Jestliže někdo tvrdí, že je Arktida nehybná zmrzlá krajina, která se nemění, potom Arktidě strašlivě křivdí.
A to nebudu zmiňovat velmi bujný život pod hladinou, což někdy může být jen několik centimetrů pod vrstvou ledu, kde se prohánějí tuleni, velryby a spousta dalších ryb a paryb.
Čeští polárníci jsou na cestě už sedmý den a urazili 100 km, tedy asi polovinu trasy. Počítají, že kvůli zdržení v první polovině cesty dorazí k cíli o 3 dny později oproti plánu, tedy 16. dubna. Ekvádorce Jijóna ve středu 9. dubna odvezl vrtulník z Arktidy pryč. |
Na vlastní oči vidím, že se mění celé ledové království jménem Arktida. Není den, kdy by všechno zůstalo stejné.
Každý den se vše mění a není náhoda, že tam, kde ještě včera byla široká řeka, je najednou kluziště. A naopak. Tam, kde to včera vypadalo nezničitelně, je obrovské jezero, které se dá překonat jedině letadlem.
Jak se hýbou ledy
Moje první zkušenost s měnící se Arktidou byla při sledování takzvaného torosení. To je okamžik, kdy se vlivem mořských proudů o sebe třou dvě obrovské kry, které se drtí, přetlačují a pohybují a tím vzniká hromada nalámaných kusů ledu, které mohou někdy vážit i několik metráků.
Led přitom vydává kvílivé zvuky a vy máte pocit, jako byste se dívali na obrovský mlýn, jenž tu obrovskou ledovou masu mele. A ta jako kdyby vše přemohla!
Ohromné hromady ledu, které tímto vzniknou, musíme na cestě k točně překonávat, což samozřejmě znamená spoustu práce.
Poprvé jsem to viděl před pár dny. Mirek Jakeš vybral cestu, abychom překonali asi dvoumetrovou hromadu ledu. Vypadala nehybná, statická. Přešli jsme oba na druhou stranu a já si řekl, že se ještě vrátím, abych si natočil pár záběrů.
Začal jsem natáčet a náhle slyším za zády právě ten kvílivý zvuk. Říkám si: "Panečku, takovouhle melodii by mi k tomu nemohl zahrát ani sebelepší orchestr."
Jenže sotva jsem pár záběrů dokončil a ohlédl se, zjistil jsem, že cesta zpátky už neexistuje. Tam, kudy jsem před chvíli prošel relativně bez problémů, teď byly hromady ledu a všechno se dalo do pohybu. Jako bych se díval na násypku obrovského mlýnku.
A jako by to nestačilo, gigantické kry se začaly rozestupovat a mezi mnou a Mirkem se pomalu objevovala malá říčka. Před chvílí potůček, teď už to vypadlo jako malý vodní tok.
Ještě před chvílí jsem si myslel, že by stačilo počkat, až se ledy zastaví, a potom přelézt zpátky za Mirkem. Teď jsem pochopil, že situace může být úplně jiná. Že je možná přede mnou několik posledních vteřin na to, abych se ke zpátky ke svému parťákovi přehrabal.
Dvakrát třikrát jsem vybíral místo, které vypadá nejméně nebezpečně. Aby tam v případě prudšího pohybu padaly co nejmenší kusy ledu a aby mě nezavalil nějaký třímetrákový balvan.
Vyběhl jsem nahoru. Nahoře na hromadě jsem uviděl, že už pode mnou teče poměrně široká mořská řeka. Jen jsem zaslechl Mirka, jak zařval: "Skoč!"
Odrazil jsem se vší silou a myslím, že trojskokanka Šárka Kašpárková by mě pochválila. Dopadl jsem na kraj prozatím pevné ledové kry.
Doběhl jsem za Mirkem, srdce mi tlouklo až v krku. Řeka byla za námi. Vůbec nic jsme si nemuseli říkat.
Do rána je všechno jinak
Toto byla moje první zkušenost s tím, jak je Arktida v pohybu. Druhá následovala včera večer, když jsme dorazili k obrovské široké řece.
"Rusové tomu říkají Mississippi," řekl s úsměvem Mirek. Skutečně to tak vypadalo. Nepřekročitelný obrovský veletok.
Nezbylo nic jiného, než odpoledne postavit stany a doufat, že nás buď drift pootočí, abychom tuto řeku nemuseli překonávat. anebo že třeba do druhého dne budou takové mrazy a řeka zamrzne.
Světe, div se. Když jsme dnes ráno vyšli, Mississippi byla přikrytá ledovou vrstvou. Na nás bylo, abychom poznali, která vrstva člověka unese a která zdaleka ne. Na to je Mirek odborník. K severnímu pólu míří už pošesté.
Má na to opravdu vycvičený grif. Vždy několikrát vyzkoušel sám na lyžích, jak je led pevný. A když se pod ním led začal vlnit, rychle se vydal zpátky. Nakonec cestu přes řeku, širokou odhadem jeden a půl kilometru, našel.
A tak jsme se šťastně dostali opět na druhý břeh. Až mi zase někdo bude tvrdit, jak je Arktida nehybná, neudržím se smíchy.
Expedice Vodka Amundsen - severní pól 2008
|
Všechny fotografie v článku jsou ilustrační. Petr Horký momentálně nemůže ze svého mobilu posílat zprávy ani fotky. |
