Suezský průplav nás překvapil tím, jak je úzký. Trajekt byl zdarma a podnikavý kapitán přišel pro svůj bakšiš dost pozdě. Už jsem byl totiž na můstku z lodi, a tak jsem mu stačil jen zamávat a usmát se. Jeli jsme nádhernou suezskou pouští, ve které jsme zase zažili pouštní bouři.
Poušť po pár hodinách skončila a dále až do Noweiby nás doprovázela soutěska a silnice mezi krásnými horami, kde beduíni pásli ovce a velbloudy na kamenech, kde sem a tam vykukovalo křoví. Žili v chýších z bahna. Táhly se několik set metrů podél silnice. Občas jsme se u nich zastavili, popovídali si vzájemně nesrozumitelným jazykem, občas se najedli, napili a dali jim pár tužek.
Celníka jsem neoblafnul
Noweiba bylo naše poslední město v Egyptě. Odtamtud nám zítra jede trajekt do Jordánska. Pak pojedeme za kamarádkou do Izraele a dál uvidíme. Ráno jsme se koupali, opalovali a ve 12 hodin odjeli na celnici, kde nás celníci po čtyřech hodinách odbavili.
Chtěl jsem jejich nádhernou SPZ, za kterou jsem zaplatil asi 70 dolarů, ale nepodařilo se mi ji ukrást a šéf už mě měl po hodině lhaní plné zuby, když jsem mu tvrdil, že jsem ji ztratil. Řekl, že nás nepustí, dokud ji nepřinesu. Myslel to asi vážně, protože "jsem ji našel" deset minut před vyplutím trajektu. On se jen pokrytecky usmál, popřál nám opět WELCOME TO EGYPT a odpluli jsme lodí.
Mimo nás vezla také hordu egyptských poutníků, kterým se splnil sen a odjížděli na pouť do Saúdské Arábie, (pro nás Evropany nepřístupné, ale já se tam prostě dostanu) konkrétně do MEKKY.
Někde v dáli, asi šest hodin plavby nás čeká další překrásná zem - JORDÁNSKO. Za sebou máme více než půl cesty, a čeká nás ještě pět šest možná sedm tisíc kilometrů.
Jordánsko: ve vzduchu je cítit podzim
Pozdě v noci jsme dopluli do AQABY, nejjižnějšího města Jordánska. Tušil jsem, že se nám bude v této zemi líbit, celníci byli příjemní, usměvaví, vše šlo hladce a rychle a také nikdo nepožadoval žádný bakšiš.
Ulice byli poměrné čisté, lidé upraveni, obchody naplněné zbožím všeho druhu, řidiči byli ohleduplnější a v obchodech ani nikde jinde už skoro nikdo nesmlouval. Noci už začaly být chladné a ve vzduchu byl cítit i tady pozdní říjen. V Aqabě jsme zůstali dva dny, užívali si hezkých pláží, krásných obchůdků a restaurací nabízejících mořská, arabská a orientální jídla.
WADI RUM je pouštní údolí, kde dodnes žijí Beduíni. Málo která rodina žije ještě dle starých zvyků a ti vzácní, které jsme tam potkali, byli více méně nastražení na turisty, kteří za návštěvu takové rodiny platili nemalé částky. Nebylo absolutně možné jet ve dvou na motorce plné bagáže, protože v poušti byl sypký písek. A tak jsme si s Irenou pronajali starou Toyotu s průvodcem.
|
Pozdě odpoledne jsme se vydali do dlouho očekávaného města PETRA, známému na celém světě. Cesta vedla přes vysoké hory, chudými vesnicemi, kde nám lidé občas zamávali, a křičeli: "WELCOME TO JORDAN". |
Usmlouval jsem cenu ze 45 dolarů na patnáct a vyjeli jsme. Udělal jsem to víceméně kvůli Ireně, která si pouště, velbloudů ani pouštních lidí v Libyi ani v Egyptě neužila a já si odtamtud přinesl ty nejlepší zážitky. A to vše bez kýčovitého beduinského průvodce v RAY BAN-ech, který za každou promluvenou větu vyžadovál bakšiš.
Byla příšerná zima, tak jsme na sebe navlékli snad všechno oblečení, co jsme měli. Našli jsme krásný hotýlek plných turistů snad ze všech kontinentů.
Zvláště dobře jsme se bavili s Číňanem, který je na cestě již půl roku, Američanem, který cestuje spolu s Dánkou (kvůli nim jsme obešli snad všechny krámy ve městě, abych koupil nejlevnější vodu, dále Němci, Švýcaři a Australanka, která zběsile sháněla chlapa. Seděli jsme spolu dlouho do noci v recepci a pili pivo.
 Jordánsko - Petra |
