Před 200 miliony lidských věků byla na desáté rovnoběžce bujná tropická džungle. Rostly v ní obří kapradiny a pohybovali se po ní první dinosauři. Pak však prales zkameněl. Dodnes stojí, či spíše leží na 35. rovnoběžce uprostřed pouště v Arizoně. Není za tím žádný zázrak, jen geologické procesy.
Život v mrtvé krajině
Najdete tu pustinu, pro jejíž zachycení by malíř potřeboval celou paletu. Úplně hraje barvami. Však tomu také říkají Painted Desert – tedy malovaná poušť. Kopce vyhlížejí, jako byste v poháru na sobě měli navrstveny různé druhy zmrzliny.
Jsou to projevy geologických dějin, jak se jednotlivé vrstvy usazovaly, nebo naopak vyplouvaly na povrch. Dodnes mají podle informačních tabulí také rozdílnou strukturu, sypkost a velikost materiálu. Bílá linka znamená popel po výbuchu sopky, žlutá je písek přinesený dávnou zmizelou řekou, červená a modrá znamenají bahno s příměsí kovů.
Nejkrásnějším formacím, které se v patrech navrstvily a poté se vlivem eroze ořezaly, se pro jejich kuželovitý tvar připomínající obydlí prérijních Indiánů trefně říká týpí.
Eroze samozřejmě nadále pokračuje. Když se projdete po sotva dvoukilometrovém okruhu na Blue Mesa, můžete si na ni skoro sáhnout, kdyby vám to nařízení rangerů nezakazovala.
Vybudovaná cestička vás zavede mezi šedivé kopce, do kterých praží slunce. Jako by kolem mě leželo stádo upytlačených slonů. Povrch hald totiž připomíná vrásčitou kůži tlustokožců, protože jsou v nich rýhy, které si prorazila při řídkých srážkách dešťová voda.
Krajina se zdá být na první pohled mrtvá, ale v průběhu dne se ukáže i život. Kolem vás prolétne otravná moucha, na turistické stezce se objeví brouk, z křoví na vás vykoukne králík. Nejvíce se hlásí s hlasitým krákáním havrani, kteří si tak říkají návštěvníkům o kousek svačiny.
Prostor pro indiánské grafomany
Pro lidi to tu vypadá neobyvatelně, nicméně Indiáni dokázali v těchto nehostinných podmínkách po století přežívat a zanechali nám o tom zprávy.
Například na Novinové skále, kterou si můžete prohlédnout pomocí dalekohledů rozestavených na vyhlídce. Do černě zoxidovaného povrchu pískovce vyryli muže, ženy, zvířata, ruce, nohy, spirály a další geometrické útvary. Úžasná koncentrace petroglyfů, dohromady jich tu najdete na 650.
Jiné mají ve zbytcích vesnice, které nyní říkají Puerco a která byla stejně jako celá oblast opuštěna, ještě než Španělé vstoupili na území USA. Na okraji osady, kterou prozrazují základy domů, do balvanů vyryli velké lidské postavy, nebo třeba ibise se žábou v zobáku, ze které ještě kape voda.
Jako mnohé další civilizace v Americe dokázali místní indiáni dobře určit den slunovratu. Měření probíhalo podle spirály vytesané do skály, kterou sluneční paprsek plně přetne jen 21. června.
Místo dřeva kámen
Hlavní atrakcí je ale zkamenělý les, který dal celému parku jméno. Před nějakými 220 miliony let stromy popadaly do řeky, která je odnášela dál. Než se zachytily v písku, uhnila na nich kůra, listí a větve. Kmeny postupně zasypal další písek, který zabránil dalšímu tlení.
Po miliony let do sebe kmeny „nasávaly“ oxid křemičitý a nadobro se proměnily v křemen, byť na první pohled má podobu dřeva. Během těch věků se také Arizona díky putování kontinentů posunula od rovníku mnohem více na sever a někdejší tropický prales, jaký mají dnes třeba v Kostarice, se změnil v poušť, na kterou zvedáním podloží vystouply vrstvy dávno uložených sedimentů. A eroze zajistila, že se na povrchu opět objevily stromy, tentokrát ale v kamenné podobě.
Tento nebývalý přírodní úkaz lákal k zastávce železniční pasažéry už na konci 19. století, stejně jako později automobilisty cestující po ikonické Route 66. Tu už nahradila moderní dálnice, byť magickou šestašedesátku připomíná vrak dobového auta a zbytky sloupů elektrického vedení. Koleje rezervaci také protínají a slouží hlavně k přepravě nákladů na soupravě klidně o 60 vagonech.
V severní části parku jsou vidět jeden dva padlé kmeny, ale nic víc. Začnu Američany podezřívat z marketingového triku, který jim nicméně kvůli „malované poušti“ nevyčítám. Ale o nějakých 30 kilometrů na jih už si člověk připadá jako na Borneu poté, co dřevorubci zplanýrovali džungli kvůli vysázení palmy olejné.
Kam oko dohlédne, válejí se zbytky stromů, z nichž některé musely mít i šedesát metrů výšky. Také ony mají různé zabarvení podle toho, které prvky se do procesu připletly. Oranžovo-červený nádech má na svědomí železo, šedý a černý mangan, zatímco čistou bílou si zajistila dominance křemíku.
Některé stromy vypadají, jak kdyby byly na řadě míst přeříznuty motorovou pilou. Ale člověka za tím nehledejte. Jen tlak půdy, pod kterou kmeny ležely. Je to podobné, jako když se vám ve školní brašně čistým lomem naporcovaly křídy.
Sběr dřeva (křemene) je přísně zakázán, rangeři by vám mohli i zkontrolovat auto, pokud by měli podezření, že si odvážíte nelegální suvenýr.
Lepší je si ho pořídit i s náležitým certifikátem v obchodech u výjezdů z parku, kde z vyleštěných odřezků, na kterých jsou vidět letorosty, prodávají celou škálu produktů.
Takové kousky (na šperky či tácky pod šálek) nebo kusy (pařez jako sesle) však prodejci shánějí mimo chráněné území Petrified Forest, protože i za jeho hranicemi se najde dost zkamenělých připomínek z dob, kdy Arizonu pokrývala džungle.
