Gosauské jezero, jsou však všechny chmury zahnány a my se i přes obavy těšíme na další den.
Dračí stěna u Mondsee
Aby byl výlet krásný, musí přijít to nejlepší nakonec. Ráno balíme stany a vydáváme se směrem k jezeru Mondsee. Dominantu na jeho břehu představuje kolmá vápencová stěna Drachenwand, jejíž vrchol (1 176 m n. m.) se stává naším cílem.
Po včerejším náročném dni hodně zvažujeme, zda se na cestu vůbec vydáme. Ještě pod kopcem ztrácíme člena, který po probdělé noci volí raději cestu po jižní zalesněné straně stěny bez nutnosti využití karabin. S notnou dávkou slov podpory se však nakonec připínáme ke kovovým lanům a začínáme zdolávat první z několika žebříků, které jsou na začátku Drachenwandu připravené pro lezce.
Na Dračí stěnu se dostanete i pěšky bez použití jakékoliv techniky. Pokud však zvolíte náročnější trasu a půjdete ferratou, výhledy si budete moct užívat po celou dobu lezení, ne pouze na vrcholu.
V malých hloučcích se trousíme po skále nahoru. Když nám odvaha dovolí, kocháme se výhledem na jezero ve tvaru protáhlého půlměsíce. Ačkoliv skalní masiv vypadá při pohledu od parkoviště velice nebezpečně, cesta je pohodová. V porovnání s ferratou Mein Land – Dein Land si šplhání po vápenci užíváme. Vytřeštěné oči máme až u lanového mostu, který se klene přes sto metrů hlubokou propast. Kamarád mě na úzkém kousku skály předbíhá. „Budu fotit,“ volá nadšeně a rozbíhá se po mostu na druhou stranu. Mně naopak dřevění nohy.
Po hlubokém nádechu nicméně otevírám oči a most úspěšně překonávám. Má chůze nepůsobí ani trochu přesvědčivě, ale nejhorší mám za sebou. Dobrá zpráva pro všechny, kterým by v dané chvíli chyběla odvaha, je, že existuje druhá trasa. Podle průvodce sice náročnější, ale za to bez rizika zřícení se z obrovské výšky.
Po cestě na vrchol Drachenwandu musíte zdolat lanový mostek klenoucí se přes sto metrů hlubokou propast. Pro slabší povahy je možné tento úsek obejít, druhá část stezky je však fyzicky náročnější.
Zbytek cesty už je bezproblémový. V některých místech jsem vděčná za své dlouhé nohy a upřímně se podivuji, jak mohou po skále šplhat kamarádky menšího vzrůstu. Nakonec se však úspěšně setkáváme na vrcholu, čemuž žádná z nás ještě před několika hodinami nevěřila. Vítáme se i s kamarádem, který zvolil náhradní trasu, a společně s ním se pak vracíme lesem kolem vodopádu k restauraci pod kopcem. Odměňujeme se poctivou polévkou nebo řízkem s rakouským bramborovým salátem a spokojeně oddechujeme.
Jezero Mondsee láká svou barvou ke koupání, navíc pro přežití cesty v uzavřeném autě se třemi dalšími zpocenými turisty tuto možnost vřele doporučuji. Po osvěžení zalepujeme nejhorší odřeniny, převlékáme oblečení a se spoustou intenzivních a krásných zážitků se vracíme do domoviny.
Všechny ferraty, které jsme v Rakousku navštívili, jsou krásné, byť každá úplně jiná. Ať se rozhodnete pro náročnější fyzický výkon, nebo zvolíte „vrcholovou“ ferratu, nemůžete pochybit.
Může se hodit
|
