For the grace, for the might of our lord

For the home of the holy

For the faith, for the way of the sword

Gave their lives so boldly

For the grace, for the might of our lord

In the name of his glory

For the faith, for the way of the sword

Come and tell their story again!

\m/

Jako kuriozita dobrý, jako celé křesťanství a všechny ostatní církve.

to jako katolickou církev, která po staletí měla rohodující vliv označujete jenom za nějakou kuriozitu? stejně tak švýcarskou gardu fungující 5 století? to je teda dost ujetý i na člověka, který je nevěřící

Jako turistická atrakce se středověku můžou připadat jen nevzdělancům...

Jednak garda ve středověku neexistovala a hlavně výzbroj a výstroj co používají je již novověká, třeba přilba co používají je typu Morion co se začal používat v šestnáctém století, to stejné brnění...

Jejich vybavení při běžném pohledu musí každému evokovat spíše třecetiletou válku než středověk...

Běžný historicky nevzdělaný člověk považuje za středověk všechno, co vypadá jako před 1. světovou válkou.

(konec září 2063)Desátník vatikánské gardy Kaspar Üzwiller se tiskl do výklenku guberniálního paláce, v ruce samopal, s nímž dosti divně kontrastoval jeho žlutofialový gardový kroj. Hodil pohledem doprava, aby zjistil, jak to z té strany vypadá s obranou. Stál tam halapartník Fuád Sádiqí s touž zbraní, ani se příliš nekryl, a vysílal proti postupujícímu davu dávku za dávkou. Statečný chlap, ohodnotil ho Kaspar s pocitem jisté trapnosti. Až do té chvíle Fuádovi nedůvěřoval – co má co dělat Arab v papežově gardě? Katolík a švýcarský občan jistě je, jinak by ho do gardy nevzali, ale... A byla to křivda. Arab nearab, v takovéhle chvíli se pozná, co komu znamená přísaha. Rychle nechal těch úvah, pohlédl doleva, odtamtud už nestřílel nikdo. Že by kamarádi utekli, tomu se nedalo věřit, také oni jistě věděli, co je přísaha. Jen zpoza

mohutného masivu Petrského dómu se dosud ozývala střelba a občasné detonace, dalo se určit, že vycházejí odkudsi z terasy nad průčelím chrámu. Přinejmenším papežskou rezidenci tedy ještě někdo hájí. Kaspar z toho načerpal jistou naději, ale hned ho zase opustila. Situace v těch místech bude jistě kritická, kdo se tam ještě udržel, sotva přijde na pomoc dvěma ztracencům v relativním ústraní vatikánských zahrad. V tu chvíli se přikrčil, zásahy přímo nad ním vyryly v omítce řádku dírek. To tedy měl štěstí. Zatím zůstával bez zranění, ale jak dlouho bude ještě moci držet své stanoviště... Odhadl zbývající munici na zásobník a půl. Takže... Záchvěv hrůzy jím projel a zase odvál.

Malé, vedlejší schodiště do vyššího patra se zdálo být neporušené, vlil mu ten nález trochu naděje. Ale jen na chvíli: když vystoupal do chodby, vedoucí k soukromým pokojům, shledal stopy zkázy, třebaže ne tak děsné jako dole v chrámu. Zrozpačitěl: ve vnitřních komnatách papežovy rezidence dosud nikdy nebyl, tam mělo přístup pouze vybrané služebnictvo, obyčejný gardista jen v případě nejvyšší nouze. Ta sice nastala, ale už také pominula: smí dál? Přemohl rozpaky, procházel dveřmi po

Přemohl rozpaky, procházel dveřmi po dveří byly vesměs vyražené, naděje, již načerpal u paty schodiště, se rychle rozplývala.

Vyrušil ho tichý hlas. „Pane desátníku!“ V Kasparovi hrklo a mimoděk strhl hlaveň do směru toho zvuku, ale nebylo třeba. Zpoza sloupu se váhavě vynořila schýlená, bělovlasá postava, v níž rozpoznal starého papežova sluhu, a jak se říkalo, důvěrníka a rádce. Napětí a úzkost mu sevřely hrdlo, teď se tedy ukáže, má-li ještě proč plnit svou přísahu, nebo...

„To jste vy, pane Bartolli? Jste tu sám? Kde je...“

Nedokázal dopovědět. Starý sluha se schýlil ještě níž a pokud mu bylo vidět do tváře, objevily se mu v očích slzy. „Sám... jak se to vezme, pane desátníku, jak se to vezme. Pojďte za mnou, musím vám něco...“

Vedl Kaspara opuštěnými koridory až k vestibulu nad hlavním schodištěm. „Podívejte se sám, pane desátníku. Já už nemohu.“

Ležely tam dvě postavy a i ve smrti se držely za ruce, jako by komusi chtěly zabránit v znesvěcení místa, když ne sílou, již pozbyly, tedy důstojností své osoby a poslání. V prvním Kaspar poznal velitele vatikánské gardy, plukovníka Martina Waggeliho. Druhá, trochu žalostná v tom posledním a marném gestu, byl sám papež. Níže na schodech leželi gardisté v různých polohách smrti, někteří ještě svírali v ztuhlých pěstích pistole a samopaly, jiní jen ty dosti směšné halapartny, jak je útok nejspíš překvapil a oni si nestačili doběhnout pro účinnější zbraně. „Já jsem Svatého otce znal, pane desátníku, jako nikdo jiný. Byl to milý, bezelstný, ostýchavý, trochu naivní člověk. Se všemi se radil, než o něčem rozhodl, i se mnou. Dobrá vůle ve vlastní osobě. Až do poslední chvíle věřil, že je možné... smíření. Máme přece společného Boha, my i muslimové, říkal, musíme najít cestu ke shodě. Nenašel. Kde pokora narazí na pýchu, prohrává. Teď teprve všemu rozumím. Znáte proroctví svatého Malachia z Armaghu? Naplnilo se.“ Kaspar se znepokojil, právě tohle by si býval nejraději vyhnal z hlavy. Proroctví. Jeho samotný princip. Kdyby

Nevim o tom nic, ale nejake bunkry by Hitlera urcite nezastavily. Z helvetama to byl klasicky snatek z rozumu.

Presne tak Toto som chcel aj ja poznamenať na túto vetu : "...Říká se, že právě díky těmhle pevnostem se Hitler za druhé světové války neodvážil Švýcarsko napadnout...."

Hitler veľmi potreboval Švajčiarsko - tak pred SWW ako aj počas nej. Bez Švajčiarska by Tretia ríša neexistovala...