Nikde jinde na světě není tolik drzých řidičů, takový smog a tak šílená doprava jako v EL CAIRO.
Ale rychle jsem si zvyknul. Začal jsem se chovat jako oni - neustále jsem troubil a cpal se do každé volné díry a na křižovatkách jsem nikoho nepouštěl. Pravidlo je takové, že kdo je dříve v křižovatce, tak má přednost.
Konečně jsem zase s Irenkou
Po chvilce pobíhání po letišti se mi podařilo najít východ, ze kterého má vystoupit má milovaná. Po chvilce čekání jsem konečně mezi černými a zahalenými obličeji zahlédl hlavu s hnědozrazvými vlasy a bílou pletí. Postava držela v ruce helmu s nápisem CZ.
|
"Igi, tak jedny boty navíc a trochu kosmetiky, no a když navštívíme nějakou ambasádu tak i nějaké slušné oblečení," vysvětlovala. |
Je to ona. Objali jsme se a políbili jako nikdy, odjeli na drink, kde jsme dlouho do odpoledne povídali, co nového, co firma, rodina...
Jediná nevýhoda jejího příjezdu byla její další už doma zakázaná 15 kilogramová taška. Věděl jsem, že mě neposlechne a vezme si i věci, které jsem jí zakázal. Ale trochu luxusu jí přece musím dopřát, vždyť i tak se hodně obětuje!
Večer jsme našli Youth hostel podle průvodce Lonely Planet. Ceny nabízené v knížce sice vůbec neodpovídaly skutečnosti, ale nám to bylo úplně jedno. Potřebovali jsme postel.
Zase na cestě
Utekli jsme z města co nejdříve a cestou na jih jsme se zastavili u pyramid. Tachometr mého nového BMW ukazuje 17 tisíc kilometrů. Na cestě jsem od dubna a můj stroj zatím fungoval úplně bez problémů. Ani jednou nezakašlal, necuknul nebo nekýchal při ranním startování.
Vydali jsme se na jih cestou kolem Nilu. Pouště, písku a kamenů jsem už měl po krk a přál jsem si konečně vidět trochu zeleně.
Dostáváme ochranku
Po zhruba 100 kilometrech od Káhiry nás zastavil první policejní zátaras. Vzali nám pasy a nezvykle dlouho jsme museli čekat na horkém slunci. Konečně se objevil nejmenší z nich a oznámil: "Police konvoj". Nechápal jsem, proč konvoj, ale nechtěli nám to vysvětlit.
Vyjeli jsme. Za námi jelo policejní auto a v něm šest ozbrojených policistů s nabitýma a odřenýma kalašnikama. Nelíbilo se mi to, protože jeli pomalu. S Irenou jsme se domluvili, že se jich zkusíme zbavit. Po 50 kilometrech jsme zastavili ve vesnici. Ptali se: "What problém, sir??"
Odpověděl jsem: "Motor problem. Hot engine". A taky máme žízeň. "No problém," odpověděl a naznačil, že počká s námi. Šli jsme do hospody a oni nám hlídali motorku. Po půl hodině jsme se opět vydali na cestu. Jel jsem rychle a jim se jen těžko dařilo potácet se za námi.
|
Přes město nám zajišťovali volný průjezd hustou městskou dopravou. Cítil jsem se jako prezident, kterého vezou na důležité setkání. |
V další vesnici, zhruba po 80 kilometerch se vystřídali a přidělili nám ještě jedno policejní auto s posilou. Připadali jsme si hrozně. V poušti jsme opět zastavili, postavili motorku na stojan a odešli na procházku. Nezlobili se. Spokojeně čekali a smáli se. Stále nám nikdo neuměl nebo nechtěl vysvětlit, proč ta komedie.
Až mnohem později jsem se dozvěděl, která bije. Jeden z policistů nám později konečně vysvětlil situaci s konvojem. Město ASIUT, kam jedeme, je totiž hnízdem fundamentalistické organizace. A tak! Teď už se nedivím, proč se mě policista před vstupem do města několikrát ptal, jestli opravdu chceme spát v Asiutu.
 Vesnice v Burkina Faso |
 Burkina Faso: Vždy a všude v Africe vědšinou pracovali jen ženy. |
 Burkina faso - Děti ve škole |
 Libyjec |
 Motorka na čerpací stanici |
 Přítelkyně Irena u motorky |
