Po hororovém zážitku, který nám Sextenské Dolomity připravily v předešlých dnech, se na horské chatě Dreizinnenhütte probouzíme do slunečného dne a od rána si zaslouženě užíváme výhledy na kouzelné vrcholy Tre Cime.
Už při snídani nás toulavé nohy nutí vymýšlet další plán. Předpověď počasí je přívětivá, zásob máme dostatek, síly jsme také načerpali, a tak nic nebrání tomu, abychom si dali pořádně do těla.
 |
Ranní ferrata Leiternsteig
Den tak začínáme ferratou Leiternsteig s úseky o obtížnosti C, která vede na horu Toblinger Knoten (2 617 m n. m.). V horské válce mezi lety 1915 a 1918 měl tento vrchol strategický význam a byla zde vybudována řada pozic. Zbytky tehdejších vojenských cest se dnes používají právě jako oblíbené ferraty.
Jednu z nich si vybíráme i my. Od chaty nejprve nastoupáme pár výškových metrů, díky čemuž máme na Tři štíty lavaredské ještě krásnější výhled, a pak už se opět zacvakáváme karabinami ke kovovému lanu. Jde skutečně o zážitkovou ferratu. Věci totiž necháváme na chatě, a lezení si tak užíváme nejen s lehkou hlavou, ale také s odlehčenými zády.
Hora Toblinger Knoten se nachází jen několik stovek metrů od chaty Drezinnenhütte. Na samotný vrchol vede ferrata plná žebříků.
Zábavnější ferratu jsem asi nikdy nelezla. Ve skalách se tu a tam objeví žebřík, který je příjemným zpestřením trasy. A zároveň také velice praktickým. Místy totiž jen marně hledám plochu, odkud se odrazit a dosáhnout na další skalnatý výčnělek. O to víc mě překvapí, když mi kamarád sdělí, že zde lezl i v zimě.
„Trasu lze zvládnout i v zimních měsících, ale je to jen pro zkušené alpinisty. Ferraty, které se lezou v létě, jsou pod sněhem, a dané pasáže se tak musí překonat v zimním terénu. Velkou roli hraje druh a množství sněhu,“ upřesňuje průvodce Miloslav Oktábec, zakladatel cestovní agentury Partyzán Adventure, která podobné zájezdy v letních i zimních měsících pořádá.
Před půlstoletím se kvůli jazyku zabíjeli, dnes pod Dolomity žijí ve smíru |
Pro mě však nyní velkou roli hrají zejména moje unavené nohy. Za skupinového povzbuzování se nicméně dostáváme až na samý vrchol a zažíváme nával euforie.
Tre Cime odsud vypadají naprosto odlišně, než jak jsme je zažili dosud. V dálce pak vidíme hory s nádechem červené, ostatní štíty se vynořují z oblak a sluníčko všemu dodává na veselé atmosféře. Abychom však během dne stihli víc, nasazujeme po ranní rozcvičce zakončené focením rukavice a vydáváme se zpět k chatě.
Tunely z první světové války
Po vyzvednutí zbylých členů posádky, kteří si místo ranního lezení užívali kávu na ještě prázdné terase chaty (turisté, kteří využívají pravidelnou autobusovou linku, sem totiž začnou proudit až dopoledne), nás čeká pochod tunely z první světové války. Od chaty se vydáváme směr Monte Paterno a za chvilku už stojíme před vchodem do systému tunelů.
Zdolávání příkrých schodů, které se v tunelech nacházejí, je vražedné, každý další krok se zdá být jako cesta do pekla, ne vzhůru do nebe. Temná trasa schovaná ve skále je přerušovaná uměle vylámanými okny, díky nimž se dovnitř dostane alespoň trochu světla. Přesto je však nezbytnou výbavou čelovka. Zhruba uprostřed dlouhého schodiště se zastavujeme a během pauzy u nejslavnějšího okénka s výhledem na Tre Cime popadáme dech.
Ve skále jsou uměle vytvořené otvory, které do systému tunelů pouštějí trochu světla.
Povzbuzeni pohledem na mlhou zahalené štíty nasazujeme tempo a zbytek schodů téměř vybíháme. Tunel opouštíme v nadmořské výšce 2 520 metrů a ocitáme se v suťovitém žlabu, kterým se plazí další kovové lano.
Touto ferratou stoupáme do skalní štěrbiny Gamsscharte (Kamzičí štěrbina), a odtud už zajištěnou stezkou Sentiero delle Forcelle – Schartenweg s úseky o minimální náročnosti (A/B) na vrchol Monte Paterno. U začátku této ferraty se musíme vyhýbat turistům, kteří míří zpátky dolů, po pár metrech se však lano rozdvojuje a skupinu lezoucí nahoru posílá jinou cestou.
Po ferratě schované v suťovitém žlabu šplháme s výhledem na chatu Dreizinnenhütte a přilehlé jezero do skalní štěrbiny Gamsscharte.
Krvavá cesta na Monte Paterno
S kamarádkou opět zrychlujeme a po pár posledních metrech zajištěné trasy míříme na Monte Paterno (2 744 m n. m.). Odhazujeme svršky, vybalujeme svačiny a čekáme na zbytek skupiny. Po deseti minutách se začínáme podivovat, kde se česká výprava zasekla. Po dvaceti si pak už děláme starosti, a tak se jdeme podívat, co se děje.
Nebyli bychom to my, kdyby po cestě nedošlo k neštěstí. Když jeden z turistů procházel kolem naší skupiny, uvolnil kámen, který se odrazil od další části skály a nešťastně trefil naši kamarádku a rozřízl jí kůži pod okem. Z rány teklo hodně krve. Zdravotníci, kteří s námi náhodou lezli, se o ni však postarali, a poslední úsek stoupání tak naše bojovnice zvládla i se zalepeným okem.
Poměrně jednoduše zvládnutelnou ferratou se dostáváme na Monte Paterno neboli Paternkofel. Vrchol se nachází na hranici mezi italskou provincií Belluno a Jižním Tyrolskem, kde se tradičně mluví spíše německy.
Z vrcholu pozorujeme davy proudící kolem Tre Cime na horskou chatu a sledujeme běžce, kteří zde absolvují extrémní závod. Nejkrásnější pocit však je, když se hluboko pod námi vznáší ptáci. Přesně v tu chvíli si uvědomujeme, jak svobodně se díky horám cítíme. Výhledy jsou už jen příjemným bonusem.
Po stopách vojáků z první světové války v italských Dolomitech |
Co už však tak příjemné není, je začínající déšť. Kvůli obavě z bouřky tak opět balíme věci a dáváme se na sestup – průvodce nám naplánoval cestu krásným vzdušným chodníčkem. Chodníček si představuji úplně jinak, slovo krásný bych asi také nepoužila. Jediné, v čem se realita shoduje s popisem průvodce, je vzdušný.
„Víte, kolik lidí tady muselo umřít jenom proto, že prostě špatně šlápli? Nebo že se radši zřítili do propasti, než aby je nepřítel zastřelil?“ přemýšlíme nad válečnými příběhy, ze kterých mrazí, a dál pokračujeme ve zdolávání úzkých cestiček na okraji srázu.
Po cestě z Monte Paterno nás čeká „krásný vzdušný chodníček“. Rozhodně nic pro slabé povahy.
Hřmět a blýskat se naštěstí začíná až po překonání těchto úseků. Opět se tedy přioblékáme a modlíme se, aby nás nepotkal stejný osud, o kterém jsme přemýšleli v souvislosti s vojáky. Výhledy jsou schované v mlze, a tak se můžeme soustředit pouze na cestu. Po skalách postupně kloužeme dolů a jsme vždy udiveni, když vidíme další část zajištěné stezky.
Nakonec však ferraty opravdu končí a my v pláštěnkách přidáváme do kroku. Cestička se line po příkrém svahu, navíc v předchozích dnech utrpěla během bouří značné škody. Občas musíme přeskakovat náplavu kamení, jinde se pak obáváme, aby nám neujela noha, a my tak neskončili hluboko v propasti. Po pár hodinách se ovšem zdárně vracíme na turistickou magistrálu, která nás dovede k chatě Zsigmondyhütte, kde na nás od včerejšího dne čekají dvě kamarádky.
Po náročných dnech si opět užíváme luxusních výdobytků civilizace. Předháníme se, kdo bude moct dříve využít sprchu, objednáváme si svařené víno a chystáme si postele. Přátelé zdravotníci pak v restauraci horské chaty ošetřují za zvuku kytary a zpěvu mezinárodně známých písní zraněné oko. Na stole nám poté přistane tříchodové menu, na výběr je ze dvou polévek, tří hlavních chodů a tří dezertů.
Z celého výletu je tato chata nejdražší položkou na seznamu. Přespání s polopenzí (ráno se podávají čerstvě rozpečené croissanty, čokoládové či meruňkové kapsy, také čerstvý chléb s domácí marmeládou nebo vejce na několik způsobů) vyjde na zhruba 70 eur. Žeton do sprchy je pak k dostání za další čtyři. Ničeho však po tolika dnech strávených v horách nelitujeme.
Cesta do údolí
Ráno nás probouzí sluneční paprsky. Otevírám okno, zasněně hledím do údolí a už teď mám slzy v očích, protože za několik hodin toto italské dobrodružství skončí. Po snídani se loučíme s mladými Němci, se kterými jsme dlouho do noci probírali svoje zážitky z cest, s opakovanými díky se loučíme s majiteli chaty a vydáváme se po červeně i modře značené cestě (Dolomites UNESCO Geotrail 10) dolů.
Cesta do údolí je krásná i smutná zároveň. Ačkoliv si užíváme nádherné výhledy, víme, že toto italské dobrodružství za několik okamžiků skončí.
Na ní nás čeká ještě jeden vodopád, dvakrát se zastavujeme u horského potoku a minimálně třikrát na focení. S klesající nadmořskou výškou začínáme potkávat stále více turistů, až se ocitneme u vyhledávané restaurace Rifugio Fondo Valle u obce Sexten (Sesto), odkud obdivujeme hory, které nás po několik uplynulých dnů hostily. Skoro až nemožné uvěřit, že ještě před několika hodinami jsme nahoře bojovali o život.
Z vesničky se pak necháme dovézt autobusem (za dvě eura, tedy asi 50 korun) až k hotelu Kreuzbergpass poblíž vrcholu Monte Croce, odkud jsme se na naši pětidenní cestu vydali. S úlevou nacházíme auta v původním stavu (zaplatit si za parkoviště u hotelu se vyplatilo) a odhazujeme těžké krosny. Všechny zážitky ještě budeme muset zpracovat. Už teď však víme, že tato akce nebyla naše poslední.
Může se hodit
|
Mapy poskytuje © SHOCart a přispěvatelé OpenStreetMap. Společnost SHOCart je tradiční vydavatel turistických a cykloturistických map a atlasů. Více na www.shocart.cz
