Jadranské pobřeží brázdí Češi za kormidlem. Zatímco dřív si posádky najímaly lodě i s profesionálním kapitánem, dnes už mají vlastní kapitánský průkaz.
Kapitán Jiří Zindulka zvládl desítky tisíc námořních mil, obeplul prakticky celý svět. Přesto se často a rád vrací do Chorvatska. A nejen proto, že jeho firma tam pronajímá lodě s kapitány i bez.
Proč je právě Jadran rájem jachtařů?
Protože jachting na Jadranu je nejjednodušší. Skoro jako na Slapech.
To vám nevěřím.
Samozřejmě trochu přeháním, moře je moře, ale v Chorvatsku je při pobřeží tolik ostrůvků, že se tam netvoří velké vlny, jsou tam krátké úseky pro plavbu, dá se kotvit v každé zátoce a bezpečný přístav je vždy nedaleko. Obdobné je to pouze na Jónském moři v oblasti Lefkády. Navíc takové jachtařské zázemí, jako je na Jadranu, jsem nepotkal nikde jinde na světě. Hustota jachtařských marín s vybavením, elektřinou, vodou a sociálním zařízením je neskutečná. Na Jadranu ani nemusíte dostat mořskou nemoc.
Jak to?
Moře bývá klidné, takže je to spíš na rozhodnutí kapitána, jak „opatrně“ s posádkou popluje. Říká se, že čtyři procenta lidí mořskou nemoc nikdy v životě nedostanou a další čtyři procenta lidí se jí nikdy nezbaví – ti mohou být na moři měsíc a měsíc prozvracejí. Zbylých 92 procent lidí mořskou nemoc dostane, ale za nějaký čas se z ní vyléčí. Na Jadranu většinou nebudete mít šanci poznat, do které z těch kategorií patříte.
Přesto třeba loni v srpnu byla na Jadranu tak silná bóra (severní vítr), že měli záchranáři dost práce.
To ano, ale byla to hlášená bóra. A každý kapitán musí sledovat předpověď počasí a podle toho se zařídit. Řídil jsem tam v té době loď. S dětmi.
A jak jste dopadli?
Bez problémů. Mořskou nemoc nikdo nedostal. Pluli jsme proti větru, ale ne proti vlnám. Přišli jsme o jedny sluneční brýle a jeden fendr. To je takový nafukovací odrazník, který chrání loď proti odření při kotvení u mola.
Jaká byla rychlost toho větru?
Až 50 uzlů. To je už fakt hodně, něco přes 90 km/h.
Když jste to nakousl – co děti na lodi?
Zastávám názor, že děti patří na palubu. Mám jich pět a jezdí od narození. Dokud nechodí, je to velká paráda. Mořská nemoc jim nehrozí, na věčné houpání jsou zvyklé. Problém může nastat, když začnou chodit, ale ještě neumějí poslouchat. Platí pravidlo, že musí mít při jakémkoli pohybu po palubě záchrannou vestu, ideálně svoji vlastní, která jim dobře sedí, ne tu půjčenou z maríny. Výhoda je, že můžete kdykoli dělat zastávky, aby se děti vykoupaly. Když kotvíte a dítě už umí plavat, na vestě netrvám. Ale během plavby ano.
Jiří Zindulka odhaduje, že ročně zamíří na Jadran kvůli jachtingu až 50 tisíc Čechů.
Nějaké dramatické momenty?
Na lodi ne. Ale dcera se dostala nepříjemně pod vodu na pláži, když ještě neuměla plavat, smetla ji vlna od motorového člunu, byl jsem kousíček od ní a prakticky hned jsem ji vytáhl, ale další dva roky měla strach ve vodě hlubší než po pás.
Což je na jachtě trochu problém, člověk se koupe častěji z lodi, než že by kvůli každému koupání kotvil u břehu.
To ano, na druhou stranu to byla vlastně pozitivní zkušenost, protože dnes je velká, nehazarduje a cítí k moři respekt, což je plus.
Berou Češi své děti na loď?
Ano, čím dál víc lidí jezdí s dětmi a pojmou loď jako takový pohyblivý kemp nebo karavan. Když se jim v nějaké zátoce líbí, zůstanou tam den nebo dva. Najedou za ten týden třeba jen 60 nebo 70 mil (přes 100 km), ale užívají si to víc, než kdyby byli na jedné pláži v hotelu.
Kolik lidí od nás jezdí plachtit na Jadran?
Můj odhad je až 50 tisíc Čechů ročně. Buďto jako kapitáni, nebo jako členové posádky. A kapitánů přibývá.
Jak těžké je získat kapitánské zkoušky?
Záleží na tom, kde je děláte. Podle ministerstva dopravy si loni v Česku udělalo zkoušky na pobřežní plavbu 800 lidí. Většina Čechů získává papíry v Chorvatsku, čísla nemáme, ale odhadujeme to na tři tisíce ročně.
Legenda praví, že v Chorvatsku stačí jen zaplatit, dostanete razítko a můžete jet.
To už naštěstí zhruba čtyři roky neplatí. Dřív to skutečně bylo tak, že stačilo poslat peníze, fotku sousedovic jezevčíka a Chorvati vám na dálku vystavili kapitánský průkaz. Pak ale přišla série průšvihů, takže se zkoušky zpřísnily. Už je nutné na ně do Chorvatska aspoň přijet. Nyní zaplatíte 120 eur, zkoušky trvají deset minut a už to není úplná fraška. Jednou jsem viděl, jak při zkoušení Maďarů vyšel zkušební kapitán v uniformě ze zkušební kanceláře, zeptal se, kdo školil toho Maďara, jeden instruktor se přiznal, a ten kapitán vyhodil i zbytek Maďarů bez zkoušení. V posledních letech se to opravdu zpřísnilo. Pokud ale uspějete, dostanete kapitánský průkaz i s průkazem radiotelegrafisty. A můžete vyplout.
Bez praxe?
Pokud jste průměrně inteligentní, připravím vás na takové zkoušky za čtyři hodiny a vy je uděláte, aniž byste někdy předtím viděla loď, byť na rybníce. Stalo se mi, že jsme asi před dvaceti lety pronajali loď takovému rychlokapitánovi – a jeho plavba skončila po třech vteřinách. Byl to asi nejkratší pronájem lodi v dějinách naší společnosti.
Nenastartoval?
Ale nastartoval! Vzal to na plný plyn do protilehlé lodi na molu, o kotvu si zrušil předek a dál to nešlo.
To je extrémní příklad, ale kapitánů bez praxe se asi plaví na Jadranu hodně...
Bohužel. Někteří mají štěstí, protože moře je tam tak klidné, že vyplují a během týdne si tu praxi odbudou sami metodou pokus omyl. Nechci to zlehčovat, ale plavba samotná není obtížná, pokud plujete na motor a je klidné počasí. Komplikovanější je přistání. Při něm dochází k největšímu počtu malých i větších nehod.
V hlavní sezoně začíná pronájem na 10 tisících za osobu a týden, jde většinou o motorové jachty pro osm členů posádky, děti často plují zdarma nebo se slevou.
Kdo je podle vás skutečně dobrý kapitán?
Paradoxně nejde o to, jaké má papíry. Znám Čechy, kteří obepluli svět na základě toho lehce vysmívaného chorvatského průkazu. Ještě nedávno platilo v mnoha exotických vodách, že vám půjčili loď bez průkazu, jen proti podpisu, kterým jste se zaručila, že máte nějaké skipperské zkušenosti. Navíc v Dánsku, Švédsku, Norsku a v Británii nemusíte mít na loď do 12 metrů průkaz dodnes. Takže teoreticky můžete být super kapitán a nemít žádný průkaz. Jenže když začali Východoevropané jezdit na moře a půjčovat si lodě, bylo potřeba začít průkazy vyžadovat všude. Někteří rádoby kapitáni jsou prostě nezodpovědní.
Když už papíry mám – na co dávat pozor?
Na alkohol. Platí, že za hodně průšvihů jachtařů na Jadranu může alkohol.
Je to jako s řidiči v autech, nulová tolerance?
Ne, podle chorvatských zákonů může mít kapitán za plavby 0,5 promile. Cože je jedno pivo. Ale pozor, platí to i pro posádku.
Dodržuje se to?
Ne. Chorvati to skoro nekontrolují. Viděl jsem přistávat posádky, které byly kompletně na kaši, obouchaly svoji jachtu i okolní lodě. A viděl jsem kapitána, který spadl do vody ze zakotvené lodi v přístavu a byl tak opilý, že ani nemáchal rukama, prostě tam odpadl.
Co bylo dál?
Vytáhli ho. Naštěstí bylo okolo dost střízlivých lidí.
Proč se vlastně na Jadran tak rád vracíte?
Miluju přírodu na ostrovech. Ta je opravdu nádherná, rozmanitost chorvatské ostrovní říše je fascinující.
A nějaká negativa?
Těžko říct. Asi ceny v některých ostrovních restauracích. Někdy máte při placení účtu pocit, že se vám číšník pokouší prodat celou restauraci.
Zdá se, že tamní lidé umějí vydělat na všem.
Tak jednoznačně bych to neřekl. Před měsícem jsme uvízli na mělčině v přístavu. Celou noc jsme se pokoušeli z mělčiny sjet, ale nepodařilo se nám to, naše loď byla hodně velká. Ráno přišel místní rybář a z mola na nás volal, jestli nepotřebujeme pomoc. Radostně jsem přisvědčil a rybář za chvíli připlul se svou lodí. Podali jsme mu lano, on nás svým člunem naklonil a stáhl z mělčiny. Když nám vracel lano, ptal jsem se ho, kolik mu za záchranu zaplatíme.
Kolik?
Nechtěl nic. A nežli jsem mu stačil dát aspoň nějakou pozornost, odplul pryč. Jachting v Chorvatsku je pro mě také o radosti ze setkávání s místními lidmi.
